Inscenace jednou nám za to děcka poděkujou, začne s přímým kontaktem s publikem. Představitel hlavní role Dominik Teleky rozšafně sonduje vozidlem, jak se kdo z diváků cítí být. Jaký auťák vyjadřuje naše tužby, náš vnitřní svět. Auto i kolo jsou tu mnohem víc než jen dopravním prostředkem. Jsou znakem příslušnosti k určité kastě nebo rovnou třídě.
Pokud bychom hledali proletáře dneška, kurýr zásilkové služby by byl jistě vážným adeptem. Sociální tématika je tu zvýrazněná právě v osobě kurýra – vypravěče. Každodenní mnohahodinová dřina při rozvozu jídla je jeho jedinou obživou. Zážitky z běžného provozu, soupeření s automobily o místo na silnici, vzájemná nechuť, nebo spíš nenávist mezi ním a řidiči vyplňuje první část příběhu. Jeho narůstající znechucení z takové existence začne dostávat určitější obrysy poté, co se seznámí se studentskými aktivisty, kteří bojují za město bez výfuků.
Kurýr své promluvy, kterými posouvá děj a sděluje svoje názory, pronáší hlavně v sedle bicyklu trůnícího uprostřed scény. Šlapání na nehybném kole ale není z hlediska herecké akce příliš velká výhoda. Teleky se velmi snaží, aby postavu rozhýbal, a díky jeho skvělým hereckým schopnostem se mu to daří. Nicméně to, že je až příliš často připoután na jedno místo na jevišti a monologická povaha Šestákova textu hrají proti němu.
Více se dozvídáme jen o onom poslíčkovi s krabicí jídla na zádech. Jeho příběh jsme schopni spolu s ním prožít. S ostatními postavami už je to horší. Nemají nás bohužel moc čím překvapit. Studentka, nadšená enviromentální aktivistka, aspoň pokud jí živobytí platí rodiče, se posléze bez problémů přidá k těm, co denně ucpávají ulice auty. Nebo prachatý manažer se dvěma bouráky v garáži své vily a prázdnem v srdci, který se stane přirozeným terčem odplaty. Paradoxně nejmíň se toho dozvíme o Jeleně, kurýrově lásce na první pohled, která výrazně zasáhne do děje.
Hra je zamyšlením nad stavem současné městské civilizace, zejména té části viditelné v našich ulicích, a také temperamentní obhajobou životního stylu, který by znamenal mnohé změny v našich ustálených zvycích. K jednomu z nejlepších postřehů inscenace patří tvrzení, že starší generace trne v hrůze, že se všechno mění, zatímco ti mladí trpí pocitem, že se nic změnit nedá. Ať už je to jakkoliv, strach a z toho plynoucí netolerance jsou tu přesvědčivě odhaleny jako hlavní nebezpečí pro plynulý provoz naší současnosti.
Za pozornost stojí také hudba, jejímž autorem je režisér Martin Modrý, která podtrhuje některé dramatické situace se sympatickou dravostí a úderností.
DIVADLO: JEDNOU NÁM ZA TO DĚCKA PODĚKUJOU
Autor: Petr Šesták
Režie a jevištní úprava: Martin Modrý
Dramaturgie: Martin Sládeček
Výprava: Adéla Szturcová
Hudba: Martin Modrý
Premiéra: 25. 10. 2024
Hrají: Dominik Teleky, Matouš Benda, Dalibor Buš, Markéta Matulová, Zdislava Pechová
@ Divadlo Na provázku
