Až někdy budete mít pocit, že váš život je těžký a bude naříkat na svoje obtíže, zkuste si vzpomenout na hrdiny dokumentu Sourozenci. Protože jakmile si tenhle norský dokument pustíte, rychle vám dojde, čemu denně čelí Magnar a Oddny Kleivovi. Protože ani v jedné z nejbohatších zemí na světě neleží peníze na zemi a lesk vysokých příjmů nedosvítí do každé zapadlé vesnice.

S velmi nepravděpodobnými hrdiny se setkáváme v norském dokumentu Sourozenci, který byl promítán ve spolupráci se Skandinávským domem v rámci Severských filmových čtvrtků v pražském kině Evald.
Magnar Kleiva se v době natáčení dokumentu blíží k pětasedmdesátce, jeho sestra Oddny je o pouhé tři roky mladší. Oba už věk i náročný život shrbil téměř do pravého úhlu. Díky režisérovi Frode Fimlandovi jim můžeme nahlédnout do života. A přes jeho až nudnou každodenní všednost se vám při jeho sledování bude tajit dech skoro stejně jako při sledování nejnovějších akcí Toma Cruise v aktuálním pokračování Mission Impossible (psali jsme zde). Protože hned na několika místech si uvědomíte, že jejich život by pro mnoho z nás naprostou mission impossible byl.

Na statku den za dnem

I přes svůj pokročilý věk totiž Kleivovi stále žijí bok po boku na rodinném statku, který po většinu času obývají zcela sami. Poprvé do jejich oken nahlédneme uprostřed zimy. Ta umí, jak asi tušíte, být v Norsku pořádná. Navíc statek Kleiva (jmenuje se podle svých obyvatel) se nachází v poměrně nehostinné krajině na západě této severské země, asi 200 kilometrů severně od Bergenu. Poblíž jednoho z největších norských fjordů, v úchvatné krajině, která dokáže Středoevropana naprosto ohromit. Jenže statek neleží romanticky na úpatí fjordu s krásným výhledem, ale na úpatí místních kopců šplhajících hned od pobřeží do pořádných výšek.

Oba sourozenci žijí den za dnem, o vše se musí postarat sami. Statek s nimi obývají jen jejich čtyři krávy, přes léto pět, nespočet koček, a zřejmě i nějaké to prase. To ale zůstane divákům dokumentu utajeno, mihne se jen pověšené po porážce v jednom ze záběrů – a tak je možná jen vyměněné s některým ze sousedů. To krávy si téměř nezadají s domácími mazlíčky. Aby ne, vždyť s nimi oba prožívají doslova každý den. Musí je krmit, dojit, a přes léto se s nimi – z už tak skromných podmínek farmy – přesunou na několik kilometrů vzdálenou salaš. První rok to ještě zvládají pěšky, druhý už jim usnadní přeprava automobilem.

Sám Magnar téměř každodenně sedne do traktoru, který je nejen jediným jeho dopravním prostředkem, ale také pomocníkem, bez kterého se neobejde. Pole pro brambory sice ještě zvládne připravit sám jen s motykou, ale celá řada dalších činností na farmě by bez traktoru byla zcela nemyslitelná. Divák se při sledování tohoto dokumentu jen těžko ubrání tomu, aby s každou další minutou jeho obdiv k Magnarovi o Oddny rostl.
Třeba v okamžiku, kdy se tento shrbený muž připomínající věchýtek vydá do lesa, aby tam sám – jen s motorovou pilou – poslal k zemi dvojici pořádně velkých bříz, traktorem vytáhl na cestu, přímo na ní je rozřezal na polena, naložil na traktor a odvezl domů. Zcela bezděčně vám proběhne hlavou, že na tohle by si netroufli mnohem mladší a zjevně fyzicky mnohem zdatnější. Přesto to Magnar zvládne.

Kde jeleni dávají dobrou noc

Zvláštní dynamiku do svého snímku dodává režisér prostřihy na okolní přírodu. Sám stál také za kamerou (a držel v ruce i scénáristickou tužku, či spíše klávesnici). S Klevovými v dokumentu prožijí diváci rok a něco, od zimy do dalšího jara. Fimland nabídne možnost zadívat se do zurčících řek v okolí farmy, na okolní lesy měnící barvu svého listí, a krajinu přikrývající se pod silnou peřinou sněhu. Právě v té době přichází jeleni z okolních lesů stále blíže ke statku, nedostatek potravy je zbavuje obav. S velkým vděkem tak přijímají seno, které jim starý dobrý farmář přichystá. Ačkoli se mu neodvděčí příliš pěkně, a zničí mu jednu ze švestek u domu, krmit je nepřestává.

Zkrátka spětí s přírodou je tady přímo viditelné. Obzvlášť silně si to uvědomíte v okamžiku, kdy farmář musí některé ze svých zvířat porazit. Přesně to zvíře, se kterým se jen pár hodin předtím mazlil v chlévě, přesně to, se kterým si povídal. I kdyby s vámi nic z předchozího děje nezatřáslo, u téhle scény se pohnutí vyhnete jen obtížně. Je přitom dobře vidět, že velmi podobně je na tom i samotný Magnar. Skvěle to vystihne jejich vzdálená příbuzná, která dorazí z USA na návštěvu se svou rodinou. „Tak jako mluvíme my spolu, mluví oni se svými kravami,“ pronese k synovi. Je to velmi hluboká pravda.

Bez nářků a stížností

Ještě jednu věc si mimoděk u dokumentu Sourozenci divák uvědomí. Zatímco lidé žijící v mnohem snazších podmínkách si často bez ustání na něco stěžují, tráví svůj čas sledováním televize a nadáváním na poměry, od Klevových se ničeho takového nedočkáme. Jejich pozitivní naladění je až nakažlivé – a to dokonce i v okamžicích, kdy si Magnar uvědomuje, že už se další léto na salaš nemusí vrátit, že prostě už nebudou mít síly, a budou muset s chovem dobytka skončit. Protože to jednoduše nezvládnou.

Zároveň možná začneme chápat, proč je Norsko dlouhodobě řazeno mezi nejšťastnější země světa. Máme občas tendenci to vysvětlovat ohromným bohatstvím plynoucím z ropných nalezišť objevených v Severním moři v sedmdesátých letech. Jenže Magnar a Oddny z tohoto bohatství nemají opravdu nic, při pohledu z venku pro ně stát mnoho neudělal a nedělá. Přesto si svůj vánoční stromeček ozdobí (mimo spousty dalších úžasných věcí) také řetězem z norských vlaječek.

 

Dokument: Sourozenci

Režie: Frode Fimland
Scénář: Frode Fimland
Střih: Anders Teigen
Kamera: Frode Fimland
Zvuk: Rune Hansen, Ghassan Al Zabri
Obsazení: Magnar Kleiva, Oddny Kleiva
www.skandinavskydum.cz / www.soskentilevigtid.no

PŘEHLED RECENZE
Příběh
9
Informační hodnota
9
Vizuální zpracování
10
Hudba
9