V uměleckých kruzích se o tom mluvilo už dlouhé měsíce a kulturní sekce dávaly této výstavě přízvisko „kulturní událost roku“. O čem je řeč? Kontroverzní kritik čínského politického režimu a jeden z nejvlivnějších umělců, Ai Weiwei, konečně představuje svá díla od roku 1993 v londýnské Royal Academy of Arts. „Všechno je umění a všechno je politika,“ vysvětluje svůj přístup Weiwei a nutno uznat, že v jeho pojetí to funguje opravdu skvěle.
Ráda bych se na začátek přiznala ke dvěma věcem. Nikdy předtím jsem o něm neslyšela a na výstavu jsem přicházela s velkými předsudky, protože bytostně nemám ráda spojení politiky a umění. Jak už to tak bývá, nakonec jsem při odchodu takřka smekla klobouk, protože jeho díla jsou fantastická a celá výstava návštěvníky vtáhne do neuvěřitelných příběhů skrývajících se za jeho díly.
Weiwei je téměř šedesátiletý chlapík, jehož otec byl čínský intelektuál a básník, který byl kvůli kritice komunistického režimu vyhnán s celou rodinou do pracovního tábora na severozápadě Číny, kde byl po 20 let nucen čistit veřejné záchody. Není proto vůbec divu, že Weiweie tato zkušenost poznamenala a svými díly velmi otevřeně kritizuje čínskou vládu a celý politický režim. To se naopak nelíbí čínským autoritám, které ho v roce 2011 bezdůvodně a tajně zadržely, sebraly mu pas a po několik měsíců držely na utajeném místě, kde ho nepřetržitě sledovaly.
Weiwei tuhle zkušenost interpretoval vybudováním šesti masivních ocelových kvádrů, v jejichž vnitřku vytvořil přesnou repliku místa, kde byl zadržován. Každý kvádr ale představuje jinou denní situaci a do každého se také kouká z jiného úhlu. Návštěvník se tedy dívá třeba na to, jak Weiwei spí a nad ním stojí dva policisté, nebo jak sedí na záchodě, kde ho opět sledují policisté. Zajímavé je, že několik evropských intelektuálů, včetně Václava Havla nebo Ivana Klímy, poslali do Číny dopis požadující jeho propuštění.
Další kritickou zkušeností s čínskou vládou přetvořenou do uměleckého díla je pomník obětem zemětřesení v čínské provincii Sichuan z roku 2008 s názvem Straight (2008-2012). Pomník je vytvořen z devadesáti tun ocelových prutů odnesených z místní školy, která se celá zřítila a tisíce dětí a učitelů bylo zabito.
Ocelové pruty byly po zemětřesení zkroucené a po následném prozkoumání se zjistilo, že byly absolutně nevhodné pro použití do jakékoliv stavby. Weiwei to svádí na korupci čínských úředníků, kteří si chtěli nahrabat do svých kapes, a ušetřili tak na kvalitním materiálu na výstavbu školy. Vláda odmítla zveřejnit jména tisíců dětí, které tam zemřely, avšak Weiwei se svými kolegy všechna jména vypátral a zveřejnil.
Výstava má celkem deset místností, v každé je jiný příběh, nad kterým budete kroutit hlavou, jak se něco takového může vůbec stát. Problém ale může být v tom, že díla nemluví sama za sebe, proto je opravdu nutné si buď vzít audio průvodce, nebo aspoň číst popisky děl, protože jinak není šance cokoli pochopit. Navíc byste přišli o ty šokující příběhy, které za vším stojí. Největší síla výstavy je právě ve vztahu mezi událostí a interpretovaným dílem. Na první pohled vám exponát nic neřekne, ale po přečtení popisu si okamžitě řeknete „Wow, to je fakt chytrý!“ A právě taková je celá výstava.
