Inscenace režisérky Anny Davidové Nie sme doma je založena na dopisech a vzkazech, které si hudebník Dežo Ursiny v posledním roce života vyměňoval se svým synem Jakubem. Po Dežově smrti jejich písemná komunikace vyšla pod názvem Ahoj Tato – Milý Kubo. Soužití otce umírajícího na rakovinu a jeho sedmnáctiletého syna, který vzdorovitě hledá sám sebe, nebylo jednoduché. Pod jednou střechou bratislavského paneláku se ocitli právě až na ten poslední rok otcova života. Oba jsou temperamentní a jejich situace připomíná koexistenci dvou šelem v kleci.
Scéna vytváří klaustrofobní malý byt, z něhož vedou hlavně dveře do synova pokoje. Prosklená výplň rozšiřuje jevištní prostor o průhled do Kubovy místnosti, který dává tušit království chaosu a živelnosti. Naproti tomu otec se pohybuje v téměř prázdném prostoru. Stěny pokojíku jsou ovšem nápadně pokryty kompaktní chlupatou vrstvou odshora až dolů. To dodává scéně nádech bizarní útulnosti nebo snad tmavého doupěte. V každém případě je to materiál, který tlumí zvuk. To nám stále připomíná, že jsme v domácnosti nadaného hudebníka, kterého umlčela zhoubná nemoc. A taky to, že ti dva chlapi toho spolu moc nenamluví. Často mezi nimi vládne ticho.
O co tu skutečně jde, je jejich postupná proměna. V prvních scénách situace vypadá dost beznadějně. Otec se snaží navázat kontakt se vzpurným synem, který se mu vyhýbá, jak může. Nic na tom nemění fakt, že otcem je tu legenda slovenského bigbítu. Jan Kolařík roli Deža zprvu pojímá jako starostlivého tatu, který však nezapře svoji výbušnou letoru. Důležitý rozměr mu dává jeho příklon k zen buddhismu, který mu pomáhá zvládat vědomí blížícího se konce. Zenová moudra jsou ovšem popudlivému mladíkovi málo platná. Teprve postupně se oba začínají vynořovat se svých mentálních skrýší a začínají k sobě nacházet cestu.
Matouš Benda jako syn Jakub přesvědčivě zvládá proměnu z poněkud spratkovského teenagera v někoho, kdo je schopen myslet na své nejbližší a cenit si vztahu s nimi. Obě polohy mu věříme. Působí v nich přirozeně. Důležité je, že proměna ani jednoho z nich není schematická. Dežo ani Jakub tak úplně nezapřou ani svoje temné stránky.
Generační tandem doplňuje jejich pes jménem Havran v podání Markéty Matulové. „Němá tvář“ si ve zprostředkování významů nezadá s oběma muži. Někdy glosuje vztahové peripetie kolem sebe, jindy se prosazuje živočišnou bezprostředností. Markéta Matulová hraje i další epizodní postavy, ale Havran zůstává její ústřední rolí. Matulová dokáže vyjádřit Havranovu zvířecí i lidskou stránku.
Představení doprovází živá kapela ve složení basa, sólovka, klávesy a bicí, která hraje Ursinyho meditativní, rockovou hudbu. Ve zpěvu se vystřídají všichni tři herci. Dežovy písničky tak tvoří přirozenou interpunkci mezi jednotlivými scénami.
DIVADLO: NIE SME DOMA
Autor: Dežo Ursiny, Jakub Ursiny, Martina Kinská
Režie: Anna Davidová
Dramaturgie: Martin Sládeček
Dramatizace: Martina Kinská
Výprava: Lenka Hollá
Baskytara, kapelník: Petr Kovařík
Klávesy: Radek Jablonovský
Kytara: Martin Kostaš
Bicí: Matěj Štefík / Kristián Kuruc
Premiéra: 1. 2. 2024
Hrají: Jan Kolařík, Matouš Benda, Markéta Matulová
Divadlo Husa na provázku