Iron Maiden předvedli show, kterou umí jen ti největší frajeři

139

Na konci sedmdesátých let se během takzvané nové vlny britského heavy metalu zrodily kapely, které výrazným způsobem promluvily do dějin. Jména jako Motörhead, Def Leppard, Judas Priest či Iron Maiden formovaly žánr, který po světě uctívají miliony fanoušků. A právě poslední jmenovaná ikona přistála na letňanském letišti, aby ukázala, že stále umí odehrát světovou show, která má sílu jako stádo buvolů. Skupina, kterou před 43 lety založil její současný šéf Steve Harris, totiž dokázala svým věrným předvést, jak to vypadá, když to do ruky vezme extratřída. Pojďme si ale koncert zopakovat pěkně od začátku.

Před „železnou pannou“ vystoupily dvě kapely. Tou první, kterou s sebou Steve Harris na turné vzal, byla partička Raven Age, v níž působí jako kytarista jeho syn George. Šlo o příjemně strávený čas, jejich melodie se dobře poslouchaly. Avšak žádná neuvěřitelná podívaná se nekonala. A to stejné platí i u druhého předskokana – skupiny Killswitch Engage, i když musím říct, že jejich vystoupení mělo přece jen o něco větší šťávu. Nicméně pak už nastala chvíle, na kterou čekali všichni přítomní. Po vyladění fidlátek se rozezněla melodie písně Doctor Doctor a začal uragán.

Koncerty v jedné věci připomínají návštěvu restaurace. Celý zážitek totiž často stojí a padá nejenom na tom, co vám naservírují, ale i kdo a jak. Číšník, na kterém vidíte nadšení a radost z povolání, umí změnit jídlo v opravdový požitek. A to stejné platí i u interpretů. Můžete se cítit výjimečně, jak chcete, ale pravdou zůstává, že světové kapely hrají běžně před desetitisíci fanoušky. A pro mě tím hlavním rozhodujícím faktorem pro skvělý koncert bývá zpravidla nasazení, s jakým na mě muzikanti vlítnou. A právě to se stalo alfou a omegou celého vystoupení.

Bruce Dickinson nevynechal žádný tón a jeho hlas měl neskutečnou sílu a jistotu, Steve Harris hecoval diváky a jako by říkal: „Přišli jste si pro pořádný nářez, tak tady ho máte!“ Andy Murray s výrazem „tohle je přece normálka“ precizně ovládal svoji kytaru, Janick Gers kromě skvělé hry předvedl i několik parádiček a Adrian Smith si užíval každou chvilku. Zapomenout nemohu ani na muže vzadu, Nicka McBraina, který do své bicí soustavy bušil s neuvěřitelnou razancí i přesností.

Tito pánové předvedli celkem 16 písní, ve kterých nevynechali své největší pecky jako Fear of the Dark, 2 Minutes to Midnight, Run to the Hills, The Evil That Men Do či Iron Maiden z jejich stejnojmenného debutového alba. Potěšily mě i songy, které do svého repertoáru tak často nezařazují, především pak Flight of Icarus a Clansman. Právě ty totiž dotvářely příběh a poselství, s nímž Ironi do Prahy přijeli, a který by se dal shrnout slovy: bojujte za svobodu. A nešlo o žádné filozofování a vlezlé rady typu „tomuhle politikovi fanděte“. I tento jednoduchý vzkaz ale dokázal posunout atmosféru na novou úroveň.

Tou pověstnou třešničkou na dortu, která dokonala jedinečný večer, byly použité rekvizity a efekty. Stali jsme se svědky letu Spitfiru, šermířského souboje Bruce Dickinsona s maskotem Maidenů Eddiem, hrozivě si nás prohlížela obří hlava démona a nemohly chybět ani ohně a pyrotechnika. Bruce navíc během písní měnil svoji identitu a každá z nich se tak stala jedinečnou. Občas se u koncertů některým interpretům stává, že doprovodné efekty předčí vlastní muziku, která ve výsledku vypadá jako pouhý doplněk. To ale není tento případ. Všechno skvěle fungovalo a perfektně do sebe zapadalo, přičemž prim hrál právě hudební výkon britských rockerů.
Kdo dorazil, musel odcházet maximálně spokojený. Za mě se jednalo o jeden z nejlepších koncertů posledních let. V červnu dorazili do Prahy dva titáni metalové historie – Ozzy Osbourne a právě Iron Maiden. Byl jsem moc zvědavý, jak jejich pomyslný souboj dopadne. Pro mě měl koncert druhých jmenovaných mnohem více energie a rozhodně jej mohu označit za větší zážitek.