Ve Stavovském divadle se odehrála premiéra Molièrovy komedie Misantrop, která se na jeviště Národního divadla vrátila po více než 30 letech. Režie se ujal Jan Frič, který Misantropa pojal jako střet nové generace se zbytkem společnosti.
Alcest v podání Vladimíra Javorského není jen rozzuřeným mužem, který nesnese společenskou přetvářku, ale také zástupcem starší generace, která tu novou – nastupující – přinejmenším nechápe. Zábava, kterou se zaobírá Celimenina společnost, je mu cizí. Hovoří o filosofii, fotí jídlo a rozebírají enviromentální katastrofy, plasty a další klišé dnešní doby. Stejně tak mu není sympatický sebestředný a přespříliš sebevědomý charakter jejích jednotlivých členů, zejména pak Oronta. Jenže láska je slepá, a tak právě Celimenu Alcest miluje stejně horoucně, jako ji proklíná pro její prostopášnou a klevetivou povahu.
Frič Misantropa zasazuje do Berlína, Mekky hipsterů. A připojuje další atributy mileniální generace, flat whitem počínaje a farmářskými trhy konče. Jednotlivá dějství, jak je napsal Molière, jsou pro inscenační potřeby zrušena a děj je přeskupen tak, aby odpovídal režisérovu záměru. Ačkoli základní příběh tedy zůstává, je spíše tmelem, který spojuje obrazy do celistvého formátu. Jedním z těchto obrazů byla i scéna s ovocem, která nejspíš měla do jisté míry šokovat. Ovšem toho, kdo zhlédl v Divadle pod Palmovkou Fausta v režii Jana Klaty, nějaké prznění pomeranče a banánovo-melounový sex nerozhodí.
Více než herecké umění může divák obdivovat práci s technikou. Ač se na verš zcela nerezignuje, větší důraz je kladen na vizuál, který je divákovi zprostředkován skrze čtyři televizní obrazovky. Herci se po jevišti pohybují s mobilními telefony v ruce, na které vše zaznamenávají. Odosobněné a selektované scény tak nejspíš odkazují na svět sociálních sítí, kam se přesunula moderní komunikace i společenský život. Stylizované fotky z dovolené a večírků, aby obojí vypadalo lepší, než ve skutečnosti je, i fake news s aranžovanými záběry, které se radikálně odlišují od skutečnosti.
Závěr, kdy Celimenu opouští její ctitelé poté, co se dozvědí, že všechny tahala za nos, ve Fričově úpravě ukazuje povrchnost facebookových přátelství. Jen Alcest, ten starý protiva, se ukazuje býti opravdovým přítelem a nabízí Celimeně život v ústraní, daleko od všech pastí a svodů moderní společnosti. A ovšem také bez Wi-Fi. To si Celimena neumí představit, a tak (i když je společensky znemožněna) nabídku odmítá.
Barvou mileniálů je světle růžová (millenial pink), kterou se při tvorbě nejspíš nechala inspirovat i scénografka Pavla Kamanová. Ta však v odstínu trochu „přitvrdila“, a tak dominantní barvou scény je ibalginově růžová. Kromě podií a obrazovek v této barvě jsou na scéně rozmístěny i torza antických soch se slunečními brýlemi, v pozadí visí plastika jelena a uprostřed monstrózní monstera.
Jak program napoví, nejedná se o náhodné uskupení, ale odkaz ke konceptuálnímu umění, jehož míra uměleckosti je předmětem debat mezi odborníky i laiky. Úloha na zemi ležících hrábí, které samozřejmě praští toho, kdo na ně šlápne, mi popravdě zůstala utajena, pokud se nejednalo o groteskní prvek, který nám měl připomenout, že se před našimi zraky stále odehrává komedie.
DIVADLO: MISANTROP
Překlad: Jiří Zdeněk Novák
Úprava: Jan Frič, Marta Ljubková
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Pavla Kamanová
Kostýmy: Ján Tereba
Hudba: Jakub Kudláč
Pohybová spolupráce: Jindřiška Křivánková
Světelný design: Martin Špetlík
Video: Erik Bartoš
Foto: Patrik Borecký
Hrají: Vladimír Javorský, David Matásek, Kateřina Winterová, Jana Stryková, Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora, Alena Štréblová, Jan Bidlas, Martin Belianský
www.narodni-divadlo.cz
