Kryštof Marek je takřka renesančním člověkem. Působí jako hudební skladatel, textař, dirigent i jazzový klavírista. Píše a aranžuje muzikály, spolupracuje s divadly a dokonce i s filmovými tvůrci – za hudbu k filmu Masaryk získal Českého lva. Které ze svých aktivit by se chtěl věnovat nejvíce a kdy se mu nejlépe komponuje? I to jsme s ním probírali.
❖ Jak charakterizujete sám sebe? Která z vašich profesí je vám nejbližší?
Tuto otázku si v posledních letech sám pokládám. A stále v tom nemám úplně jasno… Na jednu stranu bych ze všeho nejraději jen skládal hudbu. Což bohužel není možné, vzhledem k tomu, že mě stále více živí dirigování. Na druhou jsem možná rád za ten pomyslný rozevřený vějíř, který moje aktivity představuje. Baví mě i ta pestrost.
❖ Co je vlastně pracovní náplní dirigenta, kromě toho, že vede orchestr?
Dirigent musí s orchestrem a se zpěváky dané dílo nastudovat. Takže absolvuje celý proces zkoušení. Jde o to, jak má hudba vyznít. Váš úkol je přenést své požadavky, dokázat je formulovat a zrealizovat, vědět, co přesně po orchestru chcete. Zkoušíte separátně s hudebníky, separátně se zpěváky a pak je jedním z úkolů dirigenta to dát dohromady. Při samotném představení je dirigent zodpovědný za komplexní vyznění díla, udává například tempa jednotlivých částí, dynamiku, nástupy, a podobně.
❖ Jak vzniká hudba pro divadlo?
Jsou dvě cesty. Buď skládám svou hudbu, což je samozřejmě ta nejlepší varianta, případně se může jednat o mix, jako tomu bylo například v Divadle Karlín při inscenaci Limonádový Joe z roku 2007, kde jsem dopisoval pět písní. Anebo nastuduji hudbu cizích autorů a ta je dopředu daná od zahraniční produkce. To pak přijdou noty, libreto se nechá přeložit, přebásnit a vychází se pouze z tohoto materiálu. Což je případ většiny přejatých muzikálů. Záleží pak jen na míře přísnosti licence – například u staršího titulu Šumař na střeše, který měl teď premiéru v plzeňském divadle a který diriguju spolu s Pavlem Kantoříkem, bylo možné s právy nakládat o něco volněji.
❖ A když tu možnost máte, do čeho zasahujete?
Muzikály jsou postaveny na písních a mezi nimi hraje scénická nebo předělová hudba. A tam je možné něco vyhodit, zkrátit či jinak předělat. Případně pokud máte herce/zpěváka s nižším rozsahem, můžete hudbu přetransponovat, aby mu lépe seděla. Což právě například nelze u těch velkých muzikálů typu Les Miserables, kde je daná nejen hudba, ale i výprava a výběr zpěváků podléhá supervizi zahraniční produkce.
❖ Pokud k muzikálu či jiné divadelní inscenaci skládáte vlastní hudbu, jak moc máte volnou ruku?
To velmi záleží na režisérovi. Když pracuji s Ondrou Sokolem, pak mám hodně velkou volnost, reaguje velmi pružně. Ale samozřejmě také vše hodně dopředu konzultujeme, i s výtvarníky, aby to spolu celé
ladilo – výprava, hudba i režie.
❖ Kde berete inspiraci ke komponování?
Všude možně. Tatínek byl operní zpěvák, dědeček pianista. Zároveň mě od dětství nadchnul jazz, asi proto, že mě nebavilo cvičit etudy, ale obdivoval jsem tu volnost, která v jazzu je. Takže jsem vyšel z jazzu, zároveň mě ale velice přitahuje klasická hudba. V ní je inspirace nepřeberně, takže pak už záleží jen na tom najít si svůj vlastní styl. V současné době jako skladatel velmi tíhnu k symfonické, vážné hudbě.
❖ Jaká je vážná hudba ve vašem podání?
To je těžké říci, mixuju totiž velké spektrum prvků. Beru si inspiraci i z dalších stylů, včetně filmové, divadelní hudby a dalšího. Vytvořil jsem si svůj specifický styl. Jediné, co je pro mě důležité, aby hudba byla melodická a srozumitelná. Nejdu až na hrany experimentů, asi bych to ani neuměl.
❖ Jak probíhá komponování samotné? Je s tím spojený nějaký osobní rituál?
Moc bych si přál, aby tomu tak bylo, jenže není. Moje komponování spíš provází pěkný zmatek. Ke skládání využívám veškerý volný čas, zvláště ve chvílích, kdy se blíží termín odevzdání. Tím celkem překonávám i tvůrčí blok, který naštěstí bývá zpravidla jen na začátku práce. Jak se blíží termín, nějakým zázrakem se vždy rozjedu.
❖ Jak vnímáte současnou muzikálovou scénu v Česku ve srovnání se zahraničím?
Stále máme co dohánět. Co mi upřímně leze na nervy, je, že plno českých muzikálových producentů nepracuje s živým orchestrem, pokud to není vyloženě inscenační záměr. Ale samozřejmě, zmenšovat orchestry je tendence, kterou můžeme vidět i venku, nejen u nás. Například i v New Yorku kolikrát hraje třeba v muzikálech jen devítičlenný orchestr. Proto velmi rád spolupracuji s divadlem Studio DVA, které ctí premisu toho, že když jde o muzikál, nejsou živí jen zpěváci a herci, ale i hudebníci. Finančně to sice pro ně samozřejmě není výhodné, ale je to poctivé.
❖ Na svém kontě máte i filmovou hudbu, konkrétně zatím k jedinému filmu Masaryk. Lákalo by vás věnovat se do budoucna i filmu?
Ještě před Masarykem jsem spolupracoval na několika krátkometrážních filmech a také na inscenaci Jiřího Srnce Legendy magické Prahy v Laterně magice, což byla svým způsobem také filmová hudba. Filmová hudba by mě lákala velmi, i když vím, že jsem byl zpočátku rozladěn, když mou hudbu rozstříhali téměř k nepoznání. V divadle je vše na domluvě, filmu vládne obraz, jemuž se vše podřizuje. A tím, jak to byla moje první větší zkušenost s filmem, mě to zaskočilo. Dnes bych s tím už počítal a ničemu se asi nedivil.
SEX, DROGY A MASARYK. ODPOVÍDÁ NOVÝ ČESKÝ SNÍMEK HISTORII A REKORDNÍMU POČTU OCENĚNÍ?
❖ Kromě divadla spolupracujete i s festivalem Navalis, slavnostmi barokní hudby. Komponujete pro ně tedy dobovou hudbu?
Ne. Tedy, zaměření festivalu jste pochopila správně, a když mě oslovili první rok, požadovali po mně barokní hudbu. Odvětil jsem ale, že barokní hudbu nepíšu, že píšu svou hudbu. A vidíte – letos s nimi spolupracuji už potřetí.
Spolupráce je to skvělá, hlavně díky panu Bergmanovi, který do toho vkládá obrovské množství energie. A je to vždy velmi
krásné – dechberoucí akce pod Karlovým mostem, i s ohňostrojem. Letos se 15. května koná desátý ročník a měly by dorazit i lodě, které doposud nikdy neopustily Benátky. Takto velkolepé to letos bude. Přijďte se podívat.
❖ Jaké jsou vaše hudební vzory?
Mám velmi rád třeba Bernsteina. V jeho hudbě je mimo jiné úžasný mix jazzu a klasiky, to vše je korunováno nesmrtelnými melodiemi. To, že můžu v Plzni dirigovat West Side Story, považuji za splnění jednoho ze svých snů. Dále mám spoustu jazzových vzorů a také mám rád český i světový romantismus.
❖ Na čem momentálně pracujete?
O Velikonocích jsem natočil CD právě s mou poslední kompozicí pro Navalis 2018. Jedná se o sedmivětou symfonii Venezia di San Giovanni Nepomuceno pro symfonický orchestr a smíšený sbor.
V poslední době často spolupracuji s Českým symfonickým orchestrem, který je velmi úspěšný i na mezinárodním poli, spolupracuje s hollywoodskými produkcemi, pro něž nahrává hudbu k filmům. Jejich asi největším posledním úspěchem byl film Osm hrozných, který dostal za hudbu Oscara. V létě se chystá mezinárodní festival Prague Proms, na kterém s Českým národním orchestrem a zpěvačkou Monicou Mancini budu také spolupracovat.
Do budoucna bych se měl jako autor znovu uplatnit ve Studiu DVA, kde se podílím na projektu, který bude mít premiéru v prosinci.
To je ale zatím vše, co o tom mohu prozradit. A mou oblíbenou a pravidelnou spoluprací, kterou bych rád zmínil, je hudba pro dramatizace v Českém rozhlasu. Pro tyto hry je potřeba vytvořit často specifickou hudbu, posluchač vnímá jen mluvené slovo a hudbu, chybí tady zrakový vjem. Hudba proto musí být vytvořena obzvlášť citlivě. A to mi dělá velkou radost, když se mi podaří složit odpovídající scénickou hudbu pod nějaký kvalitní dramatický kus.
