Tim Burton se po deseti letech vrátil zpátky do Prahy s výstavou Návraty pod stejným pořadatelem, agenturou Art Movement. Tentokrát své oblíbené hrůzostrašně krásné postavy a temné světy hledejte do konce září v Obecním domě v Praze. Ukrývají se ve speciálních “koulích”, leckomu připomínající například vesmírnou sondu Magionu.
Prvního května se otevřela veřejnosti výstava amerického režiséra a výtvarníka Tima Burtona v Obecním domě, nazvaná Návraty – Return. Je to přesně deset let od jeho první a také poslední výstavy u nás —Tim Burton a jeho svět v Domě U Kamenného zvonu. Pokud milujete jeho nepřehlédnutelnou filmovou tvorbu, zajímá vás, jak jeho světy a postavy vznikají a chcete se na chvíli dotknout pomyslné pokličky z kuchyně jeho šílenství, přijďte se podívat, máte na to celé léto.
„Nejsem šílený, moje realita je jen prostě jiná než ta vaše,“ obhajuje svoje geniální strašidelné ostrovtipné vize a světy sám všestranný umělec, režisér, výtvarník Tim Burton. Přezdívá se mu také “karnevalový surrealista” nebo “mistr příšerné krásy”. Burton je jednoznačně celosvětově známá postava, která svým nezaměnitelným rukopisem a charismatem umělce táhne davy fanoušků, oprávněně. Jeho dílo je mnohovrstevnaté a prostě geniální.
Burton je znám především jako filmový tvůrce. Na Střihorukého Edwarda (Edward Scissorhands), Ed Wooda, Batmana a Ukradené Vánoce (Nightmare Before Christmas) se prostě nedá zapomenout. Burtonova dřívější tvorba se k nám však nedostala díky předlistopadovému politickému dělení světa. Autorův rukopis je nejvíce znát ve Vincentovi, Frankenweenie: Domácím mazlíčkovi či Beetlejuice. Potvrzuje, že Tim Burton není typem režiséra, který řídí film od stolu či z jeřábu. Postavy, interiéry i scenérie si též sám navrhuje, skicuje, dokáže je modelovat a animovat. Už jako kluk začal pomocí tužky a štětce vytvářet zvláštní světy do nichž zasazoval nezvyklé příběhy. A nikdy s tím vlastně nepřestal.
Kateřina Riley z Art Movement, která je za výstavu organizačně zodpovědná, k tomu říká: „Mezi mnoha kresbami, malbami a kolážemi najdete na výstavě i loutky a filmové dekorace. Připravte se na Marťany z Útoku, kostlivce-tanečníky z Nevěsty i umpalumpy z Čokoládovny doplněné dalšími sochami fantastických, byť zatím nefilmových postav. Netradiční instalaci loutek pro výstavu vymýšleli společně držitel Českého lva Jan Bubeníček a architektka Martina Kárová.”
Nová expozice je podle Riley unikátní právě pojetím expozice loutek, některé exponáty jsou obměněné a vystavená jsou i díla z nových projektů, jako jsou jsou seriál Wednesday z prostředí Addamsovy rodiny nebo Dumbo.
Dílo Tima Burtona, samo o sobě, je samozřejmě neoddiskutovatelně skvělé a geniální. Sama miluju u takových výstav hlavně ty drobné kousíčky, které skládají mozaiku geniality díla umělce. Tak jako tomu je u Burtonových náčrtů i těch nejdrobnějších skic. Potěšilo mě znovuvystavení jeho ostrovtipných črt na papírové ubrousky z celého světa (z hotelů a restaurací z Las Vegas, Paříže…). Ale výstava jako celek nefunguje. Čekají vás dva bílé sály, spojené jakousi infotabulí uprostřed, za kterou se ukrývá shop s merchem, jeden sál nalevo a druhý napravo. Špatná orientace… kam se vydat? V levém sále: Fádní poskládání děl do jakési časové osy, která ale nefungovala pro masu kovových kulových těles vhozených do prostoru jako inkubátory (nic extra se z toho však úplně nevylíhlo) nebo snad jako koule na kulečníkovém stole. V pravém značně přesvětleném sále (už jen s jednou velkou koulí, která má přiblížit pracovnu Tima Burtona), o dost prázdnějším a ještě více nahodilejším než v předchozím nás pak čeká jen… zmatek a zmar.
Velkou práci musely dát autorům výstavy (animátor Jan Bubeníček a architektka Martina Kárová) kovová kulovitá tělesa, v nichž se ukrývají originální loutky, vetknuté do kopie filmové scény, kterou můžete nahlížet z různých pohledů skrz rozmístěné průhledy. Je to velice zajímavý nápad. Podle autorů expozice tento nápad vznikl proto, aby Burtonovy loutky nestály vystavené osamoceně. To má své pro i proti. Jde vlastně o jakési dioráma*. Průhled do filmové scény. Iluzi, ze které je stvořen prakticky celý filmový svět. Nápadité řešení problému by fungovalo na jedné nebo dvou scénách. Možnost stát se na chvíli režisérem nebo kameramanem a sledovat scénu v kulovitém prostoru z různých poloh je parádní a vtáhne vás do hlavy Tima Burtona. Ale není to málo? V dnešní době? Ačkoliv jsou jednotlivé scény skvěle vypiplané a každá navržená a následně vyrobená kopie scény byla striktně schvalovaná samotným Timem Burtonem, nepřináší divákovi nic nového. (Přitom sám Burton tvrdí, že výstavy jsou pro něj jakousi nadstavbou a posunují filmy dál.) A není těch koulí prostě na jednu výstavu o dvou sálech moc? Návštěvník výstavy nechce přece znovu vidět jen scénu z filmu… Nápad je to skvělý, ale zcela zde zastínil kvantitou zbytek výstavy, který jako by ani nebyl důležitý. Svět Tima Burtona se uzavřel do jednotlivých bublin a nepustil návštěvníka dál, za scénu, kde by to bylo třeba víc vzrušující.
*Dioráma je scéna s obrazem či obrazy a dalšími prvky, která se snaží navodit dojem skutečnosti. Velká dioramata byla budována především v 19. století. V modelářství se dioráma objevuje velice často. Na zadní stěně obvykle bývá věrně namalováno pozadí, před ním jsou umístěny plastické (3D) modely. Jako celek pak má model působit realisticky. (zdroj: Wikipedie)
Jako největší slabinu výstavy ale shledávám v nasvícení vystavených děl a celého prostoru expozice. Tragédie. Na akci takového formátu se nad tím nedá přimhouřit ani půl oka (ani z toho, které na nás vyskakuje z vizuálu výstavy). To, co se vycizelovalo ve scénách skrytých v koulích, to se odbylo všude mimo ně. Díla jsou v levém sále nedosvícená a svítí se seshora, takže si divák do pohledu na ně stíní. Jde často o drobné náčrty, časti s texty, které si chcete přečíst nebo pozorovat práci umělce zblízka. Avšak marně. Vidíte jen svůj stín a odraz ve skle. Dokonale to jen podtrhuje nápis na stěně Temné stíny – Dark Shadows, přes který po stěně probíhají stíny kabelů, kterými jsou osvětlovány ty koule(!) uprostřed prostoru.
Přece jen tato výstava není o bezejmenném umělci v galerii v “Horní-Dolní”, kde se osvětlení často vůbec neřeší. Podle pořadatelů výstavy se náklady na pořádání Burtonovy výstavy Návraty pohybují kolem 30 miliónů korun. Na pořádné osvětlení výstavy (to považuji za základ dobré expozice) ale již kromě skvěle filmově nasvícených scén v kulových kosmických laboratorně vyhlížejících koulích, již bohužel asi z rozpočtu nezbylo. A ne, opravdu nejde o Rembrandta nebo jiné vzácné staré tisky, kde střídmost osvětlení je ryze praktická, aby se nám umělecké dílo ještě pár staletí zachovalo.
Celá atmosféra výstavy je velice galerijní a tradicionalistická. Světlá verze výstavy k Timovi Burtonovi a jeho světům příliš nesedí. Návštěvník by očekával přítmí a intimnější atmosféru, odkud na něj bude promlouvat hrůzostrašná krása a vyskakovat Burtonovské příšerky zpoza rohu. Bohužel k tomu v Obecním domě nedošlo a Tim byl i se svým Vincentem a spol. uvězněn v jakési muzeálně-galerijní, nudné, skoro až sterilní atmosféře. Vzrušení se odehrává jen uvnitř v koulích a v jednom rohu levého sálu, kde je pod závěsem schovaný střípek temnoty v podobě šíleného kolotoče… Tento malý záchvěv šílenosti tu ale působí skoro až nemístně. Jako marná vzpomínka na náš dětský pokojík, kde temnota vytvářela snový strašidelný svět plný nástrah, příšer a příběhů… Protože temnota je nedílnou součástí světla, představivosti – a tím pádem i světů Tima Burtona.
Pokud bych mohla srovnat Burtonovu aktuální výstavu Návraty s jinou expozicí podobného významného umělce vystaveného u nás, nahrává mi nedávná velice úspěšná a výborně zvládnutá výstava Metamorphoses (Proměny) prací porovnatelného génia, mága a otce například filmového Vetřelce, H. R. Gigera,, pořádané v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou v Alšově jihočeské galerii. Zde byl návštěvník pohlcen Gigerovým géniem, veden po dynamických linkách jeho šílenství… výstava vás od začátku pohltila, intimně rozdrtila, uchvátila a po chvíli vyplivla zpět do naší reality, kam se návštěvník ani nechtěl vracet. Dvě výstavy, dva šílenci a géniové, dva velice rozdílné nepřenositelné pocity a sdělení: stačí snad jen… chtěla bych to vidět ještě jednou a na druhé straně jen odškrtnuto Tim Burton.
I ti nejskalnější fanoušci Tima Burtona však odcházejí roztrpčeni hlavně pro extrémně předražený merch k výstavě, který se skrývá za hlavní stěnou u vstupu do sálů: mikiny, trička, hrnečky a jiné drobnosti s oblíbenými postavami si tak svého kupce najdou nejspíš velice sporadicky.
Jako návštěvník první Burtonovy výstavy Tim Burton a jeho svět v Praze před deseti lety a za tu dobu mnoha výstav u nás i ve světě, bych očekávala posun nejen v rozšířeném počtu děl z nových projektů, ale spíše lépe zvládnutou koncepci a příběh (dynamiku) výstavního počinu. Chtělo by to příště méně koulí v interiéru, ale více zapracovat na atmosféře a výpovědi díla umělce jako je Tim Burton jako celku. Pokud je film, koncert, jakékoli dílo nebo výstava skvělá, nechává se vás po nějakou dobu jistý hluboký otisk. Někdy až zářez do morku kostí. Tady se to, bohužel, nepovedlo. Tahle výstava má své koule, ale ty opravdové koule udělat ji dobrou postrádá. Přece jen bych ale každému doporučila vidět střípky geniálního šílence, který ukazuje své jiné reality, naživo a do Obecního domu se na výstavu Tima Burtona podívat. Děje se to u nás jednou za deset let a i za to pořadatelům patří díky.
Na závěr musím vypíchnout pro mne asi nejzajímavější dílo výstavy Tim Burton: Návraty (Return) a souhlasit tak s kurátorkou výstavy Jenny He. Jde o nejstarší vystavené dílo Burtona, které namaloval ve svých 14 letech poté, co se měl inspirovat při svých pokusech o tvorbu některým známým výtvarným umělcem (učitelé ho nabádali, že se rozhodně malovaní nemá věnovat, protože v tom není dobrý)… Udělal to s vtipem sobě vlastním a namaloval obraz pojmenovaný: Létající talíř a mimozemšťané. Za vzor si nevybral (jako teenager!) nikoho jiného než Hieronyma Bosche. Tima Burtona nelze nemilovat!
Tim Burton o výstavě
„Vyrůstal jsem v kalifornském Burbanku a tam to s výstavní kulturou nebylo nic moc. Mimo návštěvy Hollywoodského panoptika jsem se až do puberty do žádného muzea nedostal. Většinu času jsem trávil sledováním filmů a pořadů o příšerách, kreslením čehokoli, co mě zrovna napadlo a …hraním si na hřbitově. Když jsem později začal muzea navštěvovat, tak mě překvapilo, že jsem v nich zažíval podobné pocity jako nadohled pomníků a hrobů. Ta místa mají tichou, zadumanou, a přitom elektrizující atmosféru. Plnou napětí, tajemství i objevování – spojují život i smrt dohromady. A tak když mě v roce 2008 oslovilo newyorské Muzeum moderního umění (MoMA) s nabídkou uspořádat výstavu mých výtvarných děl, cítil jsem se poctěný, ale i nejistý. Už dřív mě různí lidé nabádali, abych svou tvorbu vystavil. Ale já nikdy nekreslil ani nemaloval s úmyslem někomu se tím chlubit. Naštěstí jsem neodmítl a jsem tomu rád. Už proto, že popustit uzdu vlastní zdrženlivosti bylo těžké, ale zároveň nádherné. Dalo mi to příležitost k cestování a sdílení zkušeností s lidmi na všech dalších místech, kam výstava doputovala. Nesmírně mě těší, že od roku 2008 můj tým sestavil již třetí výstavu (2008 pro MoMU, 2014 pro Prahu a nyní opět pro Prahu). Před 10 lety jsem byl její atmosférou okouzlen a nyní se na ni těším stejně, i když bude na jiném místě. Prahu jsem si zamiloval pro gotickou krásu, slabost pro loutky a marionety a i kvůli jejím obyvatelům – mezi které patříte asi i vy. Díky za pozvání! Věřím, že se vám výstava bude líbit.“
