Chappie – když se plýtvá dobrými nápady

Chappie je sci-fi, které do našich kin zatím spíš nervózně nakukuje. A možná by u toho mělo zůstat. Tenhle snímek měl všechny předpoklady stát se oblíbeným, snad i kultovním filmem. Ale nestačilo, že na něm pracoval Neill Blomkamp – tvůrčí otec Districtu 9, kameraman Trent Opaloch a kontroverzní kapela Die Antwoord. Proč Chappie zklamal takřka na všech frontách?

Pořád se nacházíme v blízké budoucnosti v Jihoafrické republice. Johannesburg je město ovládané pouličními gangy, prolezlé chudobou a právě v tomhle vařícím se kotli se odehraje převratná věc. Tentokrát nečekejte mimozemšťany. Jinou formu života si vytvoří lidé sami. Dají jí do ruky samopal, gumové kuře a nunčaky.

Johannesburská policie rozhodne obohatit své řady o roboty. Jejich vynálezce je ale zlobivý chlapec a tajně provede zakázaný pokus. Bác a máme tu robota, co jako člověk nejen uvažuje, ale také cítí. Myšlenka vytvoření dokonalé umělé inteligence není pro fanoušky science fiction nic nového. Příjemným překvapením ale je, že tentokrát se robot musel vše učit, osvojovat si řeč a napodobovat své okolí. Na druhou stranu, v průběhu filmu se chová jako zmatené dítě obdařené neskutečnou inteligencí. Což je samo o sobě do očí bijící oxymóron. Občas se režisér pokusí přisoudit Chappiemu i lidské instinkty, ale (a tady si dovolím citovat mistra Terryho Pratchetta) za jeho pud sebezáchovy by se styděl i lumík.

Hlavním problémem filmu je naprosto stupidní zápletka. Ač je pravda, že otravná postava tvůrce robotů Deva Patela a scénář jí zodpovědně sekundují. Pojďme si to probrat postupně. Postavíte příběh na robotovi, který je roztomilý a cloumají jím emoce. V ten moment se i nejtvrdší mafiáni v okolí začnou chovat jako šišlající matky okupující diskuze na Mimibazaru. Jejich chování se permanentně mění, jejich motivy jsou neznámé a divák je čas od času podezřívá z nedávného podstoupení lobotomie. Ať už kvůli tomu, co říkají, jak to říkají nebo proto, že jejich osobnost se mění častěji než aprílové počasí. Vinu bohužel nemůžeme přisuzovat hercům.

Squadra Azzura tohoto filmu se skládá ze svalnatého Hugha Jackmana s mulletem v pěstitelských počátcích, Sigourney Weaver postrádájící pomyslné koule, šílené kapely Die Antwoord a milionářského schizofrenika ze slumu, Deva Patela. Režisér pracuje s veskrze luxusním obsazením, to musím přiznat. Přesto je schopen tyto herce strčit do rolí, kde očividně netuší, jak se ocitli. Nevěříte jim ani ň a můžou se vztekat a střílet po sobě kvérem, jak chtějí. Jediní, kdo mi (až na to rozněžňování se nad robotem) nemohli lézt na nervy, jsou právě jihoafričtí rodáci Die Antwoord. Jejich šílenství je veskrze opravdové a na nic si nehrají. Jejich barevné samopaly, delfínci, záplava tetování a plyšová zvířátka pobaví a potěší nejen zapřísáhlé fanoušky.

Napříč celým filmem zní i jejich písničky. Ve výsledku, kdyby se celý film zredukoval na klip, získal by mnohem větší uměleckou hodnotu. A divák by neodcházel z kina se směsicí rozčarovaného zklamání a touhy někoho udeřit do obličeje. Konec filmu vygradoval do úplně běžného boss fight s Chappiem a jeho rodinkou na jedné straně a zavilým záporákem na straně druhé. Hromada dalších dějových “zvratů” působí, jako by je na Chappieho někdo namontoval z toastovače nebo ručního mixéru – nemají ve filmu co dělat.

Nevím, proč snímek s takovým rozpočtem a arzenálem hvězd dopadl jako Beethoven nebo Zachraňte Willyho, obohacený o nějaké ty dráty a gangsta manýry. Jedná se ale jednoznačně o propadák, který nezachrání ani pokus o originální zakončení filmu s přenosem lidského vědomí do robotického těla.