V průběhu historie naší země se objevilo jen nemnoho lidí, kteří by ovlivnili vývoj umění u nás tolik jako Jiří Kolář. Několik generací českých tvůrců bezprostředně zformovaly jeho rady i vedení poskytované u jeho soukromého stolu v kavárně Slavia. Byl básníkem, jenž ve svých kolážích zcela setřel hranice mezi literaturou a obrazem, využíval původně zcela neuměleckého materiálu, který kombinoval a vkládal do nových kontextů a přiblížil se tak pop–artu i Duchampovu ready–made. Zároveň ale byl i tvrdým komentátorem společenského a politického dění své doby; a právě na tento rozměr jeho tvorby se zaměřuje zcela výjimečná výstava Úšklebek století uspořádaná Národní galerií v Praze v paláci Kinských.
Načasování je vskutku příhodné – tento rok si připomeneme smutné padesátileté výročí časů, kdy tanky vojsk Varšavské smlouvy rozjezdily naděje Pražského jara na reformaci naší země a předstínily nadcházející tvrdou normalizaci.
Pro Koláře šlo o velmi plodné období – jak již bylo naznačeno výše, vždy byl velmi aktivním kritikem poměrů v socialistickém Československu (a ostatně se razantně stavěl proti jakékoliv tyranii obecně, jak můžeme pozorovat už v jeho poměrně rané básnické sbírce Prométheova játra z roku 1950).
V průběhu roku 1968, který byl pro něj z pochopitelných důvodů jedním z nejintenzivnějších vůbec, pracoval na svém projektu Týdeník 1968. Šlo o dlouhou sérii každotýdenních koláží, často mnohovrstevnatých, kterými poukazoval na události, které považoval za podstatné pro další vývoj společnosti (či za jinak zajímavé). Celkem tak vznikla série šedesáti šesti jednotlivých stran (některé týdny si žádaly více než jednu koláž). Ty jsou na výstavě shromážděny všechny (což by samo stačilo jako velmi dobrý důvod, proč ji navštívit) a v dlouhé řadě se proplétají přes celou její délku, od začátku až do konce.
Při prohlížení si Týdeníku 1968 je důležité si uvědomit, jakým způsobem Kolář se svými kolážemi pracoval. Význam je kladen nejen na celkový dojem, jaký dílo v divákovi vyvolá, ale i na jeho jednotlivé části, právě jako na ty kusy zdrojových materiálů, které zcela cíleně použity nebyly. Každá koláž má mnoho vrstev, jejichž významy lze chápat jako od sebe oddělené, či naopak pevně provázané – a zároveň si nelze nepovšimnout étosu tehdejší doby, jenž z nich plyne.
Na tomto hojném využívání již novinových výstřižků a dalších běžných předmětů v uměleckém kontextu je cosi příznačného. Populární kultura celebrit a všudypřítomné inzerce se poprvé plně rozhořela právě v šedesátých letech dvacátého století a tvůrčí svět na tento výbuch rychle odpověděl.
Ve stejné době jako Jiří Kolář tvořil i Andy Warhol, nejslavnější popartista vůbec. Jejich tvorba z této doby, ač do jisté míry odlišná ve formě, si v sobě nese velmi podobnou myšlenku – nahodilý objekt se stává uměním už jen tím, že je za něj prohlášen.
Duch Marcela Duchampa se, jak můžeme vidět, po svém zrodu s Fontánou z roku 1917 již nikdy zcela neztratil. Zatímco Warhol však obdivoval prostou vyprázdněnou estetiku kýčovitých předmětů běžného užití, Kolář se více zajímal o způsob, jakým lze kombinovat nesouvisející texty a obrázky dohromady tak, aby společně nesly hlubší význam – tu jako odsudek doby, tu jako břitký komentář absurdního divadla nepodařeného hnaní se za komunistickou utopií, tu jako stesk nad ztracenou nadějí ve světě plném násilí a nespravedlnosti.
Týdeník ovšem není ani zdaleka jediným lákadlem výstavy. Říká se, že Kolář koláže (a odvozené, často jím přímo vynalezené žánry, jako jsou proláže, chiasmáže či muchláže) jako odnož vizuálního umění zcela vyčerpal a že nikdo po něm už nebyl schopen přijít s něčím, co by on sám již dříve nevyzkoušel.
Úšklebek století nám poskytuje poměrně jasnou představu o tom, proč takový názor panuje. Nabízí nám pohled na velká plátna netvořená ničím než tisícovkami a tisícovkami pečlivě nalepených slov vytržených či vystřižených z novin, starých knih, básnických sbírek a nespočtu dalších zdrojů, které vytvářejí v podstatě jednolitou plochu. Svým způsobem připomínají monochromy Gerharda Richtera a dalších autorů, avšak namísto jediného odstínu je zde použita záplava drobných slov, téměř se slévajících v nic než mlhavou barvu.
S monotónností se ale Kolář nespokojuje. V jiných jeho dílech jsou červená slova postavená do kontrastu k černým či doplněna o fotografie a další obrazové prvky. Svou roli hrají i noty a čísla, často povýšená až na hieroglyfickou úroveň, ve které získávají zcela nový, mystický rozměr.
Nesmíme samozřejmě opomenout ani jeho patrně největší objev, proláže, ve kterých rozřezává dva obrazy na tenké proužky či drobné čtverečky a následně je spojuje do jediného díla. Například psychedelické krajiny triptychu Zahrady pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche se tak stávají ještě bizarnějšími a jejich symbolismus je postaven do zcela nového světla.
Jinde se prolínají obličeje či se k nebi vzpíná babylonská věž – nic z toho není náhodné či samoúčelné, v každém obraze je ukryto množství významů, čekajících na pozorného diváka, jenž je rozklíčuje. Estetika těchto obrazů je zvláštní, cosi známého je roztříštěno a znovu obnoveno, avšak v rozbité, jako by nesprávné formě.
Podobně tomu je u muchláží, pláten vytvořených zmuchláním obrazu a jeho následným prohnáním lisem a vyhlazením zpět do hladkosti. Městská panoramata tak nabírají zcela fantaskních, snad až mimozemských rozměrů. Zmíněné techniky spolu mají hodně společného, v obou případech jde o odebrání či naopak znásobení některých částí běžného, čímž vzniká něco mimořádného.
Přirozeně, výstava by nebyla kompletní, pokud by nezahrnovala alespoň některé z Kolářových fyzických objektů. Těm vévodí obří umělé jablko větší než člověk, zcela pokryté změtí koláží a proláží. Kromě něj můžeme vidět i stíny jeho experimentů s hmatovou
poezií – například u dalšího jablka, pokrytého koláží z Braillova písma, či u jeho básní sestávajících se ze zauzlovaných provazů, kde právě uzlíky nahrazují slova.
Celkově vzato, Úšklebek století je osobitým průřezem Kolářovou tvorbou, který potěší nejen diváky již obeznámené s jeho tvorbou, ale i širokou veřejnost, jež o něm povědomí má jen minimální. Vzhledem k obrovskému množství vystavených děl a velké komplexitě každého z nich by bylo vhodné si na prohlídku výstavy vyčlenit nejméně hodinu a půl.
