Mladá pražská kapela Megaphone poslední rok solí jednu pecku za druhou. Mají za sebou úspěšné album, které do české hudby přineslo svěží vítr v podobě kombinace indie popu a synthwavu. Nezaháleli ani v době, která kultuře nepřála, a tak baví fanoušky novými singly s bizarními klipy a příchutí osmdesátek. Setkali jsme se ale trošku na punk. Což nám rozhodně nezabránilo v probírání života v kapele, natáčení klipů, minulosti, budoucnosti a jiných dobrých časů, které přinesla deska In time.
V redakci nás zaujal váš nový klip Neon Blood, což je čistá osmdesátková nostalgie. Jak vás to napadlo?
Bob: Pojetí klipu napadlo mě. Přemejšlel jsem, co bychom mohli udělat, když jsme všichni doma. Originální idea byla, že každej doma natočí, jak drží text, a pak video sestříháme. Fakt jenom totální low cost, aby k písničce něco vzniklo. Ale potom, když jsem to vrhnul do pléna, jsem byl rozcupován argumenty, že když už se něco dělá, tak se to musí udělat aspoň trochu pořádně. Pak jsme rozvinuli tenhle nápad s green screenem a promítnutím textů.
Honza: Původně jsme mysleli, že se obklopíme dobovýma proprietama a budem držet text. Pak jsme si říkali, co kdybychom natočili nějaký blbosti? Něco natočíme s klávesama nebo se starým kompem a sestříháme video doma. Klip stál 400 korun celkově. Když jsme ho stříhali, tak vyšlo najevo, že materiálu s blbostma bylo dost na refrény, takže text jsme dali jen do slok.
Bob: To byl Honzův nápad, že refrény se rozsvítěj tím, že vypnem text a budem dělat blbosti. Hlavně jsme tím šikovně zamaskovali, že jsme na to neměli žádnou drahou techniku a všechno jsme schovali krásným VHS efektem.
Takže celé natáčení je vaše práce… Jak dlouho vám to trvalo?
Bob: To je taky zajímavý. Kdybychom si blbě nenasizeovali počet záběrů asi o dva, mohli jsme to zvládnout za jeden den. Takhle jsme se tam museli ještě jednou vrátit a točili jsme to na dvakrát.
Honza: A pak se to pět večerů stříhalo. Točili jsme to jednu sobotu a neděli. A další sobotu už jsme měli v podstatě plus mínus hotovej střih.
Jak se vám sháněly rekvizity?
Tomáš: Já mám chalupu, která je asi jako každá chalupa skladištěm věcí z osmdesátek a devadesátek, protože to, co není v bytě, se převeze na chalupu, a tam to zůstane. Vždycky, když tam je nějaká akce s kamarádama, tak v určitý části večera přijde věta „Vezmeme si převleky a uděláme party!“ Tak jsem si na to vzpomněl a zjistil jsem, že se nám věci hodí do tohohle klipu. Vyhrabal jsem na chalupě skříně, vybral jsem zajímavý věci a trošku jsem popřemejšlel, co by komu mohlo sednout. Nafotil jsem vše v kompletech a myslím, že u tří z pěti nebo šesti jsme to použili. Bohouš s Honzou se dobře vybavili z vlastních zdrojů, ale třeba basista Ondra neměl nic. Myslím, že bylo dobrý, že jsme klip vymejšleli hodně spontánně na místě. Možná tam byla část neprofesionality, ale já si myslím, že ba naopak neprofesionalita tomu přidává své kouzlo.
Kam žánrově zařazujete sami sebe?
Bob: Asi jako indie pop s prvkama osmdesátek.
Honza: A trošku synthwavu!
Bob: Tento směr nás teď hodně táhne. Zastřešil bych nás ale pod indiečko.
Honza: Víš co, skladba roku 2020 byla Blinding Lights od Weeknda, což je synthwave, takže ehm cash… Né, není to kvůli penězům!
Bob: Ne, nás to fakt teď strašně chytlo! Fakt se nám líbí.
Co posloucháte vy sami?
Honza: Synthwave!
Bob: Jo, synthwave, ale já už dlouho asi nejvíc poslouchám indiečko. Už od počátků, od první desky Franz Ferdinand, Block Party, Arctic Monkeys… To jsem si prošel a teď jsem zakotvil na docela dlouho u Tame Impala. Strašně mě baví a docela dost z nich čerpám. Plus nějaký synthwavový věci, který nejsou ani moc známý.
Honza: Třeba Scandriod, těmi mě nakazil Bob, a já je teď sjíždím strašně.
Bob: Prostě cokoliv, co zní jako něco mezi indiečkem a soundtrackem z Terminátora, mě baví.
Žádný osmdesátky?
Honza: Michal David, to je základ každý sbírky.
Bob: K osmdesátkám a devadesátkám v ryzí podobě se teď přes synthwave, kterej z toho čerpá, dostáváme asi čtyři roky. Už dokážeme ocenit to, co nám kdysi přišlo hrozný. Když jsme dřív někde slyšeli syntetický bicí, připadalo nám to jako to nejhorší, co může být. Dnes najednou v kontextu doby člověk slyší něco trošku jinýho než v dětství, kdy to doznívalo a kdy to bylo ještě aktuální. S odstupem už je to jiný.
Honza: Tak je to ale se vším. Pamatuju si úplně rok 2000 něco, nosil jsem kalhoty střihu roury a říkal jsem si „Ty vole, mrkve si už nikdy v životě nevezmu!“ A teď, co máme všichni? Mrkve. Za chvilku zas budou do zvonu.
Bob: Já jsem jezdil na skejtu a nosil jsem kapsáče a kdokoliv měl upnutý kalhoty, tak jsem si říkal, jestli se nezbláznil.
Tomáš: Já jsem nosil manšestráky a tričko Led Zeppelin.
Honza: Vy jste byli „pražské gymnázium“… funkoví hippies. No a teď se synťáky dají slyšet docela i v populárních hitech a teprve přes to si zpětně nacházíme cestu k osmdesátkám.
Jak kombinujete synťáky se živou hudbou? Shodnete se na tom, čeho bude víc a čeho míň?
Honza: Já mám synťák a Kéba má kytaru.
Tomáš: Ne, většinou je to tak, že kluci to připravěj doma a já tam pak dohraju nějakou kytaru, nebo si ji nahrajou sami, když to zvládnou.
Bob: Povětšinou jenom načrtneme. Já trochu umím na všechno, ale ne tak, aby se s tím dalo vyjít ven, takže většinou načrtnu nějakej nápad a Tomáš ho pak zahraje a rozvine pořádně. Teď jsem si koupil první analogovej synťák, což je ale totální návrat do osmdesátek. Nikdy jsem ho neměl, ale je potřeba.
Vzali byste si z osmdesátek ještě něco kromě hudby?
Bob: Samanthu Fox třeba.
Tomáš: Já bych v osmdesátkách žít nechtěl.
Honza: Mně přijdou náhodou super.
Bob: Abychom se nedostali do nějaký metaintelektuální debaty. Mně teď zpětně kromě hudby připadají zajímavý i některý budovy a architektura.
Honza: Vizuální styl… Nedávno jsme poslouchali s Bobem soundtrack k Miami Vice a už jenom logo seriálu vypadá super. Kdyby se trošku hodilo do kontextu dnešní doby, tak je úplně normálně prodatelný jako produkt.
Proč bys tam nechtěl žít?
Tomáš: Díky možnostem, který nebyly. Mně hodně baví cestování.
Honza: Tak né tady.
Pravda, když by to nemuselo být vyloženě tady…
Tomáš: Tak možná někde jinde klidně jo. Já jsem to bral v kontextu Česka. Jak říkám, rád cestuju, což tenkrát samozřejmě nešlo. Na druhou stranu si myslím, že bylo hezký, že se dalo proti něčemu bojovat. V dnešní době se proti ničemu bojovat nedá.
Honza: Byl společnej nepřítel… A lidi to stmelovalo.
Tomáš: Jo. Kdežto dneska je všechno víc individualistický. Lidi se možná stmelej ve chvíli, kdy je mistrovství světa v hokeji a to je spíš jenom povrchní. Přijde mi, že ke konci 80. let lidi asi víc drželi pospolu. Myslím, že to mohla bejt dost zajímavá doba, když se vše začalo obracet, a pak podle mě začátek devadesátek musel bejt naprosto skvělej. Nejen pro hudbu.
Bob: A ten zas byl super podle mě právě u nás, protože jsme celou Ameriku za padesát let dostali naservírovanou a museli jsme se s ní popasovat během jednoho roku, což si myslím, že muselo bejt fakt zábavný. Jít do Mekáče bylo tenkrát něco jako jít do kostela.
Honza: Já mám knížku Devadesátky a v ní je, že když otevírali Mekáč v Ostravě, tak tam byla dechovka a mažoretky. To mi přijde jako určité propojení kultur.
Tomáš: Pořadatelé fesťáků říkají, že tehdy byly plný kluby. Nebylo tolik možností zábavy jako dnes, takže všichni byli na koncerty úplně nadržený. Plus si říkám, že kdybych byl o patnáct nebo dvacet let starší a šel bych v devadesátým na Rolling Stones, tak by to pro mě muselo bejt taky super. Je pravda, že v roce 88 tady byli Depeche Mode a máma s tátou tam byli. Že prej to byl první závan…
Až se všechno otevře, tak se lidi budou cítit skoro stejně jako po revoluci, ne?
Bob: A nebo zjistěj, že bez koncertů žít taky jde, a našli si už jinou zábavu a kluby se předělaj na…
Tomáš: Doufám, že ne! Musím říct, že mi tahle doba přijde fakt dost naprd pro hudbu. Cejtim, že mě žádné online streamy nebaví.
Zkoušeli jste hrát online?
Tomáš: 17. listopadu jsme hráli v Obecním domě, což bylo pro nás super, protože jsme byli ve společnosti slavnějších, známějších, úspěšnějších… A mohli jsme zahrát. Ale vlastní stream jsme nedělali už jen z technických důvodů, protože je hrozně náročný a neviděli jsme v něm takovej přínos. Takže jsme se radši věnovali klipu a nebo jiným záležitostem kolem kapely.
Bob: V listopadu 2019 jsme vydali novou desku, která už byla v našem novém žánru a chystali jsme se na jaro. Mysleli jsme, že po Vánocích se rozjedem a potvrdíme si, jak nový směr funguje. Což se nepovedlo, protože přesně v ten moment, kdy jsme chtěli rozjet turné, se všechno zavřelo. Nechtěli jsme dělat žádný streamy, protože jsme to ještě neměli odzkoušený a neměli jsme věci ve správným drajvu. Potřebovali jsme pár koncertů, abychom našli správnej balanc, jak máme znít. Ale zase jsme natočili dva klipy, roztočili jsme další singly. Pak jsme začali i víc zkoušet, takže už jsme docela ready.
Tomáš: Předchozí klip jsme natočili den před karanténou na jaře. Měli jsme štěstí, že jsme to stihli. Takže jsme měli něco novýho na jaro, v létě jsme hráli a před Vánoci jsme přišli s dalším klipem.
Honza: To byla ještě první karanténa, kdy to všichni brali vážně. Já si pamatuju, že jsem jel pro něco k Bobovi a oba jsme měli respirátory. On mi věc předal a já jsem ji doma vydezinfikoval.
Jak přišla do vaší tvorby tak velká změna od funku k indie? Proč jste se takhle rozhodli?
Bob: Když budu mluvit za sebe, tak jsem k čistokrevnýmu funku nikdy moc netíhnul. Jak jsem říkal, od začátku jsem poslouchal kytarovky a vždycky jsem chtěl hnát věci spíš tímhle směrem. Ze začátku jsme skládali hlavně s Tomášem, kterej je naopak na tyhle živějc znějící věci. Ani nevím, jakej žánr bych u tebe historicky akcentoval.
Honza: Gregoriánský chorál a hrdelní zpěv z horní Sumatry!
Bob: Dřív jsme skládali spolu, ale pak se nám společná řeč rozcházela a nebyli jsme schopný dohromady nic vyplodit a dotáhnout do zdárnýho konce. Já jsem do tvorby vždycky dával nějaký prvky, který potom zanikly. Nebyli jsme schopný moje nápady zrealizovat jenom s kytarou, tak jsme přibrali klávesy. A jak Honza zjistil, že do toho může zasáhnout, využil situace.
Honza: Já už jsem byl na první desce jako host. Vždycky za mnou přišli s hotovou věcí, a řekli, ať dodám nějaký klávesy, ať to má modernější šmrnc. Ale jak jsem přesně říkal, takhle to nefunguje. Tvrdil jsem, že už je pozdě. V okamžiku, kdy jde o hotovou pecku, tak se do ní nový věci dodat nedaj. Pak mi za strašně dlouhou dobu řekli, ať se k nim zkusím přidat nastálo.
Bob: Asi po pěti letech.
Honza: K tomu mám vlastně story, jak jsem byl jednou u tebe. Normálně chtěl, abych něco nahrál, tak jsem šel k němu domů. A on bydlí strašně daleko od zastávky.
Bob: Ale u metra jsem tě vyzvednul.
Honza: No to mě vyzvednul, něco jsem u něj doma nahrál a pak říká „Tak ahoj!“ A já: „Jak se dostanu…?“ Prej „Půjdeš pěšky.“ Tak mě vyhodil a já šel pešky.
Bob: To byl začátek našeho přátelství.
Honza: Začátek krásného přátelství. Nechal mě jít deset minut pěšky na zastávku. Nicméně jsem začal do kapely nosit nějaký věci a bylo to podobný. Prostě to moc nefungovalo. Ale pak začlo…
Bob: Chvíli jsme se oťukávali, protože ty jsi zase přinesl úplně jiný věci.
Honza: Ale to byl blábol. To nemohlo fungovat, protože šlo zase o úplnej protipól a nešlo tak pracovat naživo, aby jsme tvořili nějakej sound.
Bob: Pak jsme zjistili, že umíme docela dobře dělat spolu, což jsme si neuměli představit. Teď jedem takovým stylem, že pošlu kousek, něco k tomu udělám, Honza si to vezme, řekne „Jo, to je dobrý,“ nějak přimixuje svoje a takhle si to furt posíláme sem a tam, než vyleze něco jako písnička.
Co vám na to říkal zbytek kapely?
Bob: Říkali „Když to budou hrát rádia, tak si dělejte, co chcete.“
Tomáš: Ještě jsme měli úspěšný období po první desce, zhruba 2013-2015. Byli jsme nová mladá kapela v hypu. Občas se někdo ozval a úplně bez problému jsme s hitovkou Dancin‘ Shoes natočili dobrej klip a dostali jsme se s ním i do médií a do rádií a vzali nás na všechny velký akce, kde jsme chtěli hrát. Lidi za námi chodili, že jsme mladý a zábavný, funky a jedeme show. Pak jsme ale nenavázali úplně vhodně. Po hypu z desky jsme solili singly a klipy, ale doba se začla měnit a věděli jsme, že přizpůsobit se musíme i my. Poznali jsme Honzu, kterej synthwave a indie poslouchá a baví ho, takže se spojili s Bohoušem a začali skládat spolu.
Honza: Zafungovalo to parádně, protože jsme měli ultimátum, že nám to musí zahrát v rádiu. Hned první singl z nový desky nám vzali do rádia. Další už moc ne, ještě Coldera hráli v noci, zatímco Don’t be late hráli normálně přes den dvakrát v rotaci.
Tomáš: Samozřejmě jsou různý rotace a je těžký se dostat do hlavní. Že tě nasaděj ve tři ráno je sice super, ale dosah je mnohem menší. A do hlavní rotace jsme se dostali s Don’t be late, takže nás v Expressu hráli ráno cestou do práce a do školy a přes den v super časech.
Honza: Teď máme s Bobem rozepsanou takovou hitovku, že udělaj speciální rotaci, kde budou hrát jenom tu hitovku.
Bob: Ale je fakt, že jak jsi zmínil, Tome, tak jsem jednou šel do práce, pustil jsem si rádio, hráli nás, a když jsem jel z práce, zase nás hráli. Říkal jsem si, že to je asi ta sláva, ale bylo to poprvé a naposledy.
Tomáš: Víte, co je na tom vtipný a smutný? Přijde mi, že rádia už obecně tolik nefungujou. Ve finále nám z toho, že nás jedno z nejposlouchanějších pražskejch rádií Express hrálo dvakrát třikrát denně tři měsíce, nepřibydou skoro žádný fanoušci na koncertech a sociálních sítích. Lidi hudbu v rádiu konzumujou a pomalu ani nevědí, co poslouchaj. Na číslech jsme vlastně vůbec nepoznali, že nám hrajou song v rádiu a ještě v dobrých časech. Trh se úplně mění a míří do streamovacích služeb, kam se snažíme směřovat i my.
Změnilo se vám se změnou stylu i publikum?
Bob: My právě moc nevíme, protože jsme měli málo příležitostí vůbec nějaký fanoušky vidět. Změna byla těsně před tím, než se všechno zavřelo, takže jsme stihli…
Tomáš: Pár koncertů, max deset. Turné březen-duben zrušeno. Na fesťáku máš širokej okruh lidí, ne vyloženě svoje publikum. A turné podzim taky zrušeno. Zima – teď nehrajeme. Takže my jsme se rok a čtvrt, od tý doby, co jsme udělali zmiňovanou desku, představit nemohli. V létě jsme hráli deset fesťáků z těch, co se nezrušily a to je víceméně všechno, bohužel.
Bob: Měli jsme hezkou recenzi od Honzy Vedrala, což nás potěšilo. Měli jsme dobrej feedback od pana benzouna, to nás dost potešilo, protože k nám byl vždycky dost upřímnej a předchozí pokusy nám dost často umyl.
Někdy se říká, že česká kapela, co zpívá anglicky, to má složitější. Zkoušeli jste někdy zpívat česky?
Bob: Zkoušeli, protože se nás na to furt ptali, kamkoliv jsme přišli. Nesedí nám. Máme jeden song, kterej jsme v češtině udělali. Hrozně nám posouvá žánr jinam. Vždycky češtinu jednou za čas vyzkoušíme, jestli nedozrála doba, ale zatím jsme se v ní nenašli.
Honza: Jako synthwave v češtině… Jazyk často nějak definuje žánr. Přijde mi, že na český texty jsou podstatně vyšší nároky. Některý anglický texty jsou nablblý a stejně vypadají jako povedený. Kdo tady zpívá česky, tak má texty řádově lepší než anglický. Zatímco když zpíváš anglicky, tak mám pocit, že ti leccos docela projde.
Některé vaše klipy jsou hodně originální, třeba Rosie. Baví vás kontroverze?
Bob: Upřímně, mě úplně ne. Baví mě, když si lidi chtěj ten klip pustit, protože je zábavnej, ale nemusí bejt úplně za roh a vulgární už vůbec ne. Rosie je pro mě asi strop, že jde ještě o dobrou srandu a je trošku divný, ale dál už bych to nedal.
Honza: A co klip, jak v něm budou osminohý prostitutky?
Děláte šílené vtípky i na pódiu, když máte příležitost živě hrát?
Bob: Asi spíš verbální vtipy, když chytnu slinu, jsem schopnej plácat nějaký situační blbosti. Ale teď jsme se posunuli i v tom, že jsme oživili stage prezentaci světýlkama. Máme LEDky, co blikají do rytmu, ještě další světýlka, kouřový mašiny a takovýhle srandy.
Jak se v tom cítíte?
Bob: Super. Za mě je to dobrý, protože funk je černá muzika přirozeně spjatá s pohybem, tancem. Kterej já neovládám. A vždycky, když jsem byl nucenej, tak jsem se hodně necejtil. Neon je pro mě záchrana, protože bliká místo toho, abych musel blikat já.
Všechny songy na vaší desce In time spojuje motiv času. Byl to od začátku záměr?
Bob: Myslím, že první dvě písničky měly tohle téma a to nás navedlo, že stejně zkusíme ohnout i zbytek. Ale nebylo to nějak náročný. Téma času je pro nás asi stěžejní. Řekl bych, že už jsme všichni relativně zaneprázdněný, čas nás v mnoha podobách limituje. Je tedy třeba umět využívat každou možnou příležitost.
Honza: Myslím, že od Keepera se to lámalo, že už jsi začal záměrně o čase.
A čemu se věnujete mimo kapelu?
Honza: Tomáš myslím dealuje drogy, Bob točí porno…
Bob: My jsme všichni zaměstnaný v dost nekreativních odvětvích.
Tomáš: V kapele převažuje IT. Kluci a basista Ondra jsou z IT, Petr prodává brýle. Já prodávám v drogerii. A bubeník se živí jako bubeník.
Honza: Prodává v drogerii, zatímco si významně sahá na nos!
Bob: A já dělám taky v IT v T-mobilu. Takže nic extra…
Ale zase si teď nemůžete stěžovat…
Honza: My to máme pochystaný. Všichni musej k lopatě a my můžeme mít tvorbu hraničící s nadprodukcí. Pak všechny převálcujem.
Bob: Ještě mě baví grafika, takže třeba obaly na desky a tyhle věci většinou dělám já nebo se alespoň nějak podílím.
Honza: Já zase bastlím, jsem elektrokutil, takže jsem dělal světla. Teď mám úkol, než zase začnem hrát, zajistit, aby kouřový mašiny byly ovládaný automaticky.
Tomáš: Já třeba rád cestuju. Snažím se ve volným čase docela dost sportovat. A zpívat.
Jakou pecku chystáte teď?
Bob: Máme ještě jeden singl hotovej a děláme klip.
Honza: A jednu máme rozepsanou.
Tomáš: My jsme trošku tušili, že možná bude nějakej problém, tak jsme v létě jeli na Slovensko, kde jsme točili desku a natočili další dva songy. Teď jsme měli jeden singl na podzim, což je Neon Blood, k němuž jsme vydali klip, a druhej singl je připravený případně na zimu. Chtěli jsme mít více materiálu. To jsme ale ještě netušili, že všechno bude zavřený takhle dlouho. Podle mě je celá klubová sezóna v pytli. Takže máme jeden song hotovej, ještě k němu vykouzlíme klip. Plus kluci připravujou další. Materiálu máme dost.
