- Reklama -

Přes uprchlické tábory, vězení a cizineckou legii až k Georgi Clooneymu. Tak by se dal stručně shrnout život portrétního a dokumentárního fotografa Antonína Kratochvíla. Díky svému talentu získal celosvětové uznání a několik ocenění. Kromě portrétů hvězd nafotil mnoho válečných konfliktů, trestance ve Venezuele, utečence v Bosně nebo pašeráky drog v Guatemale. V roce 1973 nafotil také Sideshow – živé atrakce tzv. „freak people“, kteří svými tělesnými handicapy bavili publikum. Fotografie byly poprvé uveřejněny a vystaveny letos v pražské Galerii U Prstenu, kde jsme si povídali s jejich autorem. Antonín je člověk přímý, otevřený a osobitý. Z toho důvodu jsme se rozhodli rozhovor nechat v nespisovné, syrové formě, aby byla co nejvíce zachována Antonínova osobnost.

Antonin Kratochvil

❖ JAK SES DOSTAL K FOTOGRAFOVÁNÍ?
Já jsem oportunista, rozumíš. Můj otec byl fotograf profesionál. A vždycky mi říkal Tondo, hlavně nebuď fotografem, hovno si vyděláš. On teda takhle nemluvil, to byl gentleman. Ale radil mi, abych byl inženýrem. Protože tady když jdeš k doktorovi, tak ti nikdy neřekne pane fotografe, ale pane inženýre, to jo. Takhle si v tom libujou ty komunistický starý obtloustlý děvky, si libujou v tadytěch fucking titulech. Nikdo tě nenazve fotografem, ale inženýrem jo, takže táta asi chtěl, abych měl nějakou vážnost, abych byl inženýrem, jenže já neuměl počítat. Já byl na matematiku úplně blbej. A jak mě to napadlo? Mně to bylo dáno od Boha. Jsem se tak v životě flákal, najednou jsem byl v Holandsku, nevím, asi Bůh mě tam odved, a tam jsem se dostal na akademii.

❖ DOBŘE, ALE PŘECE JSI NEPŘIŠEL NA AKADEMII A NEOZNÁMIL JIM ‚JÁ MÁM TALENT‘. TAKŽE JAK JSI ZAČAL FOTIT?
Jasně. Já foťák neměl, tak jsem si ho půjčil. Od mýho kamaráda, taky utečence. Flexaretu dokonce. A nafotil jsem nějaký úplný sračky. Třeba Ježíš v popelnici, to si pamatuju dodnes. Odnesl jsem to na tu akádu tomu profesorovi a on mi řekl to se mi líbí, seš in. A tak to bylo, takový podivný. Zázrak asi.

Antonin Kratochvil

❖ A K FOCENÍ SMUTNÝCH LIDSKÝCH PŘÍBĚHŮ SES DOSTAL JAK?
Tak já byl jeden z nich, viď. Takovej ten smutnej lidskej příběh jsem byl taky já. A když jsem měl možnost si vybrat, co budu fotografovat, tak jsem si zvolil tohle, takový humanistický téma. Protože jsem tomu zaprvé rozuměl, zadruhý jsem k tomu tíhnul a taky jsem měl pocit dluhu. Že já jsem se z toho vymotal a většina ne. Kdyby Salgado fotil utečence tenkrát, mohl klidně fotit i mě.

❖ TY JSI ALE FOTIL I HOLLYWOODSKÉ HVĚZDY, NENÍ TO TROCHU PARADOX?
Ne, vůbec. To bylo všechno pokračování mé fotografie, takový syrový, černobílý. Protože když vznikly v 80. letech v Americe ty časopisy o movies, Premiere a Entertainment Weekly, tak potřebovaly reportéra. A ty lidi okolo toho znali moji práci, zavolali mi a řekli hele Tondo, nám se líbí, jak fotíš, tak bys pro nás občas mohl jet nafotit, jak se dělají filmy. A já řekl jo. Hodně jsem pracoval s Bernadem Bertoluccim a pak jsem pracoval s dalšíma známejma režisérama. Byl tam třeba tři neděle a fotil, jak se točí. To bylo zajímavý. No a pak jsem fotil tyhlety celebrities, protože ty známý herce taky musíš vyfotit. Tím jsem se začlenil, a tak to v podstatě vzniklo.

Antonin Kratochvil

❖ A JE ROZDÍL FOTIT NAPŘÍKLAD GEORGE CLOONEYHO A MRTVOLY V IRÁKU?
Ani ne. On mi taky usnul a ležel tam jak mrtvola, ty vole. Já jsem se šel vychcat, on se zatím položil na lehátko, a když jsem se vrátil, tak tam chrupal. Tak jsem ho fotil, jak spí. Jako mrtvolu. A to, jak tam chrápal, vypadalo báječně. Kdo má vyfocenýho Clooneyho, jak chrápe? Já jo.

❖ JAK SE Z TEBE STAL VÁLEČNÝ FOTOGRAF, JAK SES DOSTAL NA FRONTU?
Tak třeba ten Irák, jo? Tam bylo asi 700 fotografů, který se stanou součástí spojenecký armády a podléhaj rozkazům velitelů. To aby nevynesli ven žádný informace, který by se Pentagonu nelíbily. To se poučili z Vietnamu. Tam ti novináři totiž nafotili všechny ty sračky, který se tam děly, masakry, který dělali ti jejich vojáci. Tak to se jim moc nelíbilo, protože ty fotky se staly iconic, ikonama toho prostestu. A z toho se poučili a žurnalisty dali do oddílů, aby je měli pod kontrolou. Ale mně můj časopis Time řekl, abych se na tohle vysral a jel sám na vlastní pěst. Bylo to teda víc nebezpečný a neměl jsem support toho military.

Antonin Kratochvil

❖ MNĚ JEN FURT NENÍ JASNÝ, JAK SE TAM ČLOVĚK DOSTANE. VŽDYŤ TĚ MUSÍ ODYCHTIT VOJÁCI, KDYŽ TAM NEMÁŠ CO DĚLAT…
To musíš bejt to… vynalézavá. Hrát si na kočku a na myš. A taky mě jednou chytili. To byl průser, tam byli nějaký pisálkové z Itálie, kteří se tam snažili něco dělat, ale nemohli, tak se nasrali a chtěli odjet na druhou stranu. Jako k Saddámovi. A my, jako já a můj kolega, se kterým jsem pracoval, stojíme na bridge No. 4, na tom mostě do Basry, která byla obložená asi tejden. Teď tam ty bomby, minomety. A my najednou viděli… My jsme teda vystoupili z těch našich aut, protože auto je ve válce velkej target, takže to v nich není úplně bezpečné, když to tam lítá. A najednou vidíme, jak jedou džípy, ty vole, asi pět. S těmahle debilama. A ved je, ty vole, nějakej Ital. O něm jsem se potom dozvěděl, že on fotil sedm válek a ve všech ho zatkli. Takovej nasránek, ty vole. Tak ten je ved a najednou zmizeli v tom čoudu a hovno, už jsme je neviděli. Ten můj kamarád, to byl taky Ital, tak tomu jednomu volal na sat phone. Asi tři hodiny to nikdo nebral, pak to někdo zved, mluvil arabsky a šíleně se smál. Tak to je PW, prisoners of war. A taky že jo. Jeli do Basry, tam je zabásli… Jo počkej, to já to ještě nedopověděl. Asi za půl hodiny tam ještě stojíme furt a najednou ty vole jede jeden džíp kolem nás, v něm nějakej tlustej Ital, vole, vytřeštěnej, s buchtou a ani nezastavil. Jen projel do prdele a už jsme ho nikdy neviděli. Jel do Kuwajtu, rozumíš, úplně vystrašenej. No a po tý invazi jsme se dozvěděli, že je tam zabásli, a že je chtěli lynčovat, no prostě hroznej průser. Takže ty volové, co tam úřadovali, se hrozně nasrali a vydali rozkaz, aby nás pochytali. Jako ty independent. Tak nás pochytali. Druhej den byl konvoj a my byli poslední. No tak jedem, jedem, jedem a dostali jsme se do malýho pohraničního městečka. A my zastavili. Ti vojáci se s náma chvíli hádali, ale ten konvoj už jim mizel v prachu, tak nám nakonec řekli vyližte si prdel, naskočili do džípu a odjeli, aby jim ostatní neujeli. A my tam zůstali. Tak jsme zvítězili nad spojencema. Simple. Humoreska, viď? Ale pár lidí teda jako zemřelo, hned první den. Takže jako nebyla to prdel. Ale zase byla to prdel. Je v tom hodně humoru. Jo a víš, co mě nasralo nejvíc? Jeden z těch Italů měl s sebou espresso machine a toho zajali. Rozumíš, už žádný kafe. To jsem byl fakt nasranej.

❖ CO JSI V TOM IRÁKU FOTIL?
Hodně mrtvejch těl, to je fakt. Taky vojáky a utečence. Hlavně utečence. A lidi, ten dopad na ty lidi v týlu. To chtěl ten časopis. Ostatní fotografové byli v tanku, vepředu s oddílama a hnali to na Bagdád. Takže já byl v podstatě na té druhé straně, moje coverage byla docela důležitá. Já vlastně oslavil narozeniny s Iráčanama. Se nás přestali bát a dostal jsem od nich pumlíč a nafukovacího zajíčka. Pořád ho mám, ale už je splasklej.

❖ JAK VNÍMÁŠ SMRT?
No… smrt je smrt. Smrt… podle toho koho. Někdo umře v botách a někdo ne.

❖ CO TO ZNAMENÁ? NEBO JINAK, ZMĚNILO SE TVOJE VNÍMÁNÍ SMRTI PO TOM VŠEM? MÁM TOTIŽ POCIT, ŽE VŠE VYPRÁVÍŠ, JAKO KDYBY TO NEBYLA ŽÁDNÁ VĚDA…
Ale umírání není věda. To je prostě smůla. Zrovna jsme se o tom bavili. S kým jsem se o tom bavil… s nějakým klukem, přinesl mi ukázat fotky z Ukrajiny, kde fotí trochu vyšinutý lidi, který procházej tím konfliktem. Mezi nimi i vojáka, který dostal střepinu a umřel tady. Jsou různý smrti. Hlavně se tě to dotkne, když seš příbuznej, nebo toho člověka znáš, tak to se tě dotkne asi nejvíc.

❖ A VNÍMÁNÍ VLASTNÍ SRMTELNOSTI?
Nemůžeš mít obavy ze smrti, když seš v tomhle konfliktu. Musíš doufat, že přežiješ a hlavně aby ti to myslelo, abys zareagovala…

Antonin Kratochvil

❖ JÁ NEMYSLÍM ALE KONKRÉTNĚ, NA FRONTĚ, SPÍŠ OBECNĚ…
Jako filosoficky? Tak nad tím jsem nikdy nepřemejšlel.

❖ NE? TAKŽE TY JSI BYL V KAŽDODENNÍM KONTAKTU SE SMRTÍ A NIJAK TĚ TO NEPOZNAMENALO?
Tak samozřejmě, že se tě to dotkne. Ale ta camera je takovej dobrej filtr. Já fotil v různých konfliktech a viděl jsem hrozně moc mrtvejch lidí. Ale každej to bere jinak. Já o tom nikdy moc nepřemejšlel. Samozřejmě ta smrt je tragédie, hlavně, když znáš jméno toho člověka. Když člověka fotíš a neznáš jeho jméno, ale když ho znáš, tak je to takový osobnější.

❖ POJĎME NYNÍ K TVOJÍ SOUČASNÉ VÝSTAVĚ, SIDESHOW. K TĚMHLE LIDEM SES DOSTAL JAK?
Vydal jsem se tam, kde David Frost natáčel svou reportáž. Gibsonton, Florida. Ono těch skupin moc nebylo. Ty hlavní byly koncentrovaný, v té době už to odumíralo, ale já ještě pár aktérů chytil. Ne všechny, některý už ne. A spřátelili jsme se, měli mě rádi. Já jsem se tam vracel, celej rok jsem se tam průběžně vracel – na jejich štace nebo na místa, kde bydleli.

❖ NEMĚLI S TEBOU TEDY PROBLÉM, BYLI ZVYKLÍ SE UKAZOVAT?
To ani ne. Nebo byli sice zvyklí se ukazovat, ale nechtěli být expointed. Takže poznali, když jsem se vrátil a přivezl jim fotky, že nejsem ňákej debil, kterej z toho dělá čumkarty a prodává to.

❖ S KÝM Z NICH SES NEJVÍC SPŘÁTELIL?
S tím majitelem. Ale ten tu na fotce není. Jinak s bearded lady jsem tancoval, s woman albino jsem byl taky v dobrým kontaktu…různě. Opičák taky, ten byl dobrej. Jak drží ten plakát.

❖ PROČ JSI FOTKY ZVEŘEJNIL AŽ TEĎ, PO ČTYŘICETI LETECH?
Nevím, proč ne?

❖ MYSLÍŠ, ŽE TO LIDEM NĚCO ŘEKNE?
Tak to záleží na lidech, co jim to řekne. Ale je to prostě v Americe. Kdybych to vystavoval v Americe, hodně lidí by si na to pamatovalo. V těch 70. letech to byla součást americký entertainment, která už neexistuje. Takže ty se vlastně díváš na historii. I když je to taková malá americká historie, který možná moc nerozumíš, ale to je okej, nevertheless to je historie.

Antonin Kratochvil

❖ PODLE ČEHO JSI VYBÍRAL FOTOGRAFIE DO VÝSTAVY?
Tak tyhle se mi líbily a myslím, že je to dobrej průřez. Ukazuje to tu situaci, co tam byla. A hlavně ty aktéry, hlavní aktéry, rozumíš.

❖ NA JAKÉ FOTOAPARÁTY FOTÍŠ?
Sideshow jsem fotil na Pentax. Ale prošel jsem různejma camerama. Na začátku jsem měl Pentax. Měl jsem hodně Pentaxů, který jsem zničil. Pak jsem přesedlal na Nikon FI. To je všechno analog, jo. A pak mi Canon nabídnul sponsorship, digital, tak jsem fotil na Canon digital. Což dělám dodnes.

❖ A JAKÝ BYL TVŮJ PRVNÍ FOTOAPARÁT?
Tu Flexaretu jsem měl jen půjčenou, první foťák byl Kodak Brownie, od tatínka. Otec byl fotograf, tak měl různý camery. Ale už si nepamatuju ty značky.

 

Antonín Kratochvíl - výstava Sideshow