Pražský koncert australské kapely Airbourne měl zcela vyprodáno a ve chvíli, kdy čtyřčlenná sestava konečně nakráčela na pódium, nejspíš nikdo koupě lístku nelitoval. Airbourne předvedli neuvěřitelnou práci s publikem, svou hlasitostí odrovnali nejeden ušní bubínek a nezapomněli zahrát všechny hity, které jsme od nich čekali. Při svém parádním výstupu zanechali v Praze kousek vlastního srdíčka a diváci domů odcházeli s částečnou hluchotou, ale snad alespoň relativní spokojeností.
Všichni věděli, na koho přišli a dali to jasně najevo
Airbourne s sebou jako předskokana vzali o nic méně hlasité Supersuckers. Ti zahráli několik písní a skvěle posluchače naladili a rozhicovali, ale ta pravá klubová atmosféra měla teprve přijít.
Když po delší pauze (čert ví, jestli šlo o technické potíže anebo úmyslné průtahy) nastoupili Airbourne, rázem jim patřila celá ROXY. Kdo chtěl blíže k pódiu, musel se prodrat hromadou rozjetých fanoušků, kteří se příliš ochotně posouvat nechtěli a člověk se jim ani moc nedivil. Začala totiž skutečná show a míst bylo málo!
Pocta rock´n´rollu
Tihle pašáci z Austrálie vydali své debutové album v roce 2007. Již u prvních písniček si člověk mohl všimnout velké podobnosti s AC/DC a dalšími legendami, kdy spousta kytarových tónin silně připomíná a často je i zaměnitelná právě s nejslavnějšími kapelami.
Dobré jméno rockovému stylu nedělají Airbourne jen svými songy, ale i výkonem na pódiu. Hlavní zpěvák a zkušený kytarista Joel O’Keeffe si na sebe raději ani nebere tričko, protože při zápalu a energii, kterou na pódiu vynaloží, by se v něm po pár minutách uvařil. Pozadu nezůstává ani zbytek kapely, která bez větších škobrtnutí metá jedno sólo za druhým, starají se o doplňkový zpěv a ve správných chvílích nezapomínají zapojit své dlouhé vlasy. Prostě rock, jak má být.
Nezvykle kvalitní a bláznivá interakce s publikem
Jestli Airbourne něčím opravdu vynikají, nejspíš to bude právě práce s publikem. Frontman nemá problém vydat se na ramenou neznámého pomocníka přímo mezi diváky, zatímco dále drží v ruce kytaru a nepřestává hrát.
Míchání rumu s colou a následné rozdávání mezi nejbližší fanoušky dělají členové bandy s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard, který k jejich výstupu odjakživa patří.
A co třeba házení plného piva namátkou mezi lidi anebo prskání alkoholu z pusy tak, že to vypadá jak stylová mini fontána? Šílenosti, které by jinde mohly být přes čáru, jsou tady téměř vyžadovány. Jsou to zkrátka „ďáblové“, jak pronesla jedna dáma z davu.
Hudba, která se neline, ale řve
Jedno úskalí tento jinak zdařilý koncert přeci jen měl. Zvučení nebylo ideální. Krátce po koncertu jsem zaslechl několik stížností, že to bylo až příliš hlasité, ale co hůř, zvuk byl velmi špatně vybalancovaný. Hlasitost mikrofonů se nedokázala vyrovnat síle hudebních nástrojů, a tak zpěv zanikal někde mezi bicími, baskytarou a kytarou, a to i ve chvílích, kdy se do zpěvu opřeli i ostatní členové skupiny.
Je to velká škoda a dovedu si představit, že ne každý nedoladěné ozvučení dokázal přejít mávnutím ruky. Osobně jsem si často nedokázal užít ani písničky, které jsem velmi dobře znal, protože zpěváky zkrátka nebylo slyšet. Celkově se zdálo, že s mikrofony je nějaký problém, protože občas v nich zaskřípalo nebo vznikala nepříjemná rezonance, čehož se dalo všimnout hlavně ve chvílích, kdy zpěvák volně mluvil, zatímco hudba byla potichu.
Blbnutí až do samotného konce
Airbourne během celého večera nezastavili ani nezpomalili. Pořád publikum podněcovali k akcím, ke zpěvu nebo je v samotném závěru donutili sednout na bobek a většina to ochotně udělala. Nejspíš to bylo charismatem frontmana, který věděl, co dělá a kolik si toho může dovolit. Jeho výdrž a vášeň je opravdu obdivuhodná.
Škoda špatně vybalancovaného zvučení, jinak byl koncert skvělý: kromě hudby nabídl i trochu originálního blbnutí navíc, které nás vtáhlo a nepustilo. Navíc se nejedná o kapelu jednoho hitu, ale stále tvoří další a další pecky, takže věřím, že i v budoucnu budou mít pořád co nového nabídnout a diváci si jejich zvučný rock, který má silné základy v 70. a 80. letech, rádi poslechnou.
