Film: Chata na prodej (2018). Hořké zrcadlo nás samých

Vztahy v rodině nejsou nikdy tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Film Chata na prodej dokáže chvílemi nastavit zrcadlo ukazující nás v úhlu, který není ani trochu příjemný. Pokud tahle komedie přináší smích, většinou je to spíše hořký úsměv. Snad každý v něm totiž kousek své rodiny zahlédne.

Češi jsou národem chatařů a chalupářů. I když v tom nejsme nejlepší na světě a Švédi jsou před námi, jak suše poznamená jeden z hrdinů příběhu, úspěšný německý manažer a přítel trochu praštěné a především pořádně duševně nevyrovnané dcery v podání Terezy Voříškové. Oba jsou součástí zvláštní sešlosti, kterou zorganizovala její matka (Ivana Chýlková) na rodinné chatě. Tu se totiž chystají prodat.

Zvláštní projevy lásky

Na zahradě chaty už dokonce sedí kupec, ale matce najednou dojde, že se s chatou potřebuje rozloučit. Za ta léta, co ji rodina vlastní, se s ní pojí množství vzpomínek. Ne vždy, nebo možná skoro nikdy, pozitivních. Tak se zrodí poněkud obskurní nápad dovézt na chatu své rodiče i děti a strávit zde poslední společnou noc. Má to ale háček, či vlastně pořádnou kopu háčků. Její matka v podání Jany Synkové chatu upřímně nenávidí, a otec (hraje ho Jan Kačer) trpí pokročilou demencí a vůbec se neorientuje v čase a prostoru.

Ani s dětmi to není o mnoho snazší, dcera, o ní již byla řeč, žije v Německu, a její bratr (Jan Strejcovský) je opilec a bohém. Na chatu s ním dorazí i přítelkyně, se kterou se před časem rozešli. Tu hraje Judit Bárdos (rozhovor s herečkou najdete zde), která se tak stává trochu Evou Holubovou 21. století. Stejně jako ona ve druhé polovině devadesátých let totiž musí být povinně snad v každém nově natáčeném filmu. Nicméně přiznejme si, že na charismatu a jistém sexuálním jiskření to Bárdos nijak neubírá.

Scénu doplňuje David Vávra jako otec a Michael Pitthan hrající přítele Voříškové. S těmito kartami rozehrává režisér Tomáš Pavlíček hru, v níž si vystačí vlastně s jednou
lokací – chatou zjevně v nějaké chatové osadě. Pavlíček se spolu s Lucií Bokšteflovou podílel také na scénáři, který ale vypadá, jako by ani ten nedokázal opustit hranice pozemku, na němž chata stojí. Vlastně hned při prvním setkání s jednotlivými postavami, neb ty se na scéně objevují postupně před samotnou cestou na chatu a divák hned pochopí jejich základní charakteristiky. Zbytek filmu už je jen o tom, jak se tito různí lidé poskládají na relativně malém prostoru, který v nich navíc budí množství emocí.

Na plátně se tak odehrává docela banální příběh rodiny, která bez neustálých hádek nevydrží ani chvíli. Chýlková se nesnese se svou matkou, sestra s bratrem, a mezi tím tak trochu povlávají jejich partneři, kteří jako by zde chvílemi neměli místo. Jakkoli má být Chata na prodej komedií, míst pro opravdový smích zde moc není. Spíše vám v ústech zůstává hořkost z uvědomění si, že lásku si mezi blízkými někdy dokážeme vyjadřovat opravdu zvláštním způsobem. Většinou se tak neusmíváme nějakým vypointovaným vtipným momentům, protože na ty je tento snímek opravdu hodně chudý, ale spíše absurditě celé situace a někdy nesmyslnému chování aktérů.

Kačerův koncert beze slov

Těm totiž scénář příliš nepomáhá udržet si nadhled a přirozenost v situaci, která je obtížná. Zejména u vedlejších postav je patrné, že jim chybí nějaká jasnější opora, zřetelnější linka, která by jim umožnila najít jasnější výraz a styl. Ukazuje se, jak herec skutečně často dozrává až s léty zkušeností. Svůj standardně nadprůměrný výkon podává Ivana Chýlková, která rozhárané ženy sužované okolím prostě umí dokonale.

Ale také Jana Synková se po čase objevuje v roli, která dá vzpomenout na nesmrtelnou tetu Kateřinu z Jirotkova Saturnina. Dokonce, když občas v kině zavřete oči (nebojte, nic vám nejspíše neuteče) a zaposloucháte se jen do jejího hlasu a dikce, z chaty se možná přenesete do letního domu Lubomíra Lipského. Skoro vám najednou Ondřej Havelka a Oldřich Vízner budou chybět.

Naprosté absolutorium si ale zaslouží Jan Kačer hrající dementního dědečka. A to přesto, že po celý film téměř nepromluví. Od prvního do posledního momentu si ale vystačí s výrazem tváře, drobnou či výraznější mimikou, nebo jen malým gestem. Skoro se chce říci, že on jediný působí tak, že emoce ve filmu opravdu prožíval a nejen hrál. U zbytku osazenstva nelze mluvit přímo o zklamání, jen spíše zůstávají v průměru. To platí i o Václavu Koptovi, který dostal roli trochu otravného souseda, který má – ostatně tak jako většina
rodiny – k alkoholu veskrze kamarádský a blízký vztah.

Dívat se na Chatu na prodej může být chvílemi těžké. Ne snad kvůli mírně průměrnému scénáři, kterému chybí děj. Stopáž 77 minut tohle dovolí. Některé momenty ale dokáží občas zasáhnout na citlivém místě – každý ho máme jinde, ale všichni víme, kde přesně se nachází.