„Může se cestou mluvit? Jestli nemáte nějaká pravidla…“ ptá se Jack ve filmu Jack staví dům Vergea. „Upřímně řečeno, jen málokdo vydrží na téhle výpravě mlčet,“ dostává se mu odpovědi s vysvětlením, že většina podlehne potřebě se svěřovat. Aby ne, jsou totiž na cestě do pekla. Obdivovaný i zatracovaný Lars von Trier opět zkouší, co ještě diváci unesou. V některých chvílích mohou mít slabší povahy skutečně silné pokušení opustit kino.

O tom, že Jack si peklo zaslouží, snad nikdo nezapochybuje, je to totiž sériový vrah. Má na kontě pár desítek mrtvých, ale Vergemu se rozhodne vylíčit jen pět příběhů. Ovšem příběhů, které stojí doopravdy za to. Vše začalo poměrně nevinně, Jacka si stopla jedna otravná ženská, která jej neustále tlačí k tomu, aby dělal, co ona chce. Nedá pokoj tak dlouho, až mu prostě dojde trpělivost a heverem, který je pořád rozbitý, ji udeří do tváře. A pak podruhé… a znovu. Ještě se mu klepou ruce, prozatím. Mimochodem, tuhle roličku otravné paničky si zahrála Uma Thurman, která se tak z nelítostného zabijáka proměnila v oběť. Krve je ovšem kolem podobně.

Když je vražda uměním

Jack má jeden drobný problém, trpí obsedantní poruchou. Pro vraha je to prokletí i požehnání zároveň. Vždy byl zvyklý úzkostlivě uklidit pokoj, než z něj odešel. Se stejnou precizností pak přistupuje i k úklidu místa činu. To se hodí, skvěle za sebou zahladí všechny důkazy, které by na něj mohly ukázat. Jenže na druhou stranu, nikdy není spokojen, nikdy není úklid dokonalý, a tak je nakonec málem záhy odhalen, když k domu stihne dojet policie dříve, než se odhodlá odjet. Pokaždé si totiž vzpomene, kde ještě by mohla být krev.

S každou vraždou se ale Jack zdokonaluje, začíná svou poruchu zvládat. Jeho vraždy jsou stále dokonalejší, i když, jak poznamená Verge, aktéři jsou až překvapivě nedůvtipní. Platí to zejména o obětech, ale také o policistech. Jack má ale před sebou jasný plán, všechny mrtvoly si – s již zmíněnou pečlivostí – ukládá do mrazicího boxu. Každou si také vyfotí. Ale pozor, tohle nejsou nějaké obscénní či pornografické fotky, nad kterými by se ukájel. Tak přízemní věci jsou Jackovi zcela cizí. Vražda je v jeho podání uměleckým dílem.
Jack není žádný primitivní zabiják, své vraždy postupně zdokonaluje.

Stejně jako jejich vyznění. Jack se nechá při aranžování těla vždy inspirovat nějakým slavným uměleckým dílem. Sám pro sebe vymyslí mediální přezdívku Mr. Sophistication. Jeho chladný postup připomene vzpomínky některých dozorců z nacistických táborů smrti, kteří chladně popisují, jak bylo jejich úkolem co nejefektivněji a s nejmenšími náklady zabít co nejvíce lidí. S každou další mrtvolou pokračuje ke svému cíli, neustále vymýšlí, co by vylepšil, a dokonce někdy musí i fotografie předělat. Zkrátka vraždy se stávají rutinou.

Smích, žaludek na vodě i nuda

Larse von Tiera někteří považují za filmového génia, jiní pouze na nechutného pozéra. Ve všech svých předchozích filmech se snažil posunout hranice toho, co je ještě ve filmu možné. Nymfomanka (recenzi najdete zde) měla posunout možnosti zobrazení sexu, tentokráte si za hlavního hrdinu zvolil masového vraha. Do hlavní role obsadil Matta Dillona, kterému proměna z nenápadného, roztomile nešikovného a neškodného chlapíka ve vražedné monstrum skvěle sedí. Většinu emocí dokáže zobrazit ve své tváři a nepotřebuje k tomu zbytečně rozmáchlá gesta. Chlad z jeho očí v některých chvílích pocítíte i v kinosále.

Celý snímek má spíše poklidné tempo, nečekejte dynamiku tarantinovských krváků. Nuda je tady jedním z výrazových prostředků. I když, upřímně řečeno, někdy je jí až příliš. Vše navíc ještě umocňují odkazy na obrazy či jiná umělecká díla, kterými je děj přerušen. Když se po vraždící scéně objeví některý z Boschových obrazů, v první chvíli vám nebude jasné, proč se na něj díváte. Asi nejdivněji pak působí parodie na Boba Dylana, kdy Jack stojící před dodávkou – vlastně bez návaznosti na děj – odhazuje papírové tabulky s hesly.

Absurdita této scény je snad jedinou věcí, která ji propojuje se zbytkem snímku. Je tak silná, že sálem často zazní i smích. Smích svým způsobem zvláštní, možná mrazivý. Nicméně snad i díky němu se u tohoto filmu nebudete bát, vraždění v něm je tak chladné, že se téměř nedá vnímat realisticky. To zážitek přece jen kazí.

S Tarantinovými filmy spojuje snímek Jack staví dům také snaha posunout násilí až k hranici absurdna. Přesně tam, kde začnete uvažovat o tom, jestli se na tohle ještě chcete dívat. Jenže tam, kde vše Tarantino odlehčí svými ikonickými potoky krve, postupuje von Tier až k hranicím nechutnosti. Vzpomeňte si na tuhle recenzi při lovecké scéně. Snímek trvající 155 minut se často trochu zacyklí, ke konci navíc začne přehnaně moralizovat a kázat. Pokud máte režisérův způsob vyprávění rádi, budete zřejmě nadšeni, jinak zůstane jen pachuť nechutnosti a neodbytná myšlenka, proč jen někdo může režiséra považovat za génia.

 

Film: Jack staví dům

Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier
Střih: Jacob Secher Schulsinger, Molly Marlene Stensgaardová
Kamera: Manuel Alberto Claro
Hudba: Víctor Reyes
Obsazení: Matt Dillon, Bruno Ganz, Uma Thurman, Siobhan Fallon Hoganová, Sofie Gråbølová, Riley Keoughová, Jeremy Davies, Ed Speleers, David Bailie, Yu Ji-tae, Osy Ikhile, David Bailie, Marijana Jankovićová, Christian Arnold, Jerker Fahlström
www.aerofilms.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
4
Herecké výkony
9
Vizuální zpracování
6
Hudba
5