Víte, co má společného lis na ovoce a jedovatý pavouk? V hlavách lidí, kteří netrpí nemocí zvanou kreativita, zřejmě maximálně to, že svou oběť zbaví tekutin. Francouzský designér Philippe Starck však s radostí přiznává, že tuto diagnózu má, a tak ji zakomponoval do svého nejznámějšího výtvoru Juicy Salis, lisu na ovoce na dlouhých špičatých nohách. Ten zná i člověk designem nepolíben. Ale věděli jste, že designérova nejoblíbenější vůně je lidský pot a že považuje poezii za mutaci našeho druhu?
Designér, výtvarník a inovátor se narodil roku 1949 do rodiny leteckého inženýra v Paříži a předtím, než se stal nejznámějším představitelem stylu New Design, studoval v Paříži École Nissim de Calmondo a v roce 1968 založil vlastní firmu specializovanou na nafukovací objekty. Pak se naplno začal věnovat užitnému designu a nezůstala disciplína, kterou by neovládl. Navrhoval nábytek, kuchyně, celé místnosti i zubní kartáčky. Vždy se u toho ale řídil heslem, že věci mají sloužit především k naplnění lidských potřeb. Nepřistupuje k nim jako k objektům, ale snaží se, aby byly doopravdy užitečné.
Upozornil na sebe už v sedmdesátých letech lampou nazvanou Easy light, vypadající jako obyčejná tyčová zářivka, kterou je možné opřít o zeď. Pak už se zakázky předních nábytkářských firem jen hrnuly. Nejprve navrhoval interiéry pařížských klubů, ale zanedlouho si jeho minimalistický styl získal i francouzského prezidenta Francoise Mitteranda, který si od něj nechal navrhnout interiéry Elysejského paláce. Honosné sídlo provedené perfektně do nejmenšího detailu ho vystřelilo do designérského nebe. Přes noc se stal známým po celém světě. Mezi jeho nejslavnější výtvory patří nábytek firmy XO, kterou založil v osmdesátých letech s Gerardem Mialetem. Bubble Sofa se stala definicí módní pohovky tehdejší doby, stejně jako židle Louis Ghost ve tvaru kousku zámeckého nábytku, ale z průhledného polykarbonátu. Starckovo křeslo Bubble Armchair si zahrálo i v seriálu Boston Legal, kde na něm na konci každého dílu sedí Alan Shore s doutníkem a sklenkou skotské. Poté začal spolupracovat s podnikatelem Schragerem a navrhovat pro něj pokoje luxusních hotelů. Do té doby byli lidé zvyklí na diskrétní usedlost hotelů, takže Starckův minimalismus a elegantní linie působily jako obrovský kontrast a lidé se zde ubytovávali, jen aby pocítili extravagantní atmosféru na vlastní kůži. Starck přinesl atmosféru klubů, ve kterých začínal, do každého prostoru. Vše bylo jednoduché, chytré a svým způsobem lákalo k tomu, aby se člověk cítil jako ve skutečném luxusu. Sám roztomilou angličtinou se silným francouzským přízvukem říká, že „Od moderního designu chceme, aby byl nadčasový a elegantní.“
Navrhl interiéry řetězce kaváren Costo Cafe a pak se obrátil k produktovému designu. Tvořil kufry, motorky i pivní lahve. Všemu vtiskl svůj nezaměnitelný rukopis. Za pozornost stojí jeho kolekce pro AXOR, protože je diametrálně odlišná od zbytku jeho tvorby. Nejvíce se z ní proslavil kohoutek ve tvaru obyčejné venkovské pumpy, něco úplně jednoduchého, a přitom šokujícího a originálního. Starck se najednou nesnažil o designový objekt, ale jen o podpoření a uctění krásy vody, kterou nemohl překonat. Pokusil se přenést kousek přírody do kuchyně. „Ten nápad byl jednoduchý, protože u mě je jednoduché všechno. Je to jen voda, krása vody. Pro mě byla obrovská pocta mluvit o vodě, protože ji miluju. Žiju z vody. Vždycky k ní mám blízko. A ve vodě je krása.“
Jeho nejnovějším snem je vytvořit prostor, kde se budou moct lidé kreativně vyřádit a kde spojí dohromady všechny druhy umění od hudby přes obrazy až po design. Ten podle Starcka není o módě a trendech a nikdy nebyl. Vidí v něm vyšší poslání a možná proto se mu svět klaní jako géniovi. Pro něj je design o kreativitě, upřímnosti, ekologii, technologii a taky o zkáze. Vnímá produkt jako zhmotnění energie, ale prý se čím dál více snaží soustředit na využití, chce své návrhy vidět v pohybu. Zároveň roky zkouší nabídnout nejvyšší možnou kvalitu za relativně přijatelnou cenu. Proto pracuje třeba na technologicky špičkových ekologických domech s cílem, aby si je mohl dovolit obyčejný člověk. Protože klíč k designu je v kráse, praktičnosti a hlavně udržitelnosti.
Celou jeho tvorbu a život spojuje hluboký a dlouhotrvající zájem o evoluci. V každém rozhovoru opakuje, že nejprve jsme byli hloupé bakterie, pak ryby, opice a teď jsme jen zmutované super opice, které si vyvinuly zvláštní schopnost psát poezii a vytvářet umění. „Co dělá rozdíl mezi námi a zvířaty? Nikdo na to nikdy doopravdy nepřišel. Ale kdybychom to mohli dokázat, znemožnilo by nám to najít nová a důležitá využití kreativity. Právě teď je kreativita vlastně na velmi nízké úrovni. Je čas to změnit, otřást základy společnosti. Naše civilizace začala být příliš cynická a prodejná. Ale z cynismu a negativity nemůžete sestavit společnost; skládáte ji ze snů, laskavosti a upřímnosti,“ říká Starck. Jeho eko domy ukončují konzumní etapu společnosti, jak ji známe, protože všechno v nich je udržitelné. Designér ve svém životě a tvorbě preferuje ekologii před pohodlím. Rovněž zmiňuje jako inspiraci Platónovo podobenství o jeskyni. Tvrdí, že vidíme stíny, ale ty nejsou pravdivé. Pomocí designu se pak snaží přenést skutečný svět do co nejvíc vypovídajících originálních replik a kreativních vyjádření reality. A stejně jako se živé organismy evolučně vyvíjí bez plánu podle toho, jak je zrovna potřeba, designér také říká, že neví, co ho vedlo k tomu, že jeho cesta tvorbou pokračuje tak, jak ji známe. Prostě prošel mnoha prázdnými místnostmi v době, kdy jeho rodina byla chudá, a fascinovaly ho otcovy technické dovednosti. Zároveň nemohl zastavit přívaly kreativity ve své hlavě, tak začal navrhovat. A najednou stál tam, kde nyní je. To znamená třeba na místě návrháře olympijských medailí pro rok 2024.
Philippa Starcka jeho obdivovatelé, světová média a znalci designu považují za génia a píší o něm málem jako o bohu designu. On však taková přirovnání přijímá skromně a nerad. Napodobují ho téměř všichni světoví nábytkáři, včetně švédské modrožluté značky, na což se dívá se shovívavým úsměvem. Pokud mu novinář v rozhovoru položí otázku, zda se on sám považuje za génia, okamžitě odpovídá že ne. Nemůže se přece poměřovat s Einsteinem a jemu podobnými. Se svým charakteristickým humorem klidně prohlásí, že sám sebe považuje za zklamání, cítí se jako „a piece of shit“ a neví, co tu vlastně dělá. A pak se zase kouzelně rozpovídá o evoluci, osudu lidstva a designu.
I přesto, že na pódiu srší humorem a angličtinou s naprosto typickým přízvukem, který zní jako z amerického filmu o Francouzích, vykládá jeden vtípek za druhým a před narvaným sálem strčí prst do pusy, aby napodobil zubní kartáček, je ve skutečnosti velkým tichým introvertem. Považuje se za osamělého snílka. Jedna osoba ale jeho poustevnický život zpestřuje. Jmenuje se Jasmine Abdellatif Starck a je už třináct let jeho manželkou. Starckovi už dříve manželství nevyšlo, ale nyní se zdá, že našel tu pravou. Prý spolu tráví každý den a probírá s ní naprostou většinu projektů. Při tvorbě je pro něj nejdůležitější vize. „Může být účelem mé práce potěšit svou ženu? Možná ano,“ mrká. Láska je pro něj zásadní v pracovním i osobním životě. Při tvorbě se řídí tím, že láska je základním pilířem lidstva i tím, co společnost nejvíce postrádá. A v životě se cítí nejlépe kdekoliv, kde může být s milovanou osobou. „Se ženou jsme kompletně propojení, dvě těla tvoří jeden celek,“ říká.
Ačkoliv ho mnozí kritici považují za světoobčana, který sdílí své vize s celým světem a tím mění každodenní realitu, zůstává jedním z nejtalentovanějších designérů dneška. A jaké je tedy tajemství jeho kouzelných objektů a ohromného úspěchu? „Nikdy jsem nikoho neposlouchal a věřil jsem sám sobě,“ usměje se a odchází vymýšlet nějaký další projekt. Protože když bude chtít, jednou zvládne navrhnout i raketu a vyletět mezi hvězdy.
