Rok se minul s rokem a já měla opět šanci navštívit Prague Food Festival. Na tyhle dva dny plné výtečného jídla a relaxace jsem se těšila už dlouho dopředu. Loňský ročník nabídl množství špičkových restaurací, o kterých jsem dříve třeba vůbec neslyšela. Proto jsem byla zvědavá, co mě překvapí letos.
Všechno jsem začala s grácií sobě vlastní. Po příjezdu k zahradám u Belvedéru jsem si uvědomila, že jsem v hotelu nechala lístky. Takže jsem zase vesele jela zpět. Všechno dopadlo dobře, lístky jsem našla a do areálu jsem byla vpuštěna. Můj doprovod to přestál se stoickým klidem.
Všude bylo plno lidí, i když vstupy byly časově limitovány. Upřímně mě to překvapilo, vzhledem k počasí, které panovalo. Bylo chladno, zataženo a vypadalo to, že každou chvíli nastane průtrž mračen. Prozíravě jsem se vybavila deštníkem. Ukázalo se to jako jedno z mých nejlepších rozhodnutí za poslední hodně dlouhou dobu. Samozřejmě jsem to mohla vyřešit jako většina návštěvníků, kteří očividně zrovna přišli z namáhavého výstupu na Sněžku, oděni pláštěnkami, s pohorkami na nohou. Člověka pokaždé zahřeje vědomí, že je doma v Česku.
Začali jsme restaurací Rickshaw, spadající pod hotel Corinthia. Nedalo nám to a ochutnali jsme celé menu. Nejvíce mě zaujala křupavá humří jarní rolka se salátkem z mořských řas a oříškovou omáčkou.
Bylo to příjemné vylepšení klasických spring rolls. Následovala grilovaná královská kreveta se salátkem z jasmínové rýže a asijských bylinek. Nebyla špatná, ale příště by bylo možná lepší ji vyloupnout. Zápolit s ní v těchto bojových podmínkách (a s absencí ubrousku) bylo zábavné. Rýžový salátek byl trochu bez chuti a podivné konzistence. Oproti tomu – dezertu nemám co vytknout. Mangový sorbet byl osvěžující!
Nejvíce času jsme strávili ve stanu Alcron. Krom výborného jídla jsme si vychutnali i dobrá vína z vinařství Petr Kočařík, ke každému chodu jedno. Za zmínku stojí, že pan sommeliér, co nás obsluhoval, byl námi vyhlášen za nejlépe oblečeného muže festivalu. A že jsme okolí pozorovali zvlášť bedlivě! Ale vrátím se k jídlu samotnému.
Během největšího lijáku jsme přišli k francouzské restauraci Art Nouveau. Menu se opět sestávalo ze tří chodů. Zahájili jsme kroketou z brasírované hovězí oháňky mladého býčka “Charolais” s rajčatovým fondue.
Pak přišla, dle mého mínění, největší pecka za celé dva dny. Grilovaná Pluma z iberijského vepře s pyré ze žluté karotky. To byla naprostá symfonie chutí, a když si na to vzpomenu, rozlije se po mé tváři vyloženě blažený úsměv. Vím víc než dobře, kam při své příští návštěvě Prahy zamířím.
Doporučit můžu také brownies se slanými buráky a sorbetem z kokosových ořechů. Slaďoučká chuť se slaným akcentem byla opravdu příjemná.
Zaskočili jsme k restauraci Le Grill, kde jsme neodolali hovězímu BIO tataráčku s křenovou zakysanou smetanou na celozrnném chlebíčku.
Kde jinde skončit den než u lanýžů. Studená pórková polévka “Vichyssoise” s lanýžovou espumou a plátky čerstvých lanýžů. Automaticky jsme hned skočili i po pečených játrech foie gras s karamelizovanými jablky a omáčkou Bordelaise, se strouhaným černým lanýžem Tuber brumale. Zde nebylo co vytknout, snad jen že foie gras bylo trochu přepečené. Ale nic, co by výrazně rušilo celkový dojem z jídla.
Druhý den jsme nemohli začít jinde, než v Buddha-Baru, který lákal svým asijským menu. Na předkrm jste si mohli vybrat mezi pikantním tuňákovým tartarem s avokádem (má volba) a variací sushi.
Hlavní chod zastupovaly buns bochánky s kachním nebo vepřovým masem. A sladkou tečku za tím vším měly udělat ravioli z exotického ovoce, nakonec jsme však obdrželi něco jiného. První dva jmenované chody pro mě neměly chybu, jen dezert mi připadal trochu fádní a bylo ho moc.
Když už jsme začali v asijském duchu, tak jsme v něm i pokračovali. Mandarin Oriental hotel nabízel různé pokrmy a my okusili shu mai – na páře vařené knedlíčky z vepřového masa a krevet se zázvorem a houbami shiitake. To už jsem si připadala trochu jako Kung Fu panda.
Zaskočili jsme ochutnat cassoulet z vepřových líček, kachních stehen a domácích klobás s fazolemi u Café Amandine. V celé této kombinaci byla chuťově nejjemnější a nejlepší rozhodně vepřová líčka. Bez fazolí bych se docela obešla.
Zatáhla jsem pak pány k lanýžovým pralinkám – co by to bylo za den bez čokolády. Vybrala jsem tři z těch nejrozmanitějších chutí a šla jsem se podělit. Jelikož byla opravdu pekelná zima, tak jsme si odhlasovali, že je ideální čas dát si něco teplého a uchýlili jsme se k Tea Tao, kde jsme vyzkoušeli tři různé čaje. Dostatečně zahřátí jsme mohli pokračovat.
Když si pánové debužírovali v Chateau St. Havel (tedy, asi jsem nezvolila správné slovo… jídlo prý bylo fádní a zachraňoval to jen ráček a polévka.), zašla jsem si na sklenku šampaňského Taittinger. A zrovna v tu dobu se u La Casa Havana de la Vieja rozvířili lidé v rytmu cha-chy. Obloha se rozjasnila a všichni kolem jakoby úplně ožili. Navzdory příšerným podmínkám se celý festival prostě vyvedl. Už se těším na příští rok.
