Pro milovníky true crime příběhů připravil dokumentarista Petr Hátle svůj narativní režijní debut ve formě mediálně známého příběhu páru zabijáků. Proč by vás měl ale takový příběh zajímat? Na to nám bohužel film “Manželé Stodolovi” neodpověděl…
Zdánlivý klid zapadlé vesnice naruší požár jednoho z domů, v němž zahyne osamělý senior. Zničení sousedé si vzpomínají na jeho monology o prázdnotě, samotě a bolesti spojenými se stářím. Policie uzavírá případ jako sebevraždu. My jako diváci ale víme, že to byl právě Jaroslav Stodola, jeden z jeho sousedů, kdo celou situaci zapříčinil. Nepoučený divák však zkrátka netuší proč; poučenému se z logiky věci nenabízí jiné řešení, než že se Jarda vydal do noci ze zištných důvodů, a to hlavně na popud své manipulativní a evidentně labilní partnerky Dany.
Hátle se jako dokumentarista snažil o autenticitu, což se mu povedlo skrze kameru, scénografii i hudbu dokázat. Atmosféra raného milénia je vykreslena poctivě, a to včetně detailů. Podobně povědomé nám připadá téma opuštěnosti a zranitelnosti seniorů dožívajících ve známých kulisách vesnic, kde vyrůstali, v domovech, které vlastnoručně postavili, ale kde nakonec zůstávají sami, protože jejich děti odešly za vlastním životem, přičemž jejich velké domy na rozsáhlých pozemcích chátrají. Příběhy, které všichni známe ze života nebo z doslechu. Senioři nejsou schopni a mnohdy ani ochotní s majetkem naložit tak, aby jej zub času nezprznil, a ačkoli mají jako dospělí lidé právo dožít doma a naložit s majetkem tak, jak uznají za vhodné, vytváří se nepřekonatelná mezigenerační propast, kdy jsou i milovaní lidé navzájem izolovaní pro neslučitelnost jakéhokoli soužití. Jde ale samozřejmě o komplexnější problém, pro jehož řešení není prostor ani ve filmové recenzi, ani ve filmu samotném.
Divák zvyklý na současnou nálož životopisných filmů o nejbrutálnějších vrazích v dějinách osciluje mezi zklamáním, že z celého příběhu manželů Stodolových dostal jen určitou výseč (protože máme-li sledovat ve filmu bestiální vrahy, proč z toho neudělat lunapark a nepohonili si trochu ego, jak příkladnými lidmi sami jsme ve srovnání se sériovými vrahy) a mezi nadšením z minimalistického pojetí, z něhož je naprosto jasné, že jsou autoři filmu s případem i figurami dobře obeznámeni, navzdory čemuž svou prací nepostavili pomník těm, jež by lidový soud nejraději – v nejkorektnějším případě – vyválel v dehtu a peří.
Problém je, že přestože přistoupíme na tento minimalistický model psychologického dramatu s vynikajícně napsanými i odehranými postavami, stane se ze 107 minut stopáže naprostý mindfuck pro duševní masochisty. Jednak vinou existencialistické série rdoušení starých lidí poklidně čekajících na smrt, jednak kvůli vyobrazení naprosto toxického vztahu, který je svou dynamikou možná běžnější, než bychom chtěli. Nutno zdůraznit, že i tato dynamika a toxicita je popsána věrohodně, byť trýznivě, avšak stále minimalisticky, pravděpodobně opět kvůli dokumentaristické snaze ukázat vlastní interpretaci reality s radikálním závazkem osekat cokoli, co by nahrávalo na smeč jiným příběhům a interpretacím.
Hátle se snažil natočit kvalitní film, takový, který vykresluje jeho percepci Dany a Jaroslava Stodolových jako interaktivního slovníkového hesla, aniž by jejich jednání omlouval, nebo je dehonestoval; otevřeně však komunikuje o tom, že pro ně žádnou obhajobu nemá a filmem se o ni ani nesnaží. Proto (a nejen proto) se vyhýbá jakémukoli patosu, o nějž by kdokoli ze štábu mohl zavadit. Vzhledem k výsledku ale nemůže obhájit tvrzení, že hlavním důvodem pro natočení filmu bylo vyobrazení problematiky bagatelizace ochrany života seniorů, když se ve filmu věnuje této problematice pouze povrchně (jistě je to ale důvod, proč by případ Stodolových neměl upadnout do zapomnění). Jako psychologický obraz páru dvou nesympatických lidí, z nichž ten méně hloupý a zamilovaný využívá hloupějšího a zamilovanějšího, film “Manželé Stodolovi” bezpochyby funguje.
Divák, který přichází do kina vybaven popcornem a pochybnostmi, zda se vůbec chce dívat na “zlou Výměnu manželek”, většinou očekává nějaký příběh. Dva body obratu, midpoint a vznešenou myšlenku na závěr, z čehož nedostane vůbec nic. Z pietních důvodů to nevysloví, ale v hloubi duše tak bude naštvaný, že nedostal víc krve, sexu a nějakého toho fajnového mučeníčka. To už ale není problém Petra Hátleho, ale Doriana Graye hledícího na plátno. Spíš jsme při hledání dalších Dahmerů a Kajínků zapomněli, kde mají brutální vrazi svoje místo. Děkujeme Petrovi, že nám to připomněl.
FILM: MANŽELÉ STODOLOVI
Režie: Petr Hátle
Scénář: Petr Hátle, Tomáš Hrubý
Kamera: Prokop Souček
Hudba: Adam Levý
Hrají: Jan Hájek, Lucie Žáčková, Jelena Juklová, Petr Motloch, Dana Syslová, Barbara Lukešová, Martina Jindrová, Martin Wox Musil, Radek Jiříček
Produkce: Tomáš Hrubý, Jakub Viktorín
Střih: Jakub Podmanický, Šimon Hájek
Zvuk: Adam Levý
Scénografie: Ivana Kanhäuserová
Kostýmy: Tereza Kopecká
www.cinemart.cz
