„Diváci chtějí vidět postavu, ne herce s trémou…“ říká herečka Judit Bárdos

Všestranně talentovaná slovenská herečka s maďarskými kořeny Judit Bárdos si od televizních seriálů na chvilku „odpočine“ na divadelním jevišti. I když nerada mluví o připravovaných projektech, prozradila, že získala roli v novém československém filmu. Režie se ujmula Andrea Sedláčková, s kterou Judit spolupracovala při natáčení Fair Play, který ji vynesl nominaci na Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.

Jak jste se dostala k herectví? Vím, že jste nejdřív začala hrát na klavír, co vás tedy vedlo k tomuto posunu?
Ze začátku mi vadila samota. Když jsem hrála na klavír, pořád jsem cvičila. Pak jsem se přistihla, že do divadla chodím mnohem častěji než na koncerty. Každým rokem jsem navštěvovala divadelní tábor a chodila na recitační soutěže. Při studiích na konzervatoři jsem nejvíce času trávila se spolužáky z hudebně dramatického oboru. Uvědomila jsem si, že jejich svět mě baví víc než hra na klavír a řekla si, že zkusím přijímačky na herectví. Byla jsem přijata. Z celé třídy vzali jenom mě a moji nejlepší kamarádku. Herectví jsem v sobě měla již od začátku.

Nedávno jsem četla rozhovor s Al Pacinem, který uvedl, že v dnešní době je pro dobrého herce mnohem zajímavější účinkovat v kvalitním seriálu s dobrým scénářem než ve filmu. Co si o tom myslíte?
Seriály jsou více trendy. Diváci se na tento formát – na rozdíl od filmu, který je jednorázovou záležitostí – více „namotají“.

Jako třeba na seriál Bohéma, v kterém přes postavu Lily Krallové ztvárňujete Natašu Gollovou. Jak jste se na roli připravovala? Měla jste nastudované prvorepublikové filmy?
I když jsem z této doby české herce až tak neznala, na filmy z první republiky si dobře pamatuji. Už v dětství mě přitahovaly staré maďarské filmy, na které se i teď ráda podívám. Mohu tedy říct, že tento svět mi nebyl nikdy vzdálený. Při přípravě na roli Lili Krallové jsem se inspirovala filmem Eva tropí hlouposti a dokumentem o Nataše Gollové. Kromě toho jsem se řídila také pokyny od autorky scénáře Terezy Brdečkové, která mi před natáčením napsala e–mail s vysvětlením, jaká by měla Lily přibližně být, a režiséra Roberta Sedláčka, který dovede s herci spolupracovat opravdu výborně. Jednotlivé choreografie s námi nazkoušela choreografka Dana Gregorová. Mé obrovské poděkování si zaslouží Jana Postlerová, která mi pomáhala s učením jednotlivých dialogů.

Můžete se pokusit srovnat život prvorepublikové hvězdné herečky a to, co prožívají dnešní herečky? V čem je to stejné a v čem jiné?
Srovnává se těžce, protože v té době bylo všechno jiné. I přesto si myslím, že za první republiky bylo herectví považováno za mnohem vznešenější povolání, než je tomu dnes.

V seriálu Svět pod hlavou a vlastně i ve filmu Fair Play byla vaše postava vsazena do období normalizace, kterou jste nezažila. Překvapilo vás něco (například oblečení, kulisy nebo stav společnosti)? Jak jste to vše vnímala?
Období normalizace je nedávná minulost, která mě nějak zvlášť nepřekvapila. Navíc jsem z této doby viděla spoustu filmů, což mi při natáčení dost pomohlo. Po celou dobu na mě působila energie a atmosféra, které jsou u těchto projektů velmi silné. Od té doby si více uvědomuji vzácnost svobody, která pro nás nebyla vždy přirozená. Jsem za ni vděčná.

V Tajných životech, které znají především slovenští diváci, jste ztvárnila postavu Světlany, která trpí mentální poruchou. Jak se vám tato role hraje?
Musím vás opravit. I když Světlana přemýšlí pomaleji než ostatní ženy v azylovém domě, netrpí mentálním postižením. K jejímu charakteru jsem se postavila jako k dítěti. Snažila jsem se ji zahrát jako dítě, které má děti.

Tato role je výjimečná také z hlediska vizáže. Na jedné straně je Světlana krásnou dívkou a na straně druhé je pomalejší než ostatní ženy. Jak tento paradox vnímáte?
Herectví je i v tomto ohledu nádherné povolání. Jeden den jste taková a na druhý zas úplně jiná. Baví mě to.

Proč mají Utajené životy tak velký divácký ohlas? Je to scénářem, nebo hereckým obsazením?
Myslím, že nejvíce oslovil scénář.

V seriálu hraje také Zuzana Kanócz, další krásná slovenská herečka s maďarskými kořeny, která zazářila ve snímku Román pro ženy. Jak si s ní rozumíte a jak se vám s ní hraje? Máte mezi sebou něco, třeba nějaké osobnostní sympatie, zájmy či názory, které vás spojují o něco víc než jenom jako herecké kolegyně?
Se Zuzkou Kanócz jsem měla dva společné obrazy, v kterých hráli i další herci, navíc naše postavy neprohodily ani slovo. Při natáčení jsme měly na sebe párkrát štěstí v maskérně. Když Zuzka čerpala mateřskou dovolenou s prvním dítětem, navázala spolupráci s organizací „Viac než šperk“, která pomáhá dětem v nouzi a osamělým matkám v nejchudších částech Keni. S nabídkou spolupráce oslovila také mě a já jsem se pochopitelně ráda zapojila. Možná je to zvláštní, ale my dvě se víc známe přes charitu než přes naše herecké profese. Musím však říct, že Zuzka se mi jako herečka velmi líbí.

Chystáte nějaký další seriál, nebo se teď budete více věnovat divadlu?
Před nedávnem jsem měla premiéru v Jókaiho divadle v Komárně. Teď jsem pořád na zkouškách v divadlech, takže více „divadluji“. Za pár dní však začnu točit nový československý film s Andreou Sedláčkovou, která režírovala také Fair Play. Tentokrát budu hrát menší roli.

Ve filmu Fair Play jste hrála dceru Ani Geislerové. Chtěla byste být v něčem jako ona? Aňa je módní ikonou, hereckou hvězdou, trojnásobnou matkou… Jak vzpomínáte na spolupráci s ní?
Mít tři děti a zároveň hrát v tolika filmech, to tedy klobouk dolů! V tomhle smyslu bych chtěla být jako Aňa. Patří k mým oblíbeným herečkám a spolupráce s ní byla výborná. Věřím, že si s ní opět v něčem zahraju. Aňa je svým charismatem a hraním nějakým zvláštním způsobem úplně světová. Myslím, že kdyby se narodila v Americe, tak by ji znal celý svět.

Je pravdou, že jste si svou roli musela odmakat?
Půl roku jsem tvrdě trénovala.

Sportujete pořád?
Trenéra už sice nemám, ale láska k sportu zůstala. Snažím se běhat pravidelně. Když jsme točili Fair Play, trénovala se mnou i česká herečka Eva Josefíková. Dvakrát do týdne jsme absolvovaly běžecký trénink a jednou do týdne to byla posilovna. Eva trénovala v Praze a já v Bratislavě. Takhle jsme to dělaly celých šest měsíců. Když jsme přišly na natáčení, vypadaly jsme jako opravdové sportovkyně. Měly jsme svalnatá a štíhlá těla. Představte si, musely jsme hrát, že jsme zadýchané, takovou jsme měly kondici! Ve filmu se střídaly běžecké i hrané scény. Bylo to náročné. Bez poctivého tréninku bychom to nezvládly.

Sledujete dopingové aféry?
Sport nesleduji až tak intenzivně. O některých dopingových skandálech ale samozřejmě vím.

Jaké postavy vám sednou nejvíc? Je to opravdu tak, že když herec hraje nějakou roli, musí se s ní maximálně ztotožnit, aby podal dobrý výkon?
Myslím, že nejvíc záleží na režisérovi. Ten by měl herci důvěřovat a měl by v něm vidět něco, co z něj dokáže před kamerou či na jevišti dostat ven.

Považujete se více za televizní, nebo divadelní herečku? Co je bližší vašemu srdci?
Filmová tvorba je rychlejší. Herec musí reagovat pohotově, častokrát pod velkým časovým stresem. Jsem herečkou a měla bych umět hrát všude a všechno.

Jakým způsobem se dostáváte k filmovým rolím?
Přes castingy. V poslední době mě oslovují na základě filmů, v kterých jsem hrála, což mě těší.

Oslovují vás častěji slovenští, nebo čeští režiséři?
To se nedá srovnávat. Na Slovensku se točí podstatně méně filmů než v Čechách. Pokud se to dá, vždy se snažím hrát jak v Čechách, tak na Slovensku. Nabídky si nevybírám dle lokace, musí mě především zaujmout.

Co si myslíte o obsazování atraktivních slovenských hereček do českých filmů?
Byli jsme jeden stát, tak to beru přirozeně. V dnešní době jen stěží natočíte film, který by byl financován jenom jedním fondem či koprodukcí. Proto se v českém filmu vždy objeví minimálně jeden slovenský herec. Je pravdou, že spousta českých režisérů považuje slovenské herečky za exotické. Já jsem navíc Maďarka, takže mám v sobě jinou energii, která přijde filmovým tvůrcům zvláštní a zajímavá.

Jaký je váš vztah k Maďarsku? Máte tam nějaké příbuzné, které navštěvujete?
Když jsem byla malá, měla jsem příbuzné, kteří zde bydleli. Dnes už nežijí. Maďarsko se mi pochopitelně líbí. Mám ráda Budapešť a Balaton. Jsou to nádherná místa, na která jsme se sestrou a rodiči pravidelně jezdili. Před nedávnem jsme s Komárenským divadlem hostovali ve městech Pécs a Miskolc. Zdejší divadla ve mně zanechala velký dojem.

Jak se zvyknete připravovat na novou roli? Kolik času jí přibližně věnujete?
Je to individuální. Když jsem točila celovečerní film Dům, měla jsem jednu čtecí zkoušku. Někdy se stane, že točím bez zkoušky. Tady to funguje jinak než v Americe, protože se pracuje s výrazně menšími rozpočty a na nic není čas. Američtí herci mají i deset čtecích zkoušek, na kterých se všichni potkávají. Režisér tak vychytá chyby nebo najde ty nejkrásnější momenty, s kterými pak může pracovat.

Kterou ze svých rolí milujete nejvíc? Ke které máte nejbližší vztah?
Ještě jsem nehrála v tolika filmech či představeních, abych to mohla posoudit. To vědí zkušení herci, kteří už mají něco za sebou. Když si mě někdo vybere, cítím, proč padla volba právě na mě. Všechno má svůj smysl. Na rolích, které ztvárňuji, se učím, jak hrát i jak žít. I když je základ stejný, každý formát si vyžaduje jiný charakter hraní. U detailů a kamery to funguje jinak než na divadelním jevišti. Pro mě je důležité naučit se, jak role střídat a jak v nich co nejlépe obstát.

Pociťujete někdy trému, když hrajete?
Diváci chtějí vidět postavu, ne herce s trémou. Ta nikoho nezajímá, tu nesmí nikdo vidět. Občas ji mám před prvním natáčecím dnem. Když se postavím před kameru, je pryč. Jsem naučena hrát tak, jak nejlépe umím a všechno dělat dle svého nejlepšího svědomí. To ostatní nechávám na divácích. Na nich záleží, zda se jim to bude líbit, nebo ně.

Co je podle vás alfou a omegou úspěšného herce?
Být přizpůsobivý, umět se vcítit do role, být schopen myslet a cítit jako postava, kterou herec hraje. A hlavně mít velké štěstí. Je spousta dobrých a zajímavých herců, ale nemají dostatek příležitostí.

Máte ambice uplatnit se také v zahraničí?
Už se mi dvakrát stalo, že si mě vybrali do zahraničních projektů. Točilo se v Praze. V jednom jsem měla jeden natáčecí den a v druhém asi tři. Musela jsem bohužel odmítnout, protože jsem už měla domluvena představení v Komárně. Věřím však, že se mi to povede.

Jak se dostáváte k zahraničním projektům? Přes agenta?
Moje agentka zastupuje obrovské množství herců. Když o mě projeví zájem, jedu na kamerové zkoušky. Ty jsem absolvovala už několikrát. Po nich se někdy stane, že mě vyberou na úplně jinou postavu, než bylo v původním plánu.

Kdybyste nebyla herečkou, zůstala byste věrná klavíru?
Myslím, že ano. Pořád ještě hraju a občas se stane, že klavír využiju i při své profesi. V Slovenském národním divadle mám roli v jedné pohádce, kde hraju na klavír, tři roky jsem hrála na Letních shakespearovských slavnostech na Bratislavském hradu. Jako klavíristka jsem se předvedla v slovenském hraném filmu V tichu, který režíroval Zdeněk Jiráský.

Čím se kromě klavíru ještě zabýváte?
Dělám to, co všichni herci. Ráda se podívám na divadelní představení, v kterých účinkují herci, které znám nebo chodím do kina. Je to taková deformace. Nám hercům nestačí jenom scénář, potřebujeme dobrou inspiraci.

A jaké jsou ty vaše?
Mám ráda spoustu herců, ale nenacházím v nich konkrétní vzor. Líbí se mi třeba Meryl Streep, Kate Winslet, Salma Hayek nebo Penélope Cruz. Z českých hereček mám ráda již zmiňovanou Aňu Geislerovou. Pro mě je pořád velmi zajímavá. Z mužů je pro mě inspirativní Karel Roden nebo Miroslav Donutil.

Každý dobrý herec má svou profesionální čest, kterou se řídí i při výběru pracovních nabídek. Podle jakých kritérií se řídíte vy? Podle čeho se rozhodujete, v čem budete, či nebudete hrát?
V první řadě jde o časové možnosti. I když přijde něco pěkného a dobrého, ale domluvila jsem se už někde jinde, musím nabídku bohužel odmítnout. Myslím, že když něco slíbíte a s někým se na něčem předem dohodnete, měli byste to také dodržet. Pochopitelně se rozhoduji na základě scénáře, který mě musí zaujmout. Častokrát se stane, že mě motivují projekty, v kterých účinkují herci, které mám ráda.

Už máte na tento rok zaplněný kalendář? Předpokládám, že už teď přesně víte, co budete dělat přes léto.
V létě budu natáčet, ale co přesně budu dělat přes zimu, ještě nevím. Svůj program znám zhruba do konce listopadu. Poslední měsíce by se měl dělat nový filmový projekt, ale ten není pořád na sto procent potvrzen.

Plánujete nějakou dovolenou?
Nejsem si jistá, zda se přes léto uvolním. Ale květen a červen budu mít volnější. To bych měla vystupovat především na divadelní scéně.

Slovenské národní divadlo, o kterém jsme již mluvily, stojí také za projektem Natálka, který způsobil dost velký mediální rozruch. Co se vlastně stalo?
Hra Natálka je projekt zaměřen proti extrémismu a hrajeme ho pro střední školy. Vychází ze skutečného příběhu z roku 2009, kdy skupina neonacistů zapálila rodinný dům na Vítkově několika Molotovými koktejly. V domě žila romská rodina s tříletou dcerou Natálkou, které plameny sežehly obličej i tělo až z osmdesáti procent. Přežila jenom zázrakem. Teď je z ní školačka, ale do konce života bude jiná. Když jsme na začátku roku hru uvedli, jeden muž, patřící k sympatizantům Kotlebovců, nás kvůli jedné fotografii napadnul s tvrzením, že hanobíme národ a rasu. Přitom hru vůbec neviděl.

Co bylo na té fotografii? Co ho tak vyprovokovalo?
Byl to záběr na Pannu Marii a hákový kříž, který byl za ní. Když jsme pak hru hráli na jedné střední škole, na představení se chtěli dostat další dva sympatizanti Kotlebovy strany. Přišli však pozdě, tak je už nikdo dovnitř nepustil. Tito muži začali tvrdit, že „dětem vymýváme mozky“, celá situace způsobila potyčku, která byla medializovaná. Na základě této události Slovenské národní divadlo hru zpřístupnilo také veřejnosti. Představení navštívilo spousta lidí, také různí politici, ale nikdo z Kotlebovy strany. Od té doby všechno utichlo.

Kdo Natálku inicioval? Kdo přišel s tímto nápadem?
Myslím, že Roman Polák, ředitel činohry Slovenského národního divadla. Jeho záměrem bylo vytvořit projekt, který by činnost divadla posunul tak, aby herci přicházeli za diváky. Hru jsme zkoušeli zhruba měsíc. V podstatě jde o kolektivní dílo. Scénář vznikl na základě rozhovorů a výpovědí lidí, kteří byli součástí dané události. Myslím, že tento projekt dává smysl. Extremismus na Slovensku významně narůstá, a to i tím, že zde máme korupci a lidé jsou nespokojení. Už si pořádně neuvědomují, že žijí v demokracii, která je vzácná a křehká zároveň. Bez uvážení se přiklánějí k politickým skupinám, u kterých hrozí, že v případě získání moci opět nastolí totalitu. I kvůli tomu vznikla tato hra.

Jaký je princip fungování tohoto projektu? Přemýšlíte i o tom, že by se Natálka hrála i na českých středních školách?
K této hře je zřízená e–mailová adresa, na kterou píšou školy, které mají o hru zájem. Představení trvá pětačtyřicet minut, přesně tolik jako jedna vyučovací hodina. Pak následuje krátká přestávka a diskuse se studenty. Natálka se zatím hraje na Slovensku, nevím, zda se přesune i do Čech.

Každá role má svůj scénář, monology, dialogy… Jak si můžete pamatovat všechny ty texty?
Lidi to pořád fascinuje. Ve skutečnosti jde o mechanický proces. Divadelní texty zkouším dva měsíce, takže to jde do hlavy samo. U televizních seriálů funguje krátkodobá paměť. Herec dopředu ví, jaký obraz se bude točit, takže se na to dokáže připravit. Divadelní texty mám uloženy v hlavě a seriálové jdou časem pryč.

Jak byste se charakterizovala jako člověk?
Jsem mladá herečka, snažící se co nejvíce naučit. To se týká herectví i života. Tak momentálně vnímám svou cestu.

A jaká je cesta vaší starší sestry? Vím, že se také věnuje umění.
Pracuje pro Slovenskou televizi, kde působí i moje maminka. Není herečkou ani moderátorkou, připravuje příspěvky. Kromě toho krásně maluje na sklo, píše básně a fotografuje.

Jaké to je dívat se sama na sebe ve filmu?
Už jsem si na to zvykla. Beru to jako jistou formu učení. Na obrazovce můžu posoudit své pocity a porovnat je se skutečností. Někdy mám pocit, že jsem něco zahrála špatně a pak vidím, že na obrazovce to funguje úplně jinak. Herci jsou ješitní a chtějí být nejlepší. Dívají se na sebe kriticky. Ale jsou i takoví, že se na sebe nepodívají a neřeší to.

Jste se sebou spokojená?
Jak kdy. Vždy to může být lepší. Herectví není sport, který se dá změřit. Umění je subjektivní. Někomu se můžu líbit a někomu zas ne. Tak to v této branži chodí a je potřeba se s tím smířit.

V čem je vaše herecká deviza?
Odpověď budu možná znát, když budu starší. Myslím, že jsem toho tolik ještě nenahrála. Možná byste se na to mohla zeptat diváků nebo kolegů, s kterými jsem doposud spolupracovala.

Zajímají vás reakce okolí?
Jistým způsobem ano. Upřímná pochvala určitě potěší. Pro nás herce je největším úspěchem další práce. Znamená však nový začátek. S každou novou rolí pokaždé budujete něco nového.

Vzpomenete si na nějaký silný zážitek, který doprovázel některou z vašich rolí?
Na festivalu v Uherském hradišti jsem na toaletách potkala jednu paní, která mi říkala, že Fair Play hluboce zasáhl její život. Paní měla dceru, která se vrcholově sportovala a také uvízla v konfliktu zda dopovat, nebo ne. Paní pak nechávala pozdravovat režisérku Andreu Sedláčkovou se slovy, že Fair Play by mělo vidět co nejvíce sportovců, aby si uvědomili, jak to v osmdesátých letech fungovalo a udělali si vlastní názor na otázku dopingu.

Myslíte, že vás herectví a s ním související popularita změnily? Pokud ano, v čem?
Věřím, že jsem pořád stejná.