- Reklama -

„Pokud vás bude Alberto sochat, učiní z vás ostří nože,“ nechal se slavně slyšet jeden z jeho přátel. A měl pravdu – dnes nejznámějšími Giacomettiho díly jsou nemožně zúžené lidské postavy, jejichž tváře často připomínají spíše zubatou čepel než lidský obličej. Hledání hranic lidství mu bylo vlastní, avšak než se k němu vůbec mohl přiblížit, musel ujít dlouhou cestu.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Právě tu dokumentuje obrovská do ledna trvající retrospektivní výstava ve Veletržním paláci. Zahrnuje více než sto padesát děl a postupně se vine od Giacomettiho nejranějších období až k závěrečným obrazům, jež namaloval těsně před svou smrtí.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Ač to tak nevypadá, už vůbec první Giacomettiho dílo, které vytvořil ve věku pouhých čtrnácti let, bylo jasnou předzvěstí jeho celoživotní dráhy. Jde o nenápadnou sochu hlavy mladšího bratra Diega, jenž se mu měl později stát nejvýznamnějším modelem. Stylem se od jeho pokročilejších skulptur samozřejmě velice liší, avšak právě tato drobná soška započala Giacomettiho celoživotní posedlost lidskou hlavou. Tento hlavní motiv zpracoval nespočtem stylů a nikdy se od něj neodvrátil.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Za pozornost stojí i několik pestrobarevných obrazů, vytvořených na prahu dospělosti, vyčnívajících mezi zbytkem jeho tvorby. Prozrazují jasný vliv umělcova otce, Giovanniho Giacomettiho, významného postimpresionisty. Alberto se však záhy od staršího umění odvrátil – daleko více jej lákal stále velmi živý kubismus a rodící se surrealismus.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Pro kubismus bylo velmi důležité objevovat, jak moc lze objekt malby či sochy roztříštit a přetvarovat, aniž by byl zcela ztracen. Giacometti si prošel svým vlastním kubistickým obdobím, během nějž vytvořil několik velmi zajímavých plastik, předznamenávajících rozvinutější budoucí pozice. U některých z nich můžeme rovněž pozorovat první náznaky vlivu tradičních, rituálních domorodých sošek a masek, které na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století naprosto proměnily evropské umění.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Ty se plně projevily u Ženy-lžíce z roku 1927. Tato socha čerpá z polidštěných lžic kmene Dan z Pobřeží slonoviny a představuje očividně ženskou postavu, jež je ovšem zbavena naprosté většiny obvyklých charakteristik. Zůstávají jen velmi abstraktní tvary, vzbuzující dojem širokých boků, úzkého pasu, linie hrdla… Pro kmen Dan představovalo toto zobrazení symbol mateřství, v kontextu Giacomettiho díla jde spíše o projev erotismu, který mu byl blízký během celého jeho života, uměleckého i osobního – není tajemstvím, že Giacometti se těšil pozornosti mnoha společnic, často za úplatu.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Žena-lžíce, bělostná a monumentální, rovněž ukazuje na jedno z nemnoha elementárních pravidel Giacomettiho pozdější tvorby – zatímco mužské sochy jsou vždy v pohybu, s vlasovitýma nohama v nikdy nedokončeném kroku, jejich ženské protějšky zůstávají nehybné, přímé, téměř jako by neměly zobrazovat živou bytost, ale jinou, pomyslnou sochu. Často téměř vrůstají do masivních hranolovitých podstavců, což je přímým odkazem na antické římské sochařství.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Tato ‚kamennost‘ jeho postav má mnoho společného s gigantickými egyptskými monumenty ve tvaru postav i s polidštěnými sarkofágy z podzemních hrobek. Není divu – Giacometti prastaré egyptské umění obdivoval a nepochybně z něj v mnohém čerpal. Mnoho z jeho slavných, protažených soch s nepřirozeně tenkými a dlouhými těly a končetinami je tvarováno a malováno tak, že do značné míry připomínají seschlé maso egyptských mumií – a cíleně pošpiněná bílá barva některých z nich by mohla být parafrází trhajících se původně bělostných obvazů.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Nepředbíhejme však. Než došlo k zužování Giacomettiho soch, vypukla druhá světová válka a umělec byl nucen uprchnout ze svého milovaného pařížského ateliéru. To mělo přímé dopady na jeho tvorbu – zatímco dříve obvykle tvořil podle živého předobrazu, teď se musel spolehnout na vlastní paměť.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Vzpomínky se samozřejmě od reality značně liší, což umělci poskytlo cenné palivo pro jeho tvorbu. Jedním z projevů této změny bylo, že začala vznikat stále menší a menší díla. Giacometti samotný pravil: „Začal jsem něco velkého, ale nakonec byla socha maličká. Jedině malinké věci se zdály věrohodné. Pochopil jsem to později: vidíme člověka jako celek, jen když odejde dál a stane se malým.“

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Nejmenší ze soch, které během tohoto období Giacometti vytvořil, by se vešly do krabičky od sirek – nedá se ovšem říci, že by působily male. Právě naopak. I přes svou drobnost si nesou stejnou monumentalitu jako ostatní Giacomettiho díla, k čemuž přispívá skutečnost, že jsou často umisťovány na podstavce rozměry určené pro mnohokrát větší výtvory. Drobná soška tak spíše působí dojmem veliké postavy, na kterou divák hledí z dálky.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Podobně jako se dříve Giacometti odklonil od surrealismu a kubismu, odklonil se nakonec i od miniaturismu. „Zapřísáhl jsem se, že svoje sochy nezmenším už ani o kousek,“ říkal k tomu. „A tak jsem zachoval výšku, ale moje postavy hubnou a hubnou. Jsou nesmírně vysoké, ale tenké jako nitky.“

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

A tak se zrodila jeho nejslavnější díla. Giacomettiho postavy jsou protáhlé, nelidské, avšak přesto očividně antropomorfní. Působí mimozemsky, cize, myticky, jako tvorové z dávných příběhů či polozapomenutých snů. Je na nich cosi mrtvého, kosterního, a přece většinou nepůsobí pochmurně. Právě naopak – Giacometti byl mistrem póz lidského těla a dokázal dobře navodit pocity pohybu a vznešenosti, neslučitelné s nehybností a rozkladem umírání. Tyto protichůdné dojmy dále podtrhávají zvláštnost jeho děl.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

V nejextrémnějších případech hubnutí se ze soch stávaly pouhých několik centimetrů tenké tvary, ony ostří nože, o nichž hovořil citát v úvodu tohoto článku. Jde o zvláštní syntézu sochy a malby – při pohledu z profilu se dílo zdá být zpola dvoudimenzionální, jako obraz člověka vyvedený v bronzu. Zepředu pak téměř nepřipomínají lidskou bytost, spíše jako abstraktní čepel či dílo podrobené parnímu lisu.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Není to náhoda, malba nesla pro Giacomettiho obrovský význam – a ačkoliv je daleko známější pro své plastiky, i jeho obrazy patří mezi stěžejní výtvory dvacátého století.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Tematicky jsou blízce podobné jeho sochám, zaměřují se především na ženské akty, zasazené do temných, nepoznatelných pozadí. I u nich můžeme pozorovat notné odlidštění, až by se dalo domnívat, že lidská povaha jeho subjektů byla spíše vedlejší a sloužila jen jako nosič pro hru stínů, pro letmé črty tenkými čarami.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

To by byl ovšem velký omyl – Giacometti téměř nikdy nemaloval bez živého modelu, vyjma chvil, kdy se mu tato možnost nenaskýtala, a ve většině případů šlo o jednotlivce, ke kterým měl významný osobní vztah, například jeho bratra Diega, jeho ženu či jeho milenky a blízké přátele, jakými mu byl Jean-Paul Sartre nebo profesor Isaku Yanaihara.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

Sezení v umělcově ateliéru často trvala mnoho hodin a podle všeho byla velmi náročná. Giacometti pracoval posedle, prudce a nikdy nebyl zcela spokojen. Někteří modelové pro něj seděli i čtyřsetkrát, aniž by dílo v očích jeho tvůrce dosáhlo dokonalosti.

Autorka fotografie: Marcela Juříčková © Kulturio.cz

V posledních letech před svou smrtí maloval Giacometti Caroline, mladou ženu, se kterou se setkal v jednom ze slavných pařížských nočních klubů. Docházela do jeho ateliéru každý den a po několik let mu byla modelkou i milenkou. Její obrazy patří mezi nejvýznamnější malby své doby, temně sugestivní, existenciální, s veškerým důrazem kladeným na obličej samotný, zatímco zbytek těla dívky i pozadí obrazu zůstávají jen hrubě načrtnuté.
Jeho tvorba si tak prošla dlouhým cyklem, od prvotní dětské fascinace obličejem přes monumentální sochy celých postav až po konečný návrat zpět k tváři na sklonku jeho života.
Alberto Giacometti zemřel 11. ledna roku 1966.