V prvním díle australského cestopisu jsem popisoval naše zážitky na východním pobřeží, mezi Sydney a Brisbane. Dnes stočíme kormidlo Spaceshipu ostře na západ a vyrazíme do horkého a vyprahlého vnitrozemí, kterému se tady říká outback. Na satelitních snímcích je outback snadno rozpoznatelný – je to ta část Austrálie, která je červená.

Austrálie

Do nedělního rána se probouzíme v asi nejpodivnějším kempu, jaký jsme v Austrálii poznali. Už v pátek večer, když jsme přijížděli, nám přišlo zvláštní, že na recepci visely poštovní schránky, jedna vedle druhé, v několika řadách. Když jsme zamířili s lehce legračním postarším správcem Chrisem „No Worries“ na naše místo, pochopili jsme. V tomhle Caravan Parku se totiž bydlí tak nějak nastálo; sice v karavanech, ale na podezdívce, se záclonami a květinovým záhonkem vepředu.

Austrálie

Při odjezdu jsme náhodou u recepce (která je normálně v neděli ráno zavřená) potkali Chrise, takže jsme mu ani nemuseli volat kvůli vrácení klíčů od sprch. No worries and safe travel!, loučí se s námi Chris a my můžeme vyrazit. Na západ. Go West!

Austrálie

Po cestě máme ještě Brisbane, kterým raději projíždíme podle mapy – kvůli pátečnímu lapsu navigace (byť nastavená na vyhýbání se placeným úsekům, navedla nás přímo na jediný zpoplatněný ze všech mostů přes řeku a nás ten asi kilometr a půl stál AU$ 5 + půlhodinku strávenou registrací do mýtného systému na mobilu s bídným rozlišením). Brzo už ale necháváme velkoměsto za sebou a míříme po dálnici na západ. Dnešní cíl je Toowoomba, město velké asi jako půl Brna (stačí to na pozici největšího města ve vnitrozemí Queenslandu).

Tam dorážíme kolem poledního, v íčku pobereme informace o zdejších kempech, zajímavostech a taky nějaké plánky a mapy, ubytujeme se v Jolly Swagman’s kempu blízko centra a vyrážíme do města. Po pár stech metrech jsme zjistili, že slunce dneska připaluje opravdu mocně, takže radši zamíříme do parku, kde kličkujeme mezi stromy ze stínu do stínu, až dokličkujeme přímo k Cobb & Co. muzeu. Tam jsme se od slečny u pokladny dozvěděli, že místní zrovna sužuje nebývalá vlna veder – jsou sice zvyklí na teploty kolem 30 stupňů v létě, ale 36 °C uprostřed jara? Navíc, předpověď není dobrá – zítra se čeká 39 °C.

Austrálie

Společnost Cobb & Co. byla největším provozovatelem dostavníkových linek v Austrálii a dost možná i na světě až do doby, kdy sílu koní z cest vytlačila síla vynálezů Karla Benze a Rudolfa Diesela. Sláva firmy pak notně pohasla – ale dodnes tato firma provozuje autobusovou síť v Melbourne. Muzeum je tudíž plné dostavníků, kočárů, drožek a vozů různých konstrukcí, ale našlo se místo i na malou expozici o prvním koncertu The Beatles na pátém kontinentu, představení australské megafauny, která nešťastnou náhodou hromadně vymřela zrovna v době, kdy sem přišli lidé – ti původní, kterým zase fatální ránu zasadilo osídlení Austrálie Evropany. Celé muzeum je klimatizované (ufffff!) a v restauraci mají úplně boží steak sandwiche (mňam!).

Austrálie

Díky spoustě zajímavostí jsme v muzeu strávili celé odpoledne a kolem páté se už teplota dostala do snesitelných hodnot, takže jsme šli omrknout centrum. Toowoomba má asi 200 tisíc obyvatel a spousta z nich jsou studenti, proto jsme čekali něco na způsob menšího Brna – ale to byl omyl. Atmosféra toho podvečera mi připomínala spíš gymnaziální léta v Lanškrouně – na ulici ani noha, atmosféra ospalá. Trochu živo je jen v parku u veřejného barbecue grilu (kolem BBQ obecně je tady obrovská mánie) a pak u cukrárny, kde mají výbornou zmrzlinu. Inu, vlna veder…

Austrálie

Jelikož ve městě toho moc k vidění (kromě několika pískovcových budov z 19. století) není, celkem brzo míříme zpět do kempu. Je po šesté, slunce už zapadá a taky se mohutně mračí, malá přeprška vykouzlí duhu a pak mraky zčernají, začne se blýskat a v dálce hřmí… Čekali byste bouřku? Nic nebylo, za chvíli se to rozešlo. K večeři v kempu nám místo bouřky ze všech stran rámusili megacvrčci.

Austrálie

Ráno se balíme a vyrážíme na snídani do parku na kopec na východním okraji města, kde vysočina, na které Toowoomba leží, prudce spadá asi o 600 metrů do pobřežní nížiny. Výhled je možná scenic, ale nížina se topí v oparu, takže toho moc vidět není – kromě Tabletop Mountain, kuželovitého kopce s „useklým“ vrcholem. V parku vlaje obrovská australská vlajka a záhonky zrovna upravují dva týpci s rotavátorem.

Austrálie

Po picnic snídani vyrážíme k hranici s NSW (New South Wales). Nejedeme po hlavní, ale okreskami přes městečko Nobby. Cestou nám mávají honáci ovcí a kolem silnice se střídají pastviny s lány dozrávajícího obilí. Do městečka vede odbočka s jen jedním vyasfaltovaným pruhem. Venkovská idyla. V Nobby se stavujeme v místním poštokrámku odeslat pohledy a sympatická prodavačka se s námi samozřejmě dá do řeči. Prý jsme stateční a to vedro je hrozný (což fakt je), takové jaro tu nepamatují.

Kolem oběda dorážíme do Goondiwindi, kde vynecháváme pamětihodnosti (kvůli vedru), ale nevynecháme příležitost nechat si v jedné bakery poskládat sendvič na přání za AU$ 5. Za Goondiwindi se projedeme po mega kruháči, míjíme mega kombajny v protisměru, odbočíme na Moree a bum, můžu šlápnout na plyn – končí nudná queenslandská stovka, v NSW se jezdí 110. Bohužel končí i velmi „zábavné“ dopravní značky typu: „Fatigue kills. Everyday people everyday.“ a začnou NSW výstrahy „Speeding? Heavy fines, license loss.“ Tempomat by se hodil.

Austrálie

Dalších pár dní míříme na západ krajinou, která postupně vysychá a pustne – přes Brewarrinu s jejími 40 tisíc let starými pastmi na ryby a muzeem aboriginal kultury a taky ne zrovna humánního přístupu bílých osadníků k lidem, kteří Austrálii obývali původně (zdravím domorodého průvodce Bradleyho), a dále přes pustnoucí Bourke, hornický Cobar a ještě víc pustnoucí Wilcannii. Bourke je brána outbacku, dokonce se tomu pravému outbacku říká „Back O’Bourke“, ale jinak tam není nic zajímavého.

Ačkoli málem bych zapomněl na restauraci, která je současně i obchod s nábytkem a dalšími věcmi do bytu, kde nám i po zavíračce (restaurace, asi ve čtyři odpoledne) udělali sendvič, který jsme jedli u stolu s cenovkou. Díky! Silnice z Bourke do Cobaru je už typická outbacková nuda, desítky kilometrů dlouhé rovné úseky, neuvěřitelně to unavuje – naštěstí po asi 70 kilometrech odbočujeme na prašnou cestu do národního parku Gundabooka, velkému kusu liduprázdné bushe mezi horou Mount Gunderbooka a řekou Darling.

Austrálie

Noc trávíme v kempišti asi 30 km od silnice a 100 km od civilizace. Cesta do kempu – 70 km/h na dirt road s modrým nebem nad hlavou a obřím mrakem rudého prachu za sebou – to byl snad nejvíc outback zážitek ze všech. Ráno si pak dáme procházku ke skalnímu převisu s 23 000 let starými malbami. Po návratu na hlavní silnici projíždíme úplně neskutečnou scenérií – rudá půda, modré nebe a stromy se stříbrnými listy.

Vypadá to celé jako IR fotka. V Cobaru opět nic extra zajímavého, snad až na 350 metrů hlubokou díru do země za městem, ve které se těží měď (tu jsme ale vynechali). Smutná Wilcannia bývala kdysi šarmantním přístavem na řece Darling, ale v té už moc vody neteče a městečko pustne a pustne a nejspíš bude pustnout, dokud úplně nezpustne. Další noc trávíme na odpočívadle obydleném stádem zdivočelých koz a příštího dne, to už je 30. října, přijíždíme do Broken Hill, hornické oázy v poušti tak daleko na západě NSW, že tam používají časové pásmo sousední Jižní Austrálie (rozdíl je 30 minut).

Austrálie

Broken Hill je zajímavé město. Jeho všudypřítomnou dominantou je obrovská halda Line of Lode, která ukrývá ložiska stříbra, zinku a olova. Ulice se tu jmenují podle minerálů. Kromě horníků ale láká i umělce, takže je tu několik slušných galerií a na kopci kousek za městem výstava výsledků sochařského sympozia. Navečer odjíždíme do asi 20 kilometrů vzdáleného Silvertonu. To je městečko se smutným osudem – vzniklo coby správní centrum velké oblasti poseté doly a šachtami, ale pár let po jeho založení objevili mocná ložiska surovin v Broken Hill, založili město tam a většina obyvatel se ze Silvertonu odstěhovala.

Někteří si odvezli i své příbytky. Úpadek je skoro dokonalý, dnes tam žije jen asi 60 obyvatel, ve velkých mezerách mezi domy vítr prohání prach a kulaté suché keříky. Město posloužilo jako lokace pro film Mad Max 2.

Austrálie

Na okraji Silvertonu je docela pěkný kemp (ještě v 60. letech to byl park s tenisovým a kriketovým hřištěm, oblíbené výletní místo pro horníky z BH a jejich rodiny), kde strávíme dnešní noc. Večer ještě vyrážíme na nedalekou vyhlídku – místo, kde kopcovitá krajina Barrier Ranges prudce přechází do obrovské ploché pláně Mundi Mundi – tak ploché, že je na ní vidět zakřivení zemského povrchu. Kromě nás je na vyhlídce docela dost lidí – pubertální slečny ležérně polehávají i na silnici hned za horizontem. Těšili jsme se na vyhlášený západ slunce, ale to se jen tiše a skromně schovalo do mraků kdesi nad vzdálenými Flinders Ranges.

Austrálie

Ráno si projdeme Silverton včetně místní Gaol – věznice – v níž je muzeum doslova narvané doklady lepších dnů městečka a věcmi o životě jeho obyvatel. V Broken Hill si dáme oběd v Café Alfresco, na zdi v TV frčí nějaké non-stop zprávy a v nich rozesmátá reportérka popisuje následky nějaké extrémně silné bouřky v Melbourne a headlines k tomu jsou „More heatwaves to come“ a „Prep for extreme weather.“ Do Melbourne za pár dnů dorazíme, takže vyhlídky máme vskutku nadějné.

Austrálie

Pak už vyrážíme na dlouhou cestu na jih. Krajina se postupně proměňuje, kolem cesty přibývá stromů, posléze se objeví i pole a pastviny. Blízko Wentworthu, města na soutoku řek Darling a Murray, odbočíme k písečným dunám Perry Sand Hills – procházka naboso po sluncem vyhřátém písku je více než příjemná. O pár kilometrů dál už odbočujeme na most přes řeku Murray, který nás přenese do nejmenšího australského státu Victoria. Ale o tom zase příště…

 

Austrálie II.