Francouzský režisér Jacques Audiard přichází s krimi-muzikálem Emilia Pérez, který od svého uvedení vyvolává vášnivé diskuse. V Mexiku čelil kritice nejen za způsob, jakým vykresluje tamní kulturu a každodenní život, ale také za nedostatečné zastoupení herců mexického původu. Další kontroverzi vyvolala hlavní představitelka Karla Sofía Gascón, která v minulosti zveřejnila na sociálních sítích kontroverzní výroky namířené proti muslimům a lidem tmavé pleti. Film byl rovněž terčem kritiky ze strany LGBTQ+ komunity, která mu vyčítá stereotypní zobrazování transgender žen a považuje ho za zpátečnický.
Mezi diváky vyvolává Emilia Pérez rozporuplné reakce. Někteří oceňují její originalitu – jak po stylistické, tak po tematické stránce – jiní naopak považují její odvážná tvůrčí rozhodnutí za nepřijatelná. Kritici však film převážně chválí, což dokazuje jeho mimořádný úspěch na prestižních cenách. Film získal 11 nominací na ceny BAFTA, z nichž proměnil dvě, včetně ocenění za nejlepší neanglicky mluvený film. Na Oscarech zazářil ještě více – s 13 nominacemi se stal nejvíce nominovaným filmem letošního roku a zároveň překonal rekord v počtu nominací pro neanglicky mluvený hraný film.
Odvážná kombinace krimi, muzikálu a emocí
Muzikál vypráví příběh Manitase, bosse drogového kartelu, který se rozhodne splnit si své největší životní přání – stát se ženou, Emilií. V jeho cestě za novým životem mu pomáhá právnička Rita, jíž tato nová práce změní celý život. Audiard zde kombinuje prvky thrilleru, dramatu a krimi s muzikálovými čísly, čímž vytváří neotřelou a stylově odvážnou směs. Právě hudební pasáže dodávají filmu jedinečný rytmus a zároveň umocňují emocionální sílu jednotlivých scén.
Španělština se pro tento netradiční mix drogového podsvětí a muzikálu ukazuje jako ideální jazyk – její melodická plynulost a přirozená kadence dodávají hudebním pasážím na intenzitě. Přesto začátek filmu sází na muzikálová čísla až příliš a místy působí přeplácaně. Zejména sekvence, v níž Rita hledá plastického chirurga v Thajsku, balancuje na hraně parodie a vzbuzuje obavy, zda se snímek nepromění v absurdní spektákl. Naštěstí se tak nestane – Audiard postupně nachází správnou rovnováhu mezi zpěvem a mluveným slovem. Hudební výstupy se stávají procítěnými vnitřními monology postav a místo rušivého elementu začnou prohlubovat jejich emoce. Scéna, v níž Manitasův syn zpívá Emilii, že voní jako jeho otec, patří k nejdojemnějším momentům filmu.
Kromě svého neotřelého stylu zaujme Emilia Pérez i nevšedním tématem, které by však samo o sobě zřejmě takový rozruch nevyvolalo. To, co filmu přineslo vlnu ocenění a nominací, je především jedinečné spojení inovativní filmové formy s hluboce emotivním příběhem.
Může nový život smazat temnou minulost?
Bylo by omezující vnímat snímek pouze jako příběh o tranzici. Ano, proměna hlavní postavy je klíčovým motivem – sledujeme člověka, který se po letech života ve lži konečně stává sám sebou. Nemusí se už skrývat pod záštitou brutality, aby zakryl svou pravou identitu. Manitas, obávaný narkobaron, se jako Emilia rozhodne obrátit svůj život naruby – místo strachu a násilí začne šířit naději. Zakládá organizaci Lucecita (Světýlko), která pomáhá rodinám hledat jejich pohřešované blízké – ačkoli v mnoha případech jde jen o nalezení jejich ostatků. Nahlížejme tedy na Emilii Pérez jako na film, který ukazuje, jak by mohl svět vypadat, kdyby lidé byli upřímní nejen sami k sobě, ale i ke svému okolí. Kdyby se nemuseli skrývat za masky toho, co od nich společnost očekává.
Film však otevírá ještě jednu zásadní otázku: jak vnímat člověka, který má na svědomí vraždy, únosy a obchod s drogami? Manitas je jednoznačný záporák – obávaný boss kartelu, jehož jméno budí strach. Emilia je naopak filantropka, která obětavě pomáhá druhým, prožívá svou první opravdovou lásku a vy nemůžete jinak než jí přát štěstí. Jenže někde vzadu v hlavě vás stále hlodá otázka – měl by někdo s takovou minulostí vůbec dostat šanci na nový začátek?
Emilia sice začala nový život, ale minulost v roli Mantilase ji stále pronásleduje – a ani se jí úplně nevzdala. Jediní boháči, které zná a kteří by mohli financovat její nadaci, jsou zločinci, podvodníci a zkorumpovaní politici, a ona neváhá využít jejich peníze pro dobrou věc. Morální paradox je zřejmý – měla by pykat za své zločiny ve vězení, ale pokud by tam skončila, nemohla by pomáhat rodinám hledajícím své zmizelé blízké. Co je tedy správnější? Těžké dilema, nemyslíte? Naštěstí jde jen o fiktivní příběh – že by se skutečný narkobaron změnil v dobrodince, toho se asi obávat nemusíme.
Minulosti se však jen tak uniknout nedá – dřív nebo později si najde cestu zpět. Přesto by Emilii možná zachránila větší upřímnost k jejím nejbližším. Závěr filmu sice může působit jako klišé, ale ve srovnání s jinými možnými konci je to stále ta nejlepší volba.
Tři ženy a jejich strhující výkony
Herecké výkony si zaslouží jen slova chvály. Karla Sofía Gascón v roli Emilie Pérez předvádí strhující výkon, který jí vynesl nominaci na Oscara. Jde o vůbec první oscarovou nominaci v hlavní herecké kategorii pro otevřeně transgender herečku v historii. Zoe Saldaña jako právnička Rita, která se ocitne v nečekaném morálním i profesním dilematu, přináší do filmu důležitou dávku emocí a autenticity. Za svůj výkon si mimo jiné odnesla cenu BAFTA za nejlepší herečku ve vedlejší roli. A Selena Gomez v roli Jessi, Manitasovy manželky, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Bez ohledu na to, jaký budete mít na film názor, herecké výkony vás pravděpodobně osloví.
Není těžké pochopit, proč si Emilia Pérez získala tolik sympatií kritiků – a zároveň proč některé diváky rozděluje. Je to jeden z těch filmů, které buď naprosto pohltí, nebo od sebe odradí. Jen málokdo zůstane neutrální. Jeho inovativnost je nepopiratelná, zároveň však nelze ignorovat oprávněnou kritiku, kterou vyvolal. Jedná se o odvážný a nevšední filmový počin, který rozhodně stojí za vidění. Ať už z kina odejdete nadšení jako já, nebo budete litovat, že jste se nechali přesvědčit, jedno je jisté – tenhle film ve vás něco zanechá.
MUZIKÁL: EMILIA PÉREZ
Původ: Francie/Belgie, 2024
Režie: Jacques Audiard
Scénář: Jacques Audiard
Kamera: Paul Guilhaume
Hudba: Clément Ducol, Camille
Zvuk: Erwan Kerzanet, Cyril Holtz, Niels Barletta, Aymeric Devoldère
Scénografie: Cécile Deleu
Masky: Romain Marietti, Emmanuel Janvier, Julia Floch-Carbonel
Kostýmy: Ariane Daurat, Virginie Montel
Hrají: Karla Sofía Gascón, Zoe Saldana, Selena Gomez, Édgar Ramírez, Adriana Paz, James Gerardi, Stéphane Ly-Cuong, Mark Ivanir, Yohan Lévy a další
@ Aerofilms
