Gdaňsk byl můj sen. Od první chvíle, co jsem se shodou náhod dozvěděla o jeho existenci (přiznávám, že jsem se o Polsko nikdy hlouběji nezajímala), jsem jej chtěla navštívit. Trvalo mi téměř dva roky, než se mi to podařilo. Cesta za mým malým cestovatelským snem nebyla tak přímá, jak jsem si původně představovala. Osud mě ale bezpečně zavedl do cíle a já jsem si na břehu Baltského moře, se sluncem nad hlavou a nohama zabořenýma v písku, užívala pocit „dream comes true“. Jaké to bylo? Uvařte si čaj či kávu a připojte se ke mně – zvu vás na procházku jedním z nejkrásnějších měst v Polsku.
Výlet do Gdaňsku byl, jak se říká, spontánní akce. Protože nejsem zrovna „ostřílená“ cestovatelka (ve světě se teprve „rozkoukávám“, moc nerozumím mapám a vždy trpím obavami, že nasednu do špatného vlaku), rozhodla jsem se, že začnu zvolna. Do Gdaňsku se pohodlně dostanete všemi veřejnými dopravními prostředky. Pokud chcete jet nízkonákladově (jako já), můžete jet spolujízdou nebo stopem (volím první variantu). Ve smluvený čas mě a další dva Poláky na parkovišti vyzvedává rozevlátá dívčina s hippie brýlemi a vesele vyrážíme na cestu. Za necelé tři hodiny už vystupuju v samém srdci Gdaňsku. Nemám plán města, proto se nejprve orientuji podle směrovek. Za nejlepší ukazatele cesty však záhy shledávám poměrně frekventované hloučky turistů, které mě spolehlivě dovedou na nejnavštěvovanější místa (tedy všechno, co musíte vidět, jinak jste prostě v Gdaňsku nebyli).
Za pár minut už procházím Złotou bramou a ocitám se na ulici Długa – pomyslné tepně Głównego Miasta. A nestačím zírat! V Gdaňsku se bude líbit každému milovníkovi architektury. Propracovaná průčelí mi doslova berou dech a úzké barevné domky navozují pocit příjemné útulnosti. Téměř po celou cestu na Długy Targ hledím k nebesům a žasnu nad každým zákrutem a kudrlinkou, které jsou kouzelnými korunami jinak jednoduchých domů. Míjím nespočet stánků s drahými kameny (zejména s jantarem), několik obchodů se suvenýry, umělce a pár kaváren, které na mě působí trošku těžkopádně. Zaháním chuť na kávu a (stejně jako několik desítek dalších zvědavců) se zastavuji u historické fontány se sochou Neptuna.
V informačním centru blízko Zielone Bramy si obstarávám jednoduchý plán města a vybavena radami, jak se co nejjednodušeji dostat k moři, spěchám na Długie Pobrzeźe. Zanedlouho se mi naskýtá úžasný pohled na řeku Motławu a rušné nábřeží. Pozoruju lidi nedočkavě čekající na parník, pasažéry parníku nedočkavě čekající na moment vyplutí. Vidím děti obdivující obrovskou pirátskou loď, páry, které ruku v ruce korzují podél řeky a vidím i bezdomovce, vyspávající se ze svých těžkostí na úhledných lavičkách. V uších mi víří cizí jazyky, smích i hudba. Cítím, jak je vše kolem mě v pohybu. Přecházím přes most na opačnou stranu nábřeží (je zde klidněji), odpočívám, procházím se a kochám se pohledem na řeku odtud.
Chuť na kávu a prázdný žaludek mě zahání zpátky do středu města. Ulice Mariacka je tvořena úhlednými domky s širokými kamennými schody. Obchodníci s jantarem trpělivě vyhlíží své zákazníky, o které rozhodně nemají nouzi. Domy s bílými mřížkovými okny působí elegantně. Tam vidím v otevřených masivních dveřích zřízenou kavárnu, tady zase malou galerii. Některé domy vypadají opuštěně a lidé kolem nich jen tiše prochází. Na konci ulice se mi naskýtá pohled na Baziliku nejsvětější Panny Marie. U hlavního vchodu do Baziliky (z ulice Piwna) sedí mladá zanedbaná žena s dítětem v náručí. Nikdo si jí nevšímá – všichni ji míjejí a ztrácí se v útrobách významné sakrální památky. Návštěvu tohoto místa oželím, kupuju pohlednice a vyhlížím, kde bych doplnila svou denní hladinu kofeinu. Mám štěstí! Na samém konci ulice Piwna narážím na kavárnu Józef K. Objednávám černou kávu (za kterou zaplatím směšných 5 zł) a uvelebuji se u stolečku na terase podniku. Chvíli zde pobudu. Přemýšlím nad dalším směřováním. Táhne mě to z města, nejvíce mě láká moře. Dopíjím, nalepuji poslední známku na pohlednici, dopisuji poslední srdečný pozdrav a dle instrukcí ženy z infocentra se vydávám hledat zastávku tramvaje, odkud se dostanu na městskou pláž. Mohla bych plout i lodí, ale 30 zł si šetřím na zpáteční lístek do Olštýna.
Zastávku nacházím bez větších problémů (asi 10 minut cesty pěšky) a nasedám do sluncem rozpálené tramvaje č. 8. Za necelých deset minut vystupuju na konečné zastávce. Ve vzduchu cítím moře a nemůžu se dočkat, až jej uvidím. Opět se orientuji podle davu. Cestou na pláž potkávám malé stánky s rychlým občerstvením a zmrzlinou a jednu větší restauraci s otevřenou terasou. V jedné části podniku vidím nevěstu v bílém a obědvající svatebčany, kteří tvoří zvláštní kontrast s okolím.
Neslyším šumění vln, ale cítím, že jsou blízko. Stačí jen pár kroků a už jsem jich plná. Vyzouvám si boty a bořím nohy do teplého písku. Úplně jsem zapomněla, jak příjemný je to pocit. Očima hladím pokojné moře. Procházím mezi opalujícími se lidmi, mezi hráči volejbalu, mezi skotačícími dětmi. Užívám si chvilku toho zvláštního druhu jasně modravého klidu, který zakouším jen u moře. Strávím zde necelé dvě hodiny, načež se loučím s chladným, ale nádherným Baltem a vydávám se na zpáteční cestu do centra. Poslední dvě hodiny chci ještě využít závěrečnou procházkou po městě.
Na ulici Ogarna se zastavuju před přívětivě vyhlížející kavárnou Mazel Tov a čtu si denní nabídku. Hummusu s citronem neodolám, proto vcházím dovnitř. Interiér působí ospale a línou atmosféru dokresluje hudba v židovském stylu. Objednávám si u vytáhlého barmana se smutnýma očima a usedám za stolek u okna s výhledem na ulici. Vychutnávám si hummus s čerstvým žitným chlebem – je výborný. Pocit blaženosti završuje vychlazená pomerančová limonáda. Pán mizí do kuchyně. Loučí se se mnou jen černý klobouk a kabát visící na zdi za barem. Cestou na nádraží se ještě zatoulám do Głównego Miasta a procházím ulicemi bez určitého cíle.
V Gdaňsku jsem strávila 8 celých hodin a už po prvních čtyřech jsem věděla, že to rozhodně není dost. Stačilo to ale k tomu, abych se do tohoto překrásného města zamilovala a zatoužila jej navštívit znovu. Věřím, že to nebude za dlouho!
