Šest jednoaktovek vídeňského dramatika Arthura Schnitzlera z konce 19. století je volně propojeno titulní postavou mladíka Anatola. Jeho život se točí kolem žen. A také ženy se točí kolem Anatola. Skoro by se chtělo říct šťastní lidé, kteří nemají jiné starosti. Ale zas tak růžové to není. Milovník Anatol je neustále pronásledován pochybnostmi, jestli ho jeho partnerka skutečně miluje. Pochybnosti jsou namístě už jen proto, že on sám si s věrností hlavu neláme. Jeho ješitnost by ale nesnesla, aby jeho milenka dala přednost někomu jinému, aby dostal košem, protože není dost zajímavý a atraktivní.
Příběhy o Anatolových milostných eskapádách se odehrávají v kulisách císařské Vídně. Režisér Peter Gábor ale zvolil cestu, která nezdůrazňuje jejich zakotvení v minulosti. Anatol (Vojtěch Blahuta) je sice dosti sebestředný až sobecký lovec žen, ale je nám i lidsky pochopitelný. Jeho slabosti jsou vpravdě nadčasové. Je zábavný ani ne tak pro své milovnické aktivity jako spíš tím, jak se snaží, mnohdy marně, své jednání před sebou samým i svým přítelem Maxem (Ivan Dejmal) obhájit. Max je Anatolův důvěrník a ironický glosátor jeho peripetií a iluzí o sobě samém.
Ženské postavy jsou naproti tomu spíš jednorozměrné. Není na nich příliš co objevovat. Například Emílie (Zuzana Černá) v Kamenech na památku se nám jeví jako vypočítavá potvůrka, na kterou si ani zkušený Anatol nepřijde. Ilona (Isabela Smečka) v Anatolově svatebním ránu je zase trapně neodbytnou milenkou, které se nelze zbavit pod žádnou záminkou. Asi jen Gabriela (Tereza Groszmannová) ve Vánočních nákupech stihne úplně nakonec svůj charakter nasvítit ještě z jiné strany. Zatímco bonviváni Max a Anatol se nám v šesti příbězích přece jen představí ve více situacích a my je lépe poznáme, ženské postavy takovou šanci nedostanou.
Scéna Michala Syrového neodkazuje ke zdobnosti, která byla charakteristická pro fin de siècle. Je spíš jednoduchá a jedinou ozdobou je důsledně černý nábytek se secesními prvky. Poněkud chladný interiér má zřejmě připomínat, že děj se převážně odehrává v prostoru, který si k obrazu svému zařídil svobodný mládenec i to, že téma nevěry je humorné jen navenek. To ostatně koresponduje i s tím, že autor kostýmů Tomáš Kypta Anatola vybavil strohým černým oděvem, který titulní postavu odlišuje od ostatních aktérů. Jednu stěnu interiéru tvoří promítací plocha s videoprojekcí Rebeky Kopkáš Uličné, která zdůrazňuje detaily a dokresluje atmosféru. Celkově scéna diváka vede k tomu, aby text příliš nespojoval s dobou jeho vzniku, ale chápal ho v jeho aktuální rovině.
Schnitzler se s titulní postavou jistě do nějaké míry ztotožňoval, protože v mládí publikoval právě pod pseudonymem Anatol. Na jevišti řeší jeho hrdina problémy, do kterých ho uvádějí vztahy s různými ženami, problémy plynoucí z toho, že nemůže odolat jejich přitažlivosti. Tak jako sám autor se potýká s paralelními vztahy, protože přece žádné nechce ublížit tím, že by se s ní rozešel. Nebo nechce umenšit sebepotvrzení, kterého se mu skrze uznání žen dostává. Dá se říct, že Anatol trpí „ztíženou možností soustředění“. Jeho dilemata připomínají zacyklené vztahové peripetie postav jiného slavného dramatika náhodou aktuálně uváděného na téže scéně. Havel se ovšem dokázal vyhnout přílišné popisnosti a doslovnosti tím, že s textem nakládal volně a svobodně a vrstvil jej tak, aby vynikla absurdnost situací. Schnitzlerova hra sestává z několika aktovek, dodatečně spojených do divadelního tvaru. To s sebou nese potřebu pokaždé znovu děj rozehrát a dovést k pointě. Jednotlivé příběhy jsou přitom hříčky, vlastně anekdoty. Text dovede být vtipný, mělo by se ale dosáhnout svižnějšího tempa, aby vynikly klady inscenace.
DIVADLO: ANATOL
Autor: Arthur Schnitzler
Režie: Peter Gábor
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudba: Mario Buzzi
Premiéra: 21. 04. 2023
Hrají: Vojtěch Blahuta, Ivan Dejmal, Tereza Groszmannová, Zuzana Černá, Isabela Smečka
www.ndbrno.cz
