Karel Zima patří k lidem, kteří si umí vychutnat život plnými doušky. Od mládí se cítí před kamerou i na jevišti jako doma, hraje v několika divadlech, v televizi ho potkáme jako zevlouna a hospodského štamgasta v seriálu Slunečná nebo jako popletu v dětské vědomostní soutěži. Užívá si závody v autech, kaskadérské kousky a květy meruněk. Když se rozpovídá o lásce ke svým dětem a přítelkyni Lucii Kumbárové nebo o ledvině, kterou daroval svému kamarádovi, láme se mu hlas a mně se zamlžují brýle. Karel Zima je borec.
Loni jste ve filmu Štěstí je krásná věc hrál člověka, který najednou vyhraje spoustu peněz. Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste dělal, kdyby se to stalo vám?
Jasně, myslím si, že aspoň jednou o tom přemýšlel každý. Pochopitelně bych obdaroval příbuzné a blízké známé. Možná bych si koupil baráček na venkově s velkým pozemkem… Louka, sad, stromy. A cestoval bych. Ale neprahnu po tom, nechtěl bych vyhrát velké peníze.
Co jste dělal poslední rok?
Od září do prosince jsem rozvážel balíky u České pošty. Teď mám štěstí, že už nemusím, protože tu pobočku zrušili a taky už mám od ledna dost práce. Točím seriál a soutěžní pořad Už tam budem? pro ČT Déčko. Věda a technika. Vůbec se za to nestydím a máme to rádi.
Baví vás to?
Jo, natáčíme se staršími dětmi, od sedmé do deváté třídy. Celý štáb v Ostravě je skoro jako rodina, ani nemám pocit, že jezdím do práce. Samozřejmě musím předvést nějaký výkon. Ale je to děsně dobrá skupina a fajn kolektiv, kde jsme si mnohem blíž než na jiných natáčeních. Mám rád děti, a ještě mám dobrou roli poplety a pošuka, co všechno zkazí, ale je veselý. Hodně komunikuji s dětmi a občas se dozvíme něco zajímavého z dějin, matiky, fyziky a chemie.
Jaký typ postav máte nejradši?
To se nedá říct. Dost dlouho, asi do třiceti nebo pětatřiceti, mě mrzelo, že jsem hrál pošuky, magory, sexuální devianty, nájemné vrahy, cizince, neslyšící, ultrasy na fotbale… Vždycky to byli malinko švihlí lidé. Toužil jsem si zahrát civilní roli, třeba tátu od rodiny, což se mi pak podařilo. Po třicítce přišly první civilní role, které jsem si užil, a teď se nedá říct, že bych měl něco oblíbeného. Záleží na scénáři, na režisérovi a na tom, s kým to hrajete. Ale úplní blbečci mě moc nebaví. Nevyhledávám je tolik jako postavy s řekněme bohatším nitrem.
Máte herecký sen, který se vám zatím nesplnil?
Já jsem nikdy žádné sny neměl, protože život mi přinášel víc, než jsem čekal. Vždycky jsem byl hrozně šťastný z toho, čím jsem si prošel a jaké jsem měl štěstí v práci i v životě. Jsem nenáročný, nemám žádné ambice a jsem spokojený s tím, co mám. V tomhle jsem po svojí mamince. Doufám, že nepatřím k lidem, o kterých Karel Čapek říká, že přeceňují to, co nemají, a nedoceňují to, co mají. V pubertě nebo pak, když jsem šel studovat konzervatoř, by mě nikdy nenapadlo, že budu mít za sebou tolik rolí v divadle i před kamerou.
Kdybych měl přestat být úplně skromný a zamyslet se, přál bych si natáčet v exotice nebo v extrémních podmínkách. Je jedno, jestli to bude Aljaška, Sahara, prales nebo moře. To by mě bavilo.
Je štěstí stav mysli?
Těžká otázka, na kterou by uměl odpovědět spíš psycholog. Já si myslím, že obrovskou roli v tom hrají geny, sám to mám určitě z 99,9 % po mamince. Tím to mám snazší, protože to mám zadarmo, nemusel jsem bojovat a trávit stovky a tisíce hodin na terapiích, abych si uvědomil hodnotu věcí, co mám. Ne. Jsem šťastný odmala. Od dětství si užívám každý den a baví mě úplně jednoduché věci, které podle mě nejsou tak samozřejmé, jen je za jednoduché považujeme.
Motýl je podle mě úplně peckózní věc. Nepotřebuju hledat jiné záhady než zvířata a počasí. Směju se všem, kdo řeší kruhy v obilí, křišťálovou lebku a mimozemšťany. Nechává mě to chladným, protože mi přijde, že lidi pro oči nevidí. Zázraky se odehrávají před nimi. Na zahradě před domem máme stromy, paní domácí pěstuje meruňky. Když se podívám na květ, ze kterého se každý rok stane meruňka, tak je to přece úlet. Narození dítěte je zázrak takového kalibru, že každý, kdo má děti, chápe, jak je to nedozírné. Jak se může stát, že po milování je člověk najednou v porodnici a z jednoho se stanou dva.
Já se bavím tím, co vidím. Od šesti let jsem chtěl být otec a manžel, nechtěl jsem být kosmonaut ani popelář nebo policajt, chtěl jsem být táta. Pro mě byla nejkrásnější představa, že jednou budu mít svoji ženu, která se bude jmenovat jako já, dám jí prsten, budu ji chránit a starat se o ni, a pak budu mít malé človíčky, kteří mi budu říkat tati. Já je sežeru láskou a udělám pro ně všechno na světě. Ještě když budou moje a po mně. Člověk ani netuší, co ho čeká za dobrodružství, když vyrůstají a vidí v nich sebe. Nejlepší zrcadlo na světě jsou děti. Pokud člověk nechce být pokrytec a lhát si do kapsy, neuteče před tím. Když je chce k něčemu vést, musí se tak najednou taky chovat. Nemůžu večer chodit na červenou, když děckám říkám, že se chodí na zelenou.
Proto se říká, že když lidi nadávají dětem, nadávají akorát sami sobě…
Občas dá práci si uvědomit, kde je zakopaný pes, a bolí to. Že to vůbec není v dětech, ale že to, co jsem řešil, byla hloupost a musím jít za nimi a omluvit se. Na to nikdy není pozdě. Je jedno, jestli to člověk udělá za hodinu nebo ráno, důležité je říct: „Omlouvám se, neměl jsem křičet. Neudělal jsi nic špatně, tak nebul.“ Sebereflexe je prima věc. Náročná, ale jenom tak se člověk posouvá dál.
Když jste tak dlouho snil o rodinném životě a pak ho prožíval, byly vaše představy stejné jako realita?
Realita je milionkrát zajímavější, dobrodružnější a krásnější. Protože to se nedá představit. Nejde se připravit, neexistují na to knížky. Můžeme mít knížku o tom, jak probíhá porod, o hygieně, jak trávit volný čas. Knížek je milion, ale neexistuje žádná o tom, jak to bude vypadat s vaším dítětem, protože nikdo neví, jaké bude. To zjistíte jenom vy, protože ten zázrak se stane vám. Každé dítě je jiné a každý má to svoje a vůbec netuší, co mu řekne, až mu bude půl roku nebo rok a bude reagovat na vaši větu. Jednou takhle v úterý v půl čtvrté odpoledne něco řeknete, dítě vám odpoví a vy z toho padnete na zadek. Zapíšete si to, protože je to úlet. I roční dítě mi řekne, jak je všechno jednoduché a jaký jsem debil.
Vy s rodinou držíte tak, že o své bývalé ženě málokdy říkáte, že je bývalá…
Teď už se to učím, protože mám přítelkyni a nejde to dohromady. Dřív jsem to neříkal, protože mi to nešlo přes pusu, stejně jako se po rozvodu neříká bývalý švagr, bývalá tchyně a bývalé děti. Výrazy jako ex a nebožka fakt používat nebudu, takže jsem ze setrvačnosti říkal žena. Neumím říct bývalá rodina, pořád za nimi jezdím, máme dobrý vztah a kamarádíme se.
Jak se vám povedlo udržet si takový vztah?
To buď je, nebo není. Buď se lidi mají rádi a respektují se v průběhu vztahu, a pak se to rozchodem nezmění. Někdo je pro vás dobrý člověk, dobrá matka, skvělá herečka, prima parťák a tak to zůstane.
Já jsem váhala, jestli to zmínit, protože je to hodně osobní, ale udělala jsem to, jelikož se jinak často mezi lidmi setkávám s tím, že po rozchodu se z milované osoby stane debil nebo mrcha. Váš přístup mi přijde velmi vzácný, milý a svým způsobem poučný…
Nám to přijde normální. Vždycky říkám, že není co obdivovat. Nás to nestálo žádnou energii a nemuseli jsme chodit na terapie. Bylo to přirozené a automaticky vyplynulo, že děti budou ve střídavé péči. Jiná varianta, než že se nebudeme hádat ani soudit, nebyla.
Spíš je smutné, že jinde je to jinak. Myslím si, že to vypovídá o tom, že se ti lidi ani předtím nemohli mít úplně rádi. Když je chlap po rozchodu schopen o ženě mluvit sprostě, házet jí klacky pod nohy a soudit se o děti, nikdy ji nemiloval. Vztah se nejvíc prověří během rozchodu. Je to největší krizová situace ve vztahu a myslím si, že lidi by měli být parťáci i během rozvodu.
Dokážete si představit, že budete mít s přítelkyní znovu rodinu?
Protože nejste z Blesku, klidně vám řeknu, že se pokoušíme o miminko… Ano i já, chlapík nad hrobem… Já mám děti rád a ona je o dvacet let mladší. Na svých padesát se necítím a už pár let říkám, že si ještě umím představit mít dítě.
Do vašeho životního přístupu krásně zapadá i darovaná ledvina. Slouží dobře?
Všechno, co člověk dělá, zapadá do symfonie, kterou si sám hraje. Ledvina slouží dobře a oba z toho s Karlem máme velkou radost. V nemocnici jsou vždycky u vytržení, když jde na kontrolu. Zjistili, že ledvina jede prakticky stejně, jako kdyby byla u mě. Odchylky jsou minimální, což se stává zřídkakdy, proto taky bere minimum léků a cítí se skvěle. Vždycky mi volá, že mě s Jitkou zdraví, protože jsme ledvinu pojmenovali Jitka.
Zaskočil vás zájem okolí a to, jak byli lidé překvapeni, že někdo daruje tak důležitý orgán v podstatě cizímu člověku?
To je na několik knížek, ale jo. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady a nevěděl jsem, jestli je to pozitivní nebo negativní znak. Na jednu stranu je to příjemné, protože jsem dostal tisíce zpráv a mailů. Lidi se mi hrozně otevírali, rovnou psali, že mi říkají něco, co ještě nikomu neřekli. Přišly neuvěřitelně silné dojemné zprávy od lidí, co se jinak vůbec citově neprojevují. Donutilo mě to k sebereflexi a zhodnocení života. Přišlo mi, že si to snad ani nezasloužím. Přečetl jsem si zprávy, které se píšou, když člověk zemře, taková přiznání tam byla. Já jsem měl tu čest si je přečíst živý. Připadal jsem si jako Harry Potter, který hůlkou vytahuje z lidí dobro.
Na druhou stranu jsem na to neuměl reagovat. Děkoval jsem a všem jsem opakoval, že jsem srab zase v jiných věcech a nedokázal bych to, co udělali oni. V různých obměnách jsem psal, že všichni jsme v životě důležití. Taky nevím, jestli to neukazuje smutný obraz společnosti. Když někdo potřebuje pomoct a já mu pomoct můžu, mělo by to být mnohem automatičtější. Všem to přišlo strašně výjimečné a sci-fi a já jsem jim psal, že nejsem Palach, co dělají, ať neblázní. Já žiju dál, mám o orgán míň a musím se o sebe trochu starat. Horáková, to je hrdina! Já jsem prach proti lidem, kteří obětovali životy a seděli ve vězení. Co byste řekli o nich, když o mně říkáte tohle? Uklidněte se. To mi nakonec přišlo divné.
Zase je skvělé, že to ukazuje, jak je možné společnost pozitivně ovlivňovat svým příkladem. Když vidíme něco naprosto hrdinského a ojedinělého, může to změnit vnímání světa. Váš příklad může někoho inspirovat, aby daroval ledvinu taky…
Víme o osmi lidech, kteří na základě našeho příběhu udělali to samé. To se nedá říct slovy, protože jsem s tím vůbec nepočítal.
Někoho to může inspirovat i ve smyslu, že zjistí, že darovat ledvinu je mnohem méně nebezpečné, než si představoval. Než jsem se o transplantaci začala zajímat v rámci rešerše, myslela jsem si, že ta operace je náročnější než ve skutečnosti a že odebrání ledviny má daleko horší následky. Proto by mě ani nenapadlo takovou věc udělat.
Já jsem s tím nepočítal. V první řadě jsem chtěl pomoct kamarádovi, i když v té době jsem ho ještě moc neznal. Vůbec mě nenapadlo, že to může mít tak obrovskou přidanou hodnotu. Celé to začalo zahlceným mobilem po operaci. Měsíc potom se jako první ozval Reflex. Zeptal jsem se Karla, jestli mám jít do médií, a nechal jsem to na něm. Kdyby nechtěl, tak nikdy nedám jediný rozhovor. On tehdy suše řekl, že jsem známý ksicht a není jediný důvod to nepustit ven. Že to třeba bude někoho inspirovat nebo budeme příkladem.
Vždycky jsem mu volal, kdo mě oslovil, a většinou do toho chtěl jít taky. Souhlasili jsme se zveřejněním příběhu v relevantních médiích, takže v České televizi, Českém rozhlase, na DVTV, ve 168 hodin, na Seznamu a podobně. V bulváru ne. Díky tomu se o nás ví a na podzim jsme zjistili, že kvůli nám darovalo ledvinu osm lidí. Když mi dva měsíce po operaci doktorka v posledním odstavci mailu napsala o prvním dárci, málem jsem omdlel.
Psala o mém stavu, že je ráda, že jsem v Reflexu uvedl nemocnici. Oddělení v Lochotíně je špičkové, ale nikdo je nezná. Je to obrovská nemocnice, která má transplantační oddělení s lepší statistikou než největší světové kliniky. V rámci možností jsem se vždycky snažil je v rozhovorech jmenovat. Ona mi děkovala a v posledním odstavci psala mimo jiné o ženě s transplantovanou ledvinou, která se bohužel nechytla a musí jít pryč. Potřebuje další, aby přežila, a dva její kamarádi díky našemu příběhu nabídli ledvinu.
Volal jsem to mámě, Karlovi, bývalé ženě… Protože to se nedá ničím zaplatit. Jednou jsem říkal, že kdyby mi přivezli Ferrari vyrobené na míru i s mým heslem „Sex a mír“ vyšitým na sedačkách, ale nepřišel by na oplátku ten mail, tak bych to nevzal, přestože mám auta rád a závodil jsem v nich. I kdyby to auto mělo cenu 100 milionů, neměnil bych.
Ale Ferrari s heslem „Sex a mír“ by stejně měli vyrobit! Zajímalo by mě, co vám běželo hlavou cestou na sál těsně před operací. Měl jste strach?
Pochyby jsem neměl. Hodně jsem důvěřoval, protože po všech vyšetřeních, na která jsem jezdil asi čtyři měsíce, jsem se doktorky ptal, jakou má ledvina šanci. Odpověděla, že 100%. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu a kompatibilitě neexistovala ani 1% pravděpodobnost, že to nevyjde. Jsme víc kompatibilní než dvojčata.
Víceméně náhodou jsem nabídl ledvinu člověku, který má jinou krevní skupinu než já, ale přesto jsme naprosto kompatibilní. Prostě to tak mělo být. Nešel jsem do toho s obavou, ale vždycky se může vyskytnout něco, co se nedá změřit a žádné testy to neodhalí, nějaký faktor X. Tam hraje důležitou roli nálada a psychický stav příjemce. Všechno jde dobře a najednou se to kousne nebo se nová ledvina rozjede až za měsíc. Tahle začala pracovat hned na sále.
Na poslední chvíli, když je člověk v andělíčku, samozřejmě má obavy a říká si, že se snad nic nepřihodí, protože chce ještě vidět svoji rodinu. Ale vím, že jsem nadával na Zemana nebo na Babiše, furt mi nemohli napíchnout žílu a pak už jsem tu větu ani nedořekl.
Když jsem se probudil, hned jsem se ptal, jak je na tom Karel. Oni mi řekli: „V naprostém pořádku, pane Zima. Nebojte se a ještě si pospěte.“ S touhle informací jsem zase v klidu usnul. Pak to bylo sice kruté, ale den ode dne lepší. Zůstali jsme v kontaktu a měl jsem od něj zprávy, jak se ledvina chytá a pracuje čím dál víc.
Bál jste se někdy riskovat?
Člověk se musí bát, jak říkal Werich ve Fimfárum. Kdyby se vůbec nebál, bylo by něco v nepořádku. Je ale rozdíl, jestli strach přemůžete a jdete do toho, nebo jestli vás to pohltí a máte fobie. Já jsem vždycky měl zdravý respekt. Závody v autech jsou nebezpečné, ale nikdy jsem nejel za hranou, nejsem blázen. Největší strach mám o zdraví blízkých a ze selhání. Abych někomu neublížil. Jinak strach nemám.
