V den 29. výročí od událostí listopadu 1989 se na scéně Divadla v Dlouhé odehrála premiéra inscenace Dopisy Olze v režii dua SKUTR. Jde zároveň o první inscenaci pod hlavičkou projektu Dlouhá cesta ke svobodě, na kterou budou navazovat inscenace další, ale také jednorázové komorní večery na aktuální témata. Předmětem debat však nemá být jen svoboda politická, ale také osobní, svoboda vnitřního světa člověka. V těchto souvislostech je přenesení Dopisů Olze na divadelní prkna trefou do černého.

Dopisy, které Václav Havel adresoval Olze ze svého vězení, v němž strávil dobu od 29. května 1979 do 7. února 1983, totiž představují Havla nejen jako ikonu demokracie, za niž je dnes považován, ale – především – jako člověka, kterého trápí vlastní pochyby, kterého trápí Olžino mlčení, ale který je i tak trochu panovačný a sobecký. Samozřejmě, ze 165 dopisů jich je jen málo skutečně osobních.

Když odmažeme „Milá Olgo“ a „Líbá Tě Vašek“, mnohdy zbydou jen filosofické traktáty. Jako by už tenkrát Havel tušil, že jeho dopisy budou jednou vydány knižně a nebudou určeny jen očím Olgy. Sám Havel v jednom rozhovoru podotknul: „V mých dopisech z vězení skutečně nenaleznete moc vřelých nebo osobních pasáží adresovaných vskutku mé ženě a adresovaných výhradně jí.“

Přesto z žádného jiného Havlova díla (ač tento pojem může být v případě dopisů nadnesený) nevyplývá tolik jeho osobnost jako právě z těchto dopisů. Ač tedy adresovány Olze, Havel si nárokuje veškerou pozornost.

Zdá se však, že to nemohlo být jinak, neboť vězeňská korespondence podléhala přísným pravidlům. Psát bylo možné jen o rodinných věcech, a tak se nedozvídáme sice mnoho o vězeňském životě, zato sdílíme Havlovy myšlenky a obavy, zda Olga správně pečuje o Hrádeček a zda správně pečuje i o sebe sama.

S kým bude trávit Vánoce a s kým se stýká a baví v dalších obdobích roku. A zda plní úkoly, které jí Václav ve svých dopisech zadává? A pozdravovala Andulku? Právě tuto lidskou a vztahovou složku se SKUTRům podařilo v inscenaci zachytit nejlépe. Ač Olga na Havlovy dopisy neodpovídá, díky pětici hereček získáme představu, jak se na ně asi mohla tvářit, když je četla.

Převedení dalších částí, spíše filosofických úvah či vyprávění snů, na jeviště již bylo zapeklitější, a ne pokaždé se podle mého podařilo. Někdy strnulost slov doprovodil obraz, jenž je oživil a napomohl jejich znění, jindy však zůstala pouhou replikou. Možná za tento dojem může i mé zdání, že se dámy se svými úlohami v této inscenaci popasovaly lépe než jejich kolegové. Ačkoli je pravda, že závěr Tomáše Turka byl velmi dojemný a celé představení tím pěkně završil.

Sen v červeném domě si budete chtít pamatovat i po probuzení

Dopisy Olze volně navazují na předchozí inscenaci SKUTRů Sen v červeném domě (isnpirovaný tvorbou T. S. Eliota a Samuela Becketta, kdy SKUTR chápe Václava Havla jako pokračovatele těchto autorů na poli spisovatelském, filozofickém i dramatickém).

Návaznost je patrná především ve scénografii, která je stejná jako ve Snu v červeném domě. Nutno však uznat, že se dokonale hodí – strohost kulis z dřevotřísky dobře ilustruje holé vězeňské cely i bezútěšnost té doby. Oceňuju také paralelu vězení – basy – a kontrabasu, popřípadě basové kytary.

Celkem okatý trik, pravda, nicméně plně funkční. Co mi naopak tentokrát bohužel nesedělo, byla hudba. Místo aby inscenaci dotvářela, zdálo se mi, že ji naopak rozbíjí. A vzhledem k tomu, že Dopisy Olze mají být divadelně-pohybovo-hudebním tvarem, má hudební složka v inscenaci opravdu nezanedbatelný podíl.

K premiéře, která se odehrála symbolicky 17. listopadu, si nedovedu představit lepší volbu. Dopisy Olze, mapující období života Václava Havla, které strávil nejen ve vězení, ale částečně i v pochybnostech o sobě samém, jsou ideálním zahájením projektu Dlouhé cesty ke svobodě. Avšak inscenace jako taková, bez dalšího kontextu, může být pro nezaujatého diváka místy nesourodá a některé prvky snižují dojem z celkového vyznění.

 

Divadlo: Dopisy Olze

Scénář a režie: SKUTR
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Petr Kaláb
Asistentka režie: Zuzana Kolomazníková
Foto: Pavel Hejný
Hrají: Eva Hacurová, Marie Poulová, Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Martin Matejka, Pavel Neškudla,Tomáš Turek, Jan Vondráček
www.divadlovdlouhe.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
8
Zpracování
7
Výprava
5
Herecké výkony
6