Hlavní postava filmu Bourák tráví dny svážením vraků, jejich předěláváním na „pojízdná“ auta a posloucháním hudby Elvise Presleyho. Večer pak vyráží s milenkou na taneční zábavy ve stylu padesátých a šedesátých let. Těžko říct, jestli má svou přezdívku více podle své práce, nebo stylu. Jakmile totiž opustí svou dílnu, promění se v lázeňského šviháka. Jenže okolí z něj nepadá na zadek zdaleka tak, jak si on sám o sobě myslí. A všichni, včetně jeho dcery Kamily, ho považují za pořádného losera.

Šlukdorf je zastrčené město kdesi na severu Česka, blízko německých hranic. Přesně řečeno vypadá tak, jak si většina obyvatel Prahy (a asi i zbytku Česka) myslí, že vypadá takový Šluknov. Prostě divné město kdesi daleko. V nocích se po ulicích procházejí prostitutky a pasáci, prostředí je divočejší než Bronx a většina místních je závislá na hracích automatech. Pokud jste ale viděli dokument Nic jako dřív, asi už víte, že tenhle obrázek zase tak daleko od pravdy není.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Sen o Cadillacu

Postarat se o rodinu, a zároveň si udržet svůj styl není právě jednoduché. Bourák žije ve městě, kde výlet do Děčína platí za dobrodružství (což jako místní rodák musím vlastně potvrdit – pozn. aut.). Ze dvou, tří i více totálních vraků dokáže sestavit jedno jakž takž pojízdné auto. Problém je, že majitel spřáteleného vrakoviště není zrovna spolehlivý partner, pokud jde o placení. Jenže tohle Bouráka vlastně tolik nezajímá. On si žije v padesátých letech, v době, kdy byl Elvis Presley na vrcholu slávy a svět tančil v rytmu rokenrolu. Tak trochu Pomáda, včetně oné záliby ve starých amerických korábech. Jenže kde byste na severu Česka vzali takový auťák? A tak nakonec i své milence musí Bourák svařit auto ze dvou nabouraných miniautíček.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Jeho manželka Markéta už dávno rezignovala. Zkrátka ztratila iluze a nějak se smířila s tím, že její manžel je budižkničemu, který ji ještě navíc veřejně podvádí. A mohli by si tak žít ještě mnoho let. Mají však dceru Kamilu, která je ve věku, kdy ji otcovo chování vůči rodině neuvěřitelně štve. Pracuje v místní herně s barem, která nese příznačný název Titanic (mimochodem, je to zvláštní, ale na severu jde o velmi populární jméno pro bar). Jeho majitelem je Ruda, typický zbohatlík z devadesátek. Tak trochu hlupák, přes věk stále floutek s chováním řeznického psa a inteligencí toho psa jen trochu přesahující. Tenhle bývalý pasák včas přehodil směr a pustil se do hracích automatů.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Má k sobě sice výstavní (a ještě hloupější než on sám) ozdobu, hezký bourák, drahé golfové hole, a přirozeně také vilku ve stylu podnikatelského baroka. Střídavě to zkouší na Kamilu, a sem tam i na její matku. Do té byl prý už od školy zamilován. Jenže všechno se začne komplikovat, když místní radnice zakáže všechny hrací automaty.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Děj, který vlastně není

Za snímkem Bourák stojí osvědčená dvojice Ondřej Trojan (jako producent a režisér) a Petr Jarchovský. Ten údajně napsal scénář, ale možná by stálo za to, kdyby ho někomu ukázal. Nechce se totiž věřit, že existuje. Bourák téměř žádný děj nemá, historky se vrší za sebou a jejich propojení je často, když už ne nemožné, aspoň přitažené za vlasy. Jako když opilý Ruda „věnuje“ Titanik místnímu ztroskotanci závislému na hracích automatech a ten ho nakonec opravdu přibere. Víme dobře, že Jarchovský opravdu umí psát, proto jak se mohl dopustit něčeho jako Bourák, asi navždy zůstane záhadou. Protože v jeho případě už to nejspíše nebude proto, že složenky se samy nezaplatí.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Velkou výhodou Ondřeje Trojana je rodina – má totiž bratra Ivana (Bourák). A to je herec, který i z naprosté slátaniny dokáže svým uměním udělat něco koukatelného. Zvlášť když dostane neméně brilantního spoluhráče v Jiřím Macháčkovi (Ruda) a překvapivě dobře jim sekunduje mladičká Veronika Marková jako Kamila. Díky téhle trojici se dá těch více než 110 minut v kině přežít. Ale je to jen tak tak. Protože i když Ivan Trojan rozehrává paletu svých hereckých schopností naplno, a dokáže se srovnat s tím, že prostě nemá co hrát, nakonec je to málo. Nikdo další jim totiž nepomůže, a tak ze všeho trčí strnulost a rozmáchlá gesta, která nejsou ani vtipná, ani zajímavá.

Autorka fotografie: Bara Lockafeer

Zkrátka ani tři velmi dobré herecké výkony totiž nedokáží smazat pachuť chaosu a podivné vyprázdněnosti. Bez nápadu je i kamera, která jen staticky snímá okolí a umocňuje bezvýchodný dojem. Přitom by stačilo tak málo. Kdyby se Petr Jarchovský pokusil sestavit aspoň trochu uvěřitelný příběh a nemaskoval zmatky odkazy na podivný koncert vyprávějící „Příběh Bouráka“, mohl z toho být – právě díky trojici Trojan, Macháček a Marková – lehce nadprůměrný český film. 

FILM: BOURÁK

Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský
Střih: Vladimír Barák
Kamera: Tomáš Sysel
Hudba: Roman Holý
Zvuk: Jiří Klenka
Účinkují: Ivan Trojan, Veronika Marková, Kristýna Boková, Jiří Macháček, Kateřina Winterová, Petra Nesvačilová, Jiří Šimek, Jaromír Dulava, Kryštof Hádek, Ady Hajdu, Alena Pajtinková, Jaroslav Róna, Aleš Najbrt, Matěj Ruppert
www.falcon.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
2
Herecké výkony
4
Vizuální zpracování
2
Hudba
6