Erbenova Kytice byla od roku 1945 na českých divadelních prknech v různých variacích inscenována 57krát. Ač je to při tomto počtu k nevíře, v Národním divadle byla uvedena poprvé roku 1984 jako balet a jako činoherní představení až nyní. Režie se ujala známá dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (SKUTR), kteří divákům dopřáli magickou podívanou, jež byla na generálce i při obou premiérách oceněna potleskem ve stoje.

O dramatizaci Erbenovy Kytice se postaralo duo SKUTR spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou a společně vybrali ze třinácti balad osm, které mají největší jevištní potenciál. Kromě Svatební košile a Vodníka, které jsou snad nejslavnějšími baladami z celé sbírky, se do výběru dostaly také Zlatý kolovrat, Holoubek, Dceřina kletba, Polednice, Štědrý večer a Záhořovo lože, které celou inscenaci otvírá a opět uzavírá.

Text Erbenových balad je sice daný, lze však ovlivnit, kdo jednotlivé verše přednese a jak. Místy tak je text doprovázen gesty a tónem, které jej hodí do humorné nebo lehce cynické roviny. Samozřejmě nesmí chybět ani jedno z poznávacích znamení režijního dua SKUTR, kterým jsou folklorní písně a které v Erbenově Kytici působí vcelku přirozeně.

Od samého začátku je nicméně patrné, že tvůrci kladli důraz na vizuální stránku inscenace. Herci málokdy přejdou celé jeviště až na forbínu, spíše se drží v pozadí, kdy má i divák v předních řadách šanci přehlédnout celou scénu. Tentokrát tu totiž není ani tak kvůli hereckým výkonům jako kvůli estetickému zážitku. SKUTR Kytici pojal především jako sled živých obrazů, pro jejichž větší efekt někteří z herců i létají vzduchem.

Mezi nejpovedenější z obrazů patří topící se vdova v záplavě hedvábí, oběšená dcera, „tanec“ umrlců či závěrečný výstup duše do nebe pomocí papírových vloček vhozených do vzdušného proudu. Nejslabším článkem je naopak ústřední dvojice Svatební košile. Rušivě působilo jak Máchovo zvířecí vytí, tak neustálé vytahování a spouštění Lucie Polišenské zavěšené na lanech, které ostatně srážely estetiku této balady už samy o sobě.

Jakub Kopecký proměnil jeviště ve vypálený a nejspíš i odsvěcený kostel, v němž se schází Erbenovi prokletí hrdinové. V zadní části visí plátno s blankytně modrou oblohou, která se těsně před přestávkou promění v černé bouřkové mraky. Druhá polovina představení pak působí temněji a jaksi naléhavěji, zanechává intenzivnější dojem než první část.

Kostýmy Simony Rybákové opět jen dotváří celkové vizuální vyznění. Největší pozornost jistě poutaly šaty vodníkovy ženy vytvořené z křišťálových kamínků, které pod osvětlením blýskaly na všechny strany. Oč menší práci tak měli tvůrci s textem, tím větší péči věnovali výtvarné stránce a drobným gestům. Díky tomu vzniklo představení, v němž diváci sice nejsou svědky strhujících hereckých akcí, zato jsou očarování poklidnou krásou krutých balad.

 

Divadlo: Kytice

Dramatizace: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), Ilona Smejkalová

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)

Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Petr Kaláb
Pohybová spolupráce: Jan Kodet
Světelný design: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), Jakub Kopecký

Video: Erik Bartoš
Foto: Pavel Hejný
Hrají: František Němec, Jana Preissová, Iva Janžurová, Pavla Beretová, Pavlína Štorková, Anna Fialová, Lucie Polišenská, Radúz Mácha, Patrik Děrgel, Jan Bidlas, Igor Orozovič, Jana Pidrmanová, Taťjána Medvecká, Jana Boušková, Csongor Kassai
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
10
Zpracování
8
Výprava
10
Herecké výkony
8