Mladá sympatická umělkyně Eliška Podzimková si ve svém životě prošla léčbou rakoviny, žila rok a půl v New Yorku a spolupracovala například s Jamie Oliverem nebo s časopisem Vogue. Momentálně intenzivně pracuje na své výstavě k nově vydané knize Malý princ, již ilustrovala, ale také na projektu Plešouni, který má pomoci dětem vyrovnat se s onkologickým onemocněním. Je jen málo lidí, ze kterých by vyzařovala taková pozitivní energie a dokázali by ji až nakažlivě přenést na ostatní. Eliška však patří mezi ně a nám během rozhovoru ani jednou nezmizel úsměv ze rtu.
Kde berete energii na neustále pozitivní náladu?
Mám svoje chvilky, kdy takto naladěna nejsem. Ale vždy, když už mi energie dochází, potřebuju odjet někam pryč a tam ji dobiju. A pak zase zpátky… Je to takový kolotoč.
Nedávno nakladatelství Albatros vydalo speciální vydání Malého prince s vašimi fotkami a ilustracemi. Fotky ke knize jste fotila na Islandu. Která část ostrova se vám líbila nejvíce?
Ostrov jsme neprojeli celý, byli jsme jenom na západě a na jihu. Na západě se mi ale líbilo asi úplně nejvíc. Můj kamarád, fotograf Petr Hricko, který na Island jezdí už skoro patnáct let, mi dal skvělé tipy, kam jet a co fotit, a taky na místa, kde nebudou turisti. Mít tyto informace bylo skvělé a bezesporu velmi užitečné. Na Island se chci vrátit a procestovat i zbytek země.
Jak dlouho vám tvorba ilustrací k Malému princi trvala?
Zhruba půl roku. Ale vzhledem k tomu, že ke knize připravuji i výstavu, která začíná za měsíc, tak na ní dělám do teď. Vymyslela jsem si takové hrátky s aplikací. Když ji zapnete a namíříte fotoaparát na obrázek, začne se hýbat. Teď ještě animuji poslední kousky, aby byla výstava připravená bez jediné chybičky. Nicméně jsem na Malém princi pracovala téměř celý uplynulý rok.
Co bylo na tvorbě ilustrací nejtěžší?
Mně to nepřišlo těžké ani trochu. Příběh je tak ikonický, hezký, a hlavně vizuálně bohatý, že mě ty věci, co mám kreslit, napadaly samy. Jednou jsem si však nevěděla rady – když Malý princ navštěvuje krále. Nenapadalo mě, jak jej mám vytvořit, a tak tam jednoduše není. (smích) Ale jsou tam další věci.
Vaše ilustrace zaujaly například Jamieho Olivera, či časopis Vogue, pracovala jste ale například i pro Tomáše Kluse. Která spolupráce vás nejvíce nadchla?
Toto jsou spolupráce, kterých se samozřejmě chytají média, protože jsou to známá jména, ale každá ta spolupráce byla úplně o něčem jiném a já nedokážu vybrat jednu. Jsem ráda, že každý projekt je opravdu úplně něco jiného – ať už je to z odvětví hudby, nebo jsou to tisky na obrovské kamiony pro dopravní firmu, či ilustrace Malého prince. Všechny spolupráce se od sebe liší, a to mě na tom baví nejvíc. Že nemaluju pořád to samé dokola.
Mimo ilustrování také fotíte a animujete. Která část vaší tvorby vás baví nejvíc?
Jak kdy, ale většinou je to samotné vymýšlení. Momentálně mě však baví chystat zmiňovanou výstavu. Máme tým lidí a rozdáváme si úkoly, aby bylo všechno připravené. Samozřejmě je to trochu stresující, ale těším se na výsledek. Snad to bude podle mých představ a bude se to líbit i ostatním. Čím dál tím míň mě baví sedět u počítače a jenom kreslit, takže se snažím vzít do ruky zpátky nástroje a například stříhat látky, nebo se zahrabu u mámy v ateliéru.
Kde pro svou kreativní činnost berete inspiraci?
To bych občas taky ráda věděla. (smích) Mě to prostě někdy tak napadne. Asi jsem tak trochu dítě. Občas je to v lese, někdy je to při usínání v posteli, občas je to jen tak a někdy to vůbec nejde. Ale že bych měla nějaké konkrétní místo, nebo čas… tak to nemám.
Máte ve své kariéře za sebou už i nějaký přešlap?
Zrovna minulý týden mi přišla pozvánka na FuckUp Night a já jsem si říkala: „Do háje, ale já vlastně nevím, co tam mám říkat!“ Snažila jsem si vzpomenout na nějaké pracovní přešlapy, a nepřišla jsem na nic zásadního. Ne že bych nezažila ‚fuckupy‘, ale rozhodně ne natolik zásadní, abych o nich mohla mluvit na zmiňované akci. Zatím. Což znamená, že to teprve přijde. I když třeba celé odstěhování se do New Yorku byl takový fuckup, ze kterého jsem se ale naučila spoustu věcí, takže se to ve finále překlopilo do něčeho pozitivního.
Co vám kromě pracovních nabídek New York dal?
Zjistila jsem spíše, co nechci, než co chci. V New Yorku jsem poprvé ve svém životě seděla od rána do večera v kanceláři a po roce jsem zjistila, že to opravdu není pro mě. Naučila jsem se ale skvěle anglicky, a taky pracovat v marketingovém týmu v korporátní společnosti. Vím, jak to tam chodí, což se občas hodí. Taky jsem se naučila žít ve velkém městě. Nejvíc mi ale vadilo, že na město samotné, na které jsem se těšila, jsem neměla čas. Vybalancovat tam to, abych byla nějakým způsobem spokojená, bylo těžké, a tak jsem si řekla, že to nemá smysl. Nechtěla jsem se trápit a ztrácet čas. Zkušenost to byla skvělá, ale jsem ráda, že jsem zase zpátky v Praze.
V čem vidíte největší rozdíl mezi životem v České republice a za oceánem?
V lidech. I když je New York jedno z největších měst na světě, tak se tam pořád můžete cítit sami. Sice jsou tam miliony lidí, ale všichni tam jdou za prací. Špičky z celého světa se sjíždějí do New Yorku, aby tam rozjely svoji kariéru, naučily se co nejvíc věcí a prorazily do světa. Všichni jsou tak trochu sobečtí. Je ošklivé generalizovat a říct to takhle, ale přišlo mi to tak. Nebylo to pro mě úplně jednoduché. Sednout si s kamarády u piva a popovídat si spolu o normálních věcech bylo skoro nereálné a mně to hrozně chybělo. To samé platilo i v pracovním procesu. Představa, že jsem na volné noze v New Yorku, kde je těch lidí na volné noze spousta a nemám tam v podstatě žádné zásadní kontakty, nebyla příjemná. Tady v Praze se všichni znají a snaží si nějakým způsobem pomoci. To je pro mě mnohem lepší způsob práce a žití.
Po roce a půl jste se vrátila zpět do Prahy a o našem hlavním městě je i netradiční průvodce Honest Guide, na kterém jste díky svým ilustracím spolupracovala s Jankem Rubešem a Honzou Mikulkou. Které místo v Praze máte nejraději?
Asi nedokážu říct jenom jedno místo. V průvodci jsou do dneška místa, na kterých jsem nebyla a postupně je prozkoumávám. Přece jenom hlavní gró obsahu jsou kluci, kteří mají Prahu prochozenou skrz naskrz a znají skvělá místa. I při samotném procesu vzniku knížky, když jsme se domluvili na schůzce, tak mě pokaždé zavedli někam, kde jsem to neznala. Například jsme se sešli v Garden café Taussig, což je kavárna u Pražského hradu, kde je výhled na celé město. Já jsem tam přišla a říkám: „Kam jste mě to zase vzali? Já vůbec nevím, že tohle existuje!“
A takhle to bylo pokaždé. Zrovna dneska jdu s nimi na schůzku do kubistické kavárny Grand Cafe Orient. Jednou jsme tam už schůzku měli a je to tam kouzelné. Takže pořád je co objevovat. Místo, které jsem si ale v poslední době oblíbila, a nemám ho od kluků, je Břevnovský klášter, protože má krásnou klášterní zahradu. Ráda objevuju místa, kde se můžu nerušeně procházet. Je tam obrovský sad, a taky pivovar, kde si můžete dát pivko.
Praha je plná mladých tvůrců, a právě Janek s Honzou se ji snaží turistům představovat i jinak než jenom jako Hrad a most. Jak spolupráce s nimi vznikla?
Já jsem se vrátila z New Yorku a chtěla udělat ilustrovaného a hravého průvodce, kde bych ukázala moje oblíbená místa a věci, které jsem tam měla. Albatros s tím souhlasil, ale řekl, ať nejdřív udělám průvodce po Praze. Souhlasila jsem, ale došlo mi, že turistickou Prahu neznám. Pak jsem si vzpomněla na tyhle dva kluky, kteří dělají neskutečnou práci. S Jankem jsem se znala z nějaké akce, tak jsem mu zavolala, že bych se s ním chtěla sejít, protože mu to nechci říkat po telefonu. On nadhodil něco ve smyslu: „Zase další zbytečná schůzka.“
Takhle přehnaně upřímný je on vždycky. Tak jsme se sešli a já říkám: „Pojďme udělat knihu. Jako videa dobrý, ale nemůžeš si na ně sáhnout. Pojďme udělat knížku, kde budou ilustrace a bude to fajn.“ A on na to kývnul. Takže jsme udělali knížku. Aktuálně jsme vyprodali první náklad, takže budeme dělat dotisk. Turisti to mají rádi a chodí s knížkou v ruce, což už v poslední době není obvyklé. Hrají například i hru, že chodí po místech, která jsou tam zmíněná a sbírají razítka. Je super, že si v tom našli ještě nějaký svůj bonus.
Plánujete v Praze zůstat natrvalo, nebo byste si chtěla ještě zkusit život jinde v zahraničí?
Mimo Českou republiku jen na nějakou krátkou dobu, ale určitě ne dlouhodobě. Spíš bych chtěla někam za Prahu. Asi už jsem stará. Nebo nevím, co to znamená, že potřebuju mít les za barákem. (smích)
V šestnácti letech vám diagnostikovali Hodgkinův lymfom. S čím jste se při léčbě onemocnění vyrovnávala nejhůře? Co bylo nejobtížnější?
Doktorské procedury. Jsem ten klasický člověk, co se bojí zubaře a doktorů, když na mě sahají a bolí to. Člověk si na to zvykne, protože během léčby je tam těch věcí tolik, že to není možné se toho neustále bát, ale příjemné to není. Když jsem třeba měla jít na operaci, psychicky jsem si to v hlavě úplně zablokovala, v důsledku toho jsem se na sále budila a museli mi dát extrémní dávku anestezie, takže jsem pak byla úplně sjetá.
Je naopak něco, čím vám nemoc byla přínosná?
Paradoxně hodně věcmi. Bylo mi šestnáct, takže jsem to úplně nevnímala tak, že se jedná o nějaké vážné onemocnění. Teď jak postupně dospívám a všichni se mě na to ptají, tak si říkám: „Sakra, asi vlastně jo.“ Jsem díky tomu víc spontánní. Mám ráda akce, kdy za mnou přijde kamarád a řekne: „Zítra jedeme do Lublaně!“ A já jen: „Oukej, tak jo!“ Nemám ráda, když mi utíká čas mezi prsty, protože vím, že může kdykoliv skončit. Souvisí to trochu i s tím New Yorkem. Nechtěla jsem tam ztrácet čas něčím, co mě nebavilo a nenadchlo. Moje rozhodování je většinou bezhlavé, ale zatím se vždy vyplatilo.
Díky Instagramu si vás všiml americký deník Metro a otiskl fotku s vaší ilustrací na titulní straně. Jak vnímáte roli této sociální sítě v dnešní době?
Od té doby, co začala, se úplně změnila. Instagram vznikl, myslím, v roce 2011. Mně ho ukázal kamarád a tady ho ještě moc lidí nepoužívalo, všichni měli jenom Facebook. Já jsem si ho nainstalovala a moc jsem nechápala, o co jde. Bavilo mě ale, že jde čistě o vizuální věc. Dřív na Instagramu ještě nebyl žádný textový komentář, šlo pouze o zveřejnění fotky. Lidé se snažili tam dávat něco vizuálně hezkého. Všichni se začali fotit a do toho tam prali ty odporný filtry, o kterých si mysleli, že jsou hezké. Ve spoustě lidech to však probudilo jisté kreativní tvoření, aniž by s tím měli cokoliv společného. U mě to bylo taky tak, i když jsem se kreslením a animací zabývala. Díky Instagramu jsem ale pochopila, že můžu svoje výtvory anonymně sdílet. Nemusela jsem nikomu říkat, že je to ode mě a nemusela jsem se ničeho bát. Když mám besedy na grafických školách – středních i vysokých, tak se studenti bojí ukazovat svoji práci, protože se za ni stydí.
Vždycky jim říkám: „Když to budete strkat v jednom kuse do šuplíku a nikdy v životě to nikdo neuvidí, nemáte šanci se někam vyvinout, a hlavně nemáte žádnou zpětnou vazbu.“ Na Instagramu je skvělé, že příspěvek okamžitě vidí, kdokoliv chcete. Nicméně teď už je ta aplikace úplně někde jinde. Jde primárně o marketingový nástroj. Například každá kavárna či restaurace už má svůj instagramový účet, i když si říkáte proč. Nebo přes Instagram někdo prodává zubní kartáčky. Na tohle to nebylo vytvořené, ale Facebook si za to může sám, že ty algoritmy a reklamy takto nastavil. Pro mě je to škoda, už mě ta platforma tolik nebaví, ale zároveň mi neskutečně nastartovala kariéru. Nevím, jestli bych dělala to, co dělám, kdyby tato aplikace nebyla tady. Což je smutné, ale co s tím člověk má dělat?
Na jakých projektech momentálně pracujete a co máte v plánu do budoucna?
Momentálně chystám zmiňovanou výstavu, která bude trvat dva měsíce od 25. října do 31. prosince. Bude ve Vnitroblocku v Holešovicích, a kromě obrázků z Malého prince, které se tam budou všechny hýbat, tam budou ještě další interaktivní instalace, kde si můžou děti i dospělí trochu pohrát. Chystáme i doprovodné akce. Například s kamarádkou Janou Bilíkovou, která dělá šéfkuchařku v Ambiente, připravujeme večeři pro asi třicet lidí na téma Malý princ. Nedávno mi říkala: „Už jsem vymyslela liščí tatarák.“ Lišku ale mordovat nebudeme. Bude tam i workshop pro děti nebo ranní jóga v prostředí světa Malého prince. Takže výstava je teď priorita, soustředím se jenom na ni a nemůžu zvládat už nic jiného.Do toho ale za mnou přišel kamarád, bývalý spolužák z vysoké v Písku (poz. red. Filmová akademie Miroslava Ondříčka). Řešili jsme spolu projekt Plešouni, který jsem si vymyslela minulý rok. Chci udělat animovaný seriál pro děti na onkologii, který jim vysvětlí věci, co se během léčby dějí. Například to, proč jim vypadají vlasy, proč nemůžou chodit do školy, nebo proč třeba maminka doma pláče. Taky se zaměříme na zásadní vztahové věci, které jim nikdo neřekne a oni si na ně musí přijít sami. Mám to potvrzené od doktorů, že kdyby existovala nějaká taková pomůcka, tak se u dětí odbourá relativně velké množství strachu, který léčbě opravdu nepomáhá.
Takže chci udělat napůl hraný a napůl animovaný seriál. A právě kamarád za mnou přišel, že by do toho šel se mnou, protože má svoji filmovou produkci. Od doby, co jsme si plácli, to nabralo úplně novou formu. V neděli odlétám do Valencie projekt prezentovat na obrovské animační fórum, kde bude sedět asi patnáct producentů z obrovských animačních studií – jak z Pixaru, tak z Disneyho. Je to šílené, vůbec tomu nerozumím, a nechápu, co se to děje. Ale děje se to, takže teď chystám prezentaci, která začíná slovy „your kid has cancer“ a musím si připravit patnáctiminutový projev. Budu to dělat poprvé v životě a vůbec nevím, jak to funguje. Nejdřív jsme se tam hlásili s tím, že Jirka, ten producent, to se mnou bude prezentovat, ale včera nám oznámili, že nemůže, čili to musím udělat já sama. A pokud to dobře dopadne a někoho z přítomných producentů projekt zaujme, tak se s námi bude snažit vymyslet celý plán projektu – od tvorby až po distribuci. Pomůže nám jak finančně, tak i realizačně tak, aby byl nápad doveden do zdárného konce. Takže to jsou Plešouni, kteří se teď momentálně nacpali do příprav výstavy Malého prince, což pro mě není úplně jednoduché, ale co se dá dělat. Samozřejmě si takovou věc nemůžu nechat utéct, takže po Valencii a po výstavě se vrhnu na Plešouny, protože už je třeba s tím začít taky trochu hýbat.
19. října budete i na festivalu Struny TEENS, kde budete mít svůj workshop. Na co se můžou návštěvníci těšit?
Bude to něco mezi besedou a workshopem. Nevěděla jsem, že takový festival pro teenagery a starší děti existuje, ale je to super. Budeme si povídat o tvoření, a taky o tom, jak v tomhle oboru začít, jak se prezentovat a jak nastartovat kariéru. Taky si ale fyzicky zkusíme koláže. Digitálně je to náročné technologicky, takže budeme mít k dispozici fotky a budeme malovat a stříhat a rozvíjet fantazii. I když u dětí to není úplně nutné, to je většinou potřeba u dospělých. Já jsem vždycky překvapená, když přijde například čtyřletá holčička, sedne si k tabletu, já jí tam dám fotku a ona během půl hodiny vyšvihne skvělý obrázek. Na to se těším vždycky – co děti vytvoří.
Jak trávíte svůj volný čas?
Hodně s kamarády. Všichni se scházíme u nás na Letné, takže náš byt je takový velký průchoďák, kde pořád někdo je a spí. Nebo jedu někam pryč – ať už do zahraničí, nebo i třeba hodinu autem za Prahu. Teď jsem si oblíbila objevovat staré židovské hřbitovy. Nemám ráda křesťanské hřbitovy, protože mi přijdou creepy a nejsem jedna z těch osob, která potřebuje chodit na hřbitovy. Ale moje holka je Židovka a já jsem prý taky. Člověk ani neví, že spadá pod něco takového a nic o tom neví, tak se teď snažím o tom aspoň trochu něco dozvědět. Přes turistické mapy.cz jsem zjistila, že skoro v každé menší vesnici je židovský hřbitov. Sice je odstrčený úplně na okraji, není udržovaný, ale je hrozně hezký. Není tam nepříjemná hřbitovní atmosféra. Byla jsem už asi na třech. Občas mám takové objevovací úchylky. Kdyby tady v Česku byly majáky, tak objevuju majáky. (smích)
Zbývá vám v nabitém programu čas na kulturu? Viděla jste v poslední době například zajímavý seriál, film, nebo četla dobrou knihu?
Klasický výčet seriálů na Netflixu vyjmenovávat nebudu. Včera jsme byli na Malém princi ve Studiu DVA. Chtěla jsem to vidět, protože s Honzou Cinou, který ho hraje, jsme v létě společně dělali takové mini představení. Honza hrál skvěle, ale pro mě tam bylo těch věcí na vnímání trochu moc. Byla jsem z toho tak roztržitá, že to ve mně nevyvolalo emoce, které asi mělo. Ale byly tam hezké nápady. Nabarvené ptáče jsem ještě neviděla. Ale největší kulturní zážitek byla návštěva fotbalového stadionu na derby Sparta:Slavie. Připadala jsem si jako ve filmu. Každý týden vnímáme, když se hraje fotbal, protože všichni na ulici řvou, lítá tady vrtulník, je tady chaos, nedá se zaparkovat. A tak kamarád řekl, že se na ten fotbal zajdeme podívat. Nevěřila jsem spíš svým uším než očím. Bylo to zajímavé se vytrhnout ze svojí vlastní bubliny. Takže i návštěva fotbalového stadionu pro mě byla dost intenzivní kulturní zážitek.
