Dnes už z papeže zůstal jen směšný poskok podlézající diktátorům a bránící agresory. Byly ale doby, kdy šlo o mocného vládce velkého území. Doby, kdy mu i římská Židovská obec byla podřízena a on mohl více než mnoho králů. A katolická církev, v jejíž čele stojí, i on sám si tuhle moc pořádně užíval. Mimo jiné vyhlásil, že pokud je židovské dítě pokřtěno, musí být vychováno despotickým katolickým drilem. To se stalo osudem i malého Eduarda Mortary z Boloni.
Na konci devatenáctého století už sice katolická církev nevraždila tak okatě a hromadně, jako tomu bylo třeba ve století patnáctém a šestnáctém, kdy zvůle církve a zvrhlost jejích inkvizitorů přivedla na hranici skoro půl milionu lidí. Vláda papeže Pia IX. se už tou dobou pomalu chýlila ke konci a jeho moc měla záhy zcela vymizet. Jenže on to ještě netušil a jako vůbec nejdéle sloužící papež se začal Pius IX. cítit tak trochu jako neomezený vládce. Vždyť v téhle (prozatím) mocné pozici byl už tři desetiletí.
Unést a zlomit
Jeden z jeho výnosů měl chránit křesťany před špatnou výchovou židy či příslušníky jiných náboženství. To se zdá rozumné, jenže v praxi to znamenalo unášení dětí, které jsou vyrvány z rodiny a v internátním neosobním prostředí vystaveny drilu katolických despotů. Jak to funguje, se v roce 1858 přesvědčil šestiletý Eduardo Mortara a jeho rodiče. Do jejich domu v Boloni totiž 23. června vtrhla policie na příkaz místního inkvizitora Piera Felettiho. Ten už sice nevydával lidi k upálení, ale velmi mocný a velmi bohatý byl pořád. Feletti se totiž od bývalé katolické služky Mortarových dozvěděl, že nechala chlapce tajně pokřtít. A proto patřil – podle papežova výnosu – pod ochranu katolické církve. Koho by zajímalo, že chlapec o křtu vůbec nic netušil, vyrůstal v židovské rodině a cítil se být židem. Zvůle církve byla silnější.
A tak byl plačící šestiletý chlapec na přímý příkaz papeže vyrván z rodiny a odvlečen do katolického internátu v Římě. Tady jen čekal velmi tvrdý dril a odcizené zacházení, jak to jen katolíci umí. A především, drsné vymývání mozku, neustálé lži a výhružky. S rodiči se mohl setkat jen jednou, a to ještě v přítomnosti svých tyranů. Nepodlehnout takovému znásilnění je pro malého chlapce velmi těžké.
Skutečný příběh s prvky thrilleru
Osudy židovské rodiny Mortarových vešly ve známost už v době, kdy se celý příběh odehrál. Díky kooperaci židovských komunit po světě se totiž zprávy o jeho únosu objevily v novinách jak v Americe, tak v řadě zemí Evropy. O osud malého Eduarda se zajímal dokonce i Napoleon III. Chlapcův únos se stal dokonce motivem obrazu německého malíře Moritze Daniela Oppenheima už v roce 1862. V knize pak osudy Eduarda Mortara zachytil David I. Kertzer, který se tématice papežů zneužívajících moc a koketujících s diktátory i vrahy zabývá dlouhodobě. Právě jeho kniha před časem zaujala dokonce i Stevena Spielberga. Nakonec ale Mortarův osud zfilmoval velezkušený italský režisér a herec Marco Bellocchio, který také ke snímku Papežův zákon napsal scénář. V originále se film jmenuje Rapito, tedy Unesený, což je možná přesnější.
I reálný příběh je natolik strhující, že měl Bellocchio poměrně usnadněnou úlohu. Nutno ale uznat, že jej dokázal velmi dobře využít. I když je stopáž přes dvě hodiny, po celou dobu má snímek velmi solidní tempo. Tvůrci se dokázali ubránit zbytečnému protahování některých scén, které je dnes tak běžné. Téměř pořád se něco děje a divák je udržován v napětí. A to přesto, že vlastně předem víme, jak to skončí (tedy, aspoň pokud známe chlapcův skutečný osud).
Hodně pomáhá citlivý střih dvojice Francesca Calvelli a Stefano Mariotti i velký cit pro detail i celkové kompoziční cítění Francesca Di Giacoma. Při sledování filmu má totiž divák skoro pocit, že sleduje dění v reálném čase nebo jde o dechberoucí dokument. Nic není strojené, vše působí velmi přirozeně. Napětí funguje po celou dobu, někdy je trochu mírnější, jindy jsou nervy diváka šponovány k napnutí.
To vše je podtrženo velmi solidními hereckými výkony, při volbě obsazení měl režisér skutečně velmi dobrou ruku. Z celkově dobrých výkonů vystupuje zejména těžko poznatelný Paolo Pierobon v roli Pia IX. podal opravdu velmi dobrý výkon. Šťastnou volbou byl také Leonardo Maltese jako mladý Eduardo (celkem chlapce v různém věku hráli tři herci).
FILM: PAPEŽŮV ZÁKON
Režie: Marco Bellocchio
Scénář: Marco Bellocchio, Susanna Nicchiarelli
Střih: Francesca Calvelli, Stefano Mariotti
Kamera: Francesco Di Giacomo
Zvuk: Adriano Di Lorenzo
Hudba: Fabio Massimo Capogrosso
Účinkují: Paolo Pierobon, Fausto Russo Alesi, Barbara Ronchiová, Enea Sala, Leonardo Maltese, Filippo Timi, Fabrizio Gifuni, Andrea Gherpelli, Samuele Teneggi, Corrado Invernizzi, Aurora Camattiová, Paolo Calabresi, Bruno Cariello, Walter Lippa, Alessandro Bandini, Leonardo Bianconi, Daniele Aldrovandi, Fabrizio Contri, Giustiniano Alpi, Orfeo Orlando, Federica Fracassiová, Giulia Quadrelliová, Renato Sarti, Flavia Baikuová, Tonino Tosto, Christian Mudu, Riccardo Bandiera, James Basham, Davide Mancini, Gioele Fini, Michele De Paola, Marcello Sambati, Michele Oliveri, Martin Abram, Antonio Piovanelli, Giacomo Tamburini, Matteo Alì, Laura Pizziraniová, Duilio Pizzocchi, Daria Deflorianová, Marco Golinucci, Massimo De Francovich, Flora Anna Rossittová, Caterina Gabanellaová, Daisy Pieropanová, Mario Sonnino, Marco Sincini, Alessio Cioni, Alessandro Fiorucci, Mattia Napoli, Alessandro Scafati
www.aerofilms.cz
