Divadlo v Dlouhé uvedlo svou první premiéru této sezóny. Pod dramatizací Shakespearových Sonetů je podepsáno umělecké duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), kteří zároveň tvoří část uměleckého vedení divadla. Po Snu v červeném domě a Dopisech Olze jsou Sonety dalším nesnadno uchopitelným, ale zato krásným SKUTRovským počinem.
Sonety jsou forma poezie, která vznikla v Itálii ve 13. století. Odtud se v 16. století dostaly do Anglie, kde se staly velmi populární. Dobové módě podlehl na konci 16. století i William Shakespeare, ovšem po svém. Jeho sbírku 154 sonetů lze rozdělit na dvě poloviny. Ta první je věnována mladému muži, jehož krásou byl Shakespeare zcela ohromen. Z toho důvodu se debatuje o Shakespearově sexuální orientaci, ačkoli z dotčených Sonetů vyplývá spíše láska platonická, nenaplněná. Shakespeare ve svých sonetech k onomu mladíkovi vzhlíží, žádné reakce na svá vyznání se však nedočká. Druhá polovina Sonetů je věnována „černé dámě“, avšak nikoli ve stylu „zbožného uctívání nedosažitelné ženy“, jak bylo v té době typické. Naopak tyto sonety jsou výrazně sexuálního rázu. Nadto obsahují obvinění, že se černá dáma spustila s „Shakespearovým“ mladíkem.
Ač tedy poezie, rozhodně ne bez děje. Zápletkou je milostný trojúhelník – Shakespeare toužící po svém příteli, k jeho citům lhostejný mladík a ke všem přítulná žena. Tím vykrystalizoval základ pro adaptaci Shakespearových Sonetů v Divadle v Dlouhé.
Láska (a veškerá trápení k ní přibalená jako bonus) se nevyhýbá nikomu z nás – bez ohledu na pohlaví, věk, historickou epochu či sociální status. Do jednoho z pokojů v polorozbořeném hotelu Svět přichází žena v černém. Zapaluje si cigaretu a otvírá knihu. Hned s prvními verši se objevují další postavy rozdělené do tří skupinek po třech – vždy dva muži a žena. První z nich jsou oblečeni podle poslední alžbětinské módy, oděvy druhých odpovídají elegantním 20. létům 20. století, poslední skupinka na sobě má naopak nevzhledné hadry. Šlechta, střední třída i hoboes – ti všichni touží po lásce a ti všichni s ní mají jen trápení.
I přes určitou výpravnost musíme mít stále na paměti, že tu mluvíme o poezii. Z ní vyplývá i částečná neuchopitelnost inscenace a momenty, kdy si divák nemůže užívat nic jiného než obrazy, které mu SKUTR servíruje. Ovšem právě povýšit emoci či obraz nad děj umí SKUTR na výbornou. Inscenace však není jen poetická a romantická. Herci se nad některými z veršů groteskně ušklíbají a ve shodě se Shakespearovými dramaty všichni protagonisté v jednu chvíli umírají. Nikoli však tragicky, spíš komicky, až to trochu připomíná frašku. Každou bláznivou scénu ale okamžitě střídá citlivější projev.
Stejně jako u Dopisů Olze je i text Sonetů složen pouze z textu Sonetů. Nic jiného než verše nečekejte. Přesto jsou poskládané tak, aby milostný příběh měl nejen hlavu a patu, ale také gradaci. Ústřední postava z každé trojice líčí svou lásku k mladému muži i krásné ženě. Pak velmi trpí zjištěním, že ti dva jsou spolu. Přemlouvá, žadoní, vyhrožuje, aby mu aspoň jeden z nich byl navrácen. Nakonec rezignuje, ač neodpouští. Deset herců vypráví ten stejný příběh. Mezi sebe si rozdělují nejen jednotlivé verše sonetů, ale dokonce i jednotlivá slova, z nichž poskládají závěrečný sonet.
Kromě herců, s nimiž SKUTR pracuje standardně (Poulová, Neškudla, Rychlý, Turek, Zimová, …), přizval k této inscenaci i Miroslava Zavičára, nového člena souboru, a Jana Sklenáře, kteří donedávna oba působili v královéhradeckém Klicperově divadle. A povedlo se jim tak vytvořit dokonalý herecký koncert, který ještě podtrhuje hudba Ondřeje Rychlého. K tomu je třeba připočítat i scénografický rukopis Jakuba Kopeckého. Hotel Svět je výrazný, nikoli však rušivý element. Tentokrát je zkrátka všechno, jak má být.
DIVADLO: SONETY
Překlad: Martin Hilský
Adaptace, režie: SKUTR
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Petr Kaláb, Ondřej Rychlý
Foto: Pavel Hejný
Hrají: Eva Hacurová, Marie Poulová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Jan Meduna, Pavel Neškudla, Ondřej Rychlý, Jan Sklenář, Tomáš Turek, Miroslav Zavičár
www.divadlovdlouhe.cz
