Vítr z divokých krajů zavál do Letohrádku královny Anny putovní výstavu fotografa a umělce Sebastiãa Salgada, jenž věnoval minulé více než desetiletí svého života zachycování posledních neporušených míst naší planety a jejich obyvatel, ať už zoufale ohrožených divokých zvířat či domorodých kmenů, stále provozujících svůj tradiční styl života.
V pěti hlavních oddílech, zabírajících přízemí i první patro letohrádku a rozdělených podle pěti hlavních oblastí, odkud fotografie pocházejí, tedy severu a jihu planety, Afriky, Amazonie a rozličných chráněných území, se tak setkáváme s jižními ostrovy plnými tučňáků a rypoušů sloních, s kajmany v nekonečných jihoamerických bažinách, se slony a s levharty… ale také s lidskými tvářemi těchto krajů, stále provozujících své prastaré zvyky, ať už jde o nošení retních disků, stavění obydlí vysoko v korunách stromů, tažení přes ledové pustiny Sibiře za lepším počasím s nadcházející zimou, či lov divých opic lukem a otráveným šípem.
Hlavním tématem Genesis však nejsou živé bytosti jako takové, ale spíše pomíjivá, vábivá krása těch několika málo stále ještě civilizací nedotčených míst našeho světa. Ohromná zvlněná pohoří se tyčí k nebesům, třpytivé ledové kry nabývají těch nejroztodivnějších tvarů a pralesní strop je tak hustý, až skrze něj neproniká byť jen ten nejslabší paprsek světla. Přesto však cítíme, že časy, kdy nespoutaně divoká příroda vládla světu, jsou již téměř nenávratně pryč. Civilizace je vytlačila, zahnala do těch nejzazších koutů Země. Více než cokoliv jiného je Genesis melancholickým svědectvím o časech a tvorech, kteří v lidském průmyslovém snu nemají místo a pomalu se ztrácejí v zapomnění.
Brilantní kombinací širokých krajinných a téměř až portrétových fotografií, společně s černobílým laděním všech snímků, dosáhl Salgado prapodivného, místy až téměř nadpřirozeného pocitu intimní blízkosti a zároveň nepřekonatelné vzdálenosti. Jako by tvorové, na něž shlížíme, byli těsně vedle nás, a přesto mimo náš dosah – v mysl se nutně plíží otázka, zda tato volba stylu sama o sobě nehovoří o dávné divokosti, jíž se každým dnem vzdalujeme stále dále.
Naděje však není zcela mrtvá, jak nám ukazuje zvláštní menší část výstavy, zaměřující se na úspěšnou revitalizaci krajiny a návrat původního prostředí a druhů, odkud je kdysi dávno vyhnala lidská touha po zisku. Konečným poselstvím Genesis tedy snad není zoufalství a lítost nad tím, co bylo ztraceno, ale neslyšné připomenutí, že budeme-li se dostatečně snažit, můžeme získat zpět, co jsme svou dřívější neprozřetelností v zájmu hrabivosti a krátkodobých cílů ztratili.
Říká se, že někdy hovoří jediný obraz více než tisíc slov. Genesis je výstavou složenou právě z takových obrazů. A proto je pro skutečné ocenění její jemně nostalgické výpovědi třeba ji vidět – tuto možnost máte však už jen necelé dva dny, výstava končí zítra v 18:00 hodin.