S kamarádkou Káťou jsme vyrazily do rumunského pohoří Fagaraš. Dobrodružnou cestu jsem vám vyprávěla v minulém článku, onoho dobrodružství jsme se ovšem nevzdaly a putovalo s námi až do hor. Naštěstí nás ze spousty průšvihů vysekali tři zachránci, kteří se nás ujali.
Pocit, který jsme cítily po výstupu z vlaku v Brašově, městě obklopeném lesnatými kopci, byl neskutečně krásný. Ne že by nás na nádraží vítala bůh ví jaká krása a ani fanfáry nezazněly. Ale fakt, že jsme zdolaly všechny překážky a Tantalova muka byla za námi, nám v bohatě stačil. Radovaly jsme se tak hlasitě, že nás slyšeli tři čeští kluci, vystupující ze stejného vlaku jako my. Seznámili jsme se a náhodou jsme měli stejný cíl – zdolat nejvyšší horu Moldovenau (2 544 m.n.m.), která je pýchou rumunského pohoří Fagaraš.
Tvářily jsme se co nejvíce sebevědomě, aby kluci nepoznali, že jsme ještě malý píva a že jsme se zatím nejvýš dostaly v Krkonoších na Sněžku. Ovšem kluci si o nás udělali brzy vlastní obrázek. Když nám nabídli, že bychom mohli nějakou dobu putovat společně, zaradovaly jsme se a chytly příležitost za pačesy. Zeptali se nás, jaký máme plán a odkud chceme vyrážet. Řekly jsme, že máme v plánu si jít koupit mapu, načež se nám vysmáli se slovy, že tady takovou mapu rozhodně nekoupíme. Dá se v místních trafikách dostat možná tak silniční mapa, se kterou ale Moldovenau těžko najdeme. Pak z nás vylezlo, že si musíme vlastně nejprve vybrat peníze, protože jsme veškeré utratily za jízdenky a také jsme prozradily, že nemáme ani žádné jídlo, ani zásoby pití, ani vařič. Myslím si, že dodnes, když se kluci schází, rádi si o nás vypráví.
Výlet jsme si představovaly trochu jako Hurvínek válku, ale bůh nám seslal tuto skvělou posilu, která nám hned naši představu urovnala. Nakoupily jsme, peníze jsme rozměnily a nakonec jsme se všichni odměnili prvním a zároveň posledním pořádným jídlem za celou dovolenou. Po další dny náš jídelníček tvořila především slunečnicová semínka, vločky a balené pečivo. Tedy ještě jsme zakoupili paštiku, ale tu jsem se popravdě bála sníst (bála, ale samozřejmě jsem ji snědla). Nebylo to kvůli kaloriím ani éčkům, ale můj strach způsobil fakt, že medvědi dokáží vyčichat příležitost k lovu až na dvacet kilometrů.
Odpoledne jsme vyrazili taxíkem do Zarnesti, vesnice v samém srdci hor, vzdálené 40 km od Brašova. Taxikáři nám nabídli cestu za 270 leu. My jsme je ale usmlouvali na 100 leu s tím, že jsme si seděli na klíně a posledního z kluků jsme nabrali na místě, kam kamery hlídající taxikáře už nevidí.
Měli jsme docela štěstí na taxikáře, který nám poradil cestu. Navíc nám připomínal Joeyho z Přátel, tudíž jsme nemuseli být smutní, že jsme na dovolené seriálově abstinovali.
V Zarnesti jsme vystoupili u docela malého hřbitova, který se však mohl chlubit svým obsahem – hroby byly nasázené jeden vedle druhého. Když nám nabízela babička, bydlící vedle hřbitova, abychom ochutnali její domácí meruňkovici, bylo nám vše jasné. Shodli jsme se, že láhev bude obsahovat více methanolu než alkoholu, čímž se vysvětluje počet hrobů. Jistě je správkyní hřbitova a za každou novou oběť získá provizi. My jsme ale z Česka, a tak nás jen tak něco neskolí.
Vyšli jsme a hory se před námi začaly prsit jako Pamela při svém běhu po pláži v Pobřežní hlídce. Primárně jsme směřovali k jezírku vyznačenému na mapě. Došli jsme ale k potůčku, respektive k pár pramínkům vody plazící se po kamenité cestě. A tak jsme si smočili podrážky bot a pokračovali v 35 °C dál do kopce. Během několika astmatických záchvatů jsem proklínala „lehké tempo“, které nám kluci slíbili. Kdybych za ně byla vdaná, po výšlapu bych se nechala rozvést. Začali jsme na strmé polní cestě a slunce do nás pálilo své nahřáté palivo. Když jsme došli ke stejně strmému lomu, navíc zasypanému kamením a zlámanými stromy, zoufale jsem vzpomínala na turistické stezky v Krkonoších nebo v Tatrách.
Na ramenou jsme táhli naložené krosny s jídlem, pitím a příbytkem. Nohy jsme měli popálené od kopřiv a poškrábané od ostružin a bodláků, jak jsme se prodírali houštím. Delší cesta, zato horší terén. Cítila jsem se, jako bych Moldovenau už vylezla. Ale hlášky kluků, které pronášeli za každého počasí i terénu, nám vytesaly stálý úsměv na tváři. Tedy, jak kdy.
Když jsme vyšplhali lom, zjistili jsme, že vůbec netušíme, kde jsme. Já to sice netušila po celou dobu našeho výšlapu, ale tentokrát byli ztracení i naši strážci. Stmívalo se a všude kolem byl jen hustý les. Opravdu jsem se snažila nemyslet na to, že okolí je doslova osázené medvědy. Po padesátimetrovém sestupu na palouček uprostřed lesa jsme usoudili, že rozděláme stany. Káťa s Danem šli hledat potůček, našli ale jen kaluž. Proto jsme se smířili s tím, že ulehneme špinaví a při mé vyčerpanosti mi to vůbec nevadilo. V noci jsem jen doufala, že jsem obal od paštiky zakopala dostatečně hluboko a dostatečně daleko.
