- Reklama -

Divadlo Rokoko uvedlo v režii Martina Františáka adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný. Dramatizace se ujal Martin Velíšek a jedná se o první jevištní uvedení Neviditelného vůbec. Ač román vyšel v roce 1937, téma šílenství, touhy po moci a nefunkční rodiny není neznámé ani dnes. Herci v Divadle Rokoko tak rozehrávají temný příběh, v němž nevíte, kdo je kladným a kdo záporným hrdinou.

Pokud vám spisovatelovo jméno na první dobrou nic neříká, vzpomeňte na Petrolejové lampy. Jaroslav Havlíček byl mistrem psychologické prózy první poloviny 20. století. Ponurost jeho tvorbě možná dodal i fakt, že se zúčastnil bojů za první světové války a že jeho syn zemřel na zánět mozkových blan. Ať už tyto události ovlivnily Havlíčkovu spisovatelskou činnost doopravdy, nebo jen zdánlivě, je jisté, že téma nemoci se prolíná celým jeho dílem. Stejně tak je motivem jeho románů i nešťastné rodinné zázemí.

Hlavní hrdina Petr Švajcar je pragmatik jdoucí si pevně za svým cílem. Ať mu osud hází pod nohy sebevětší klacky, vždy si s nimi hravě poradí a najde novou cestu, kterou kráčí. Zachovává si tvář, nepodléhá emocím. Je mu vyčítána chladnost a citová vyprahlost. Když je rozrušen, jeho uklidňující mantra zní: „Chleba, chleba, chleba.“

Nahlas ji Petr Konáš, představitel Švajcara, využije jen dvakrát, o to častěji pak v první části opakuje jméno své snoubenky Soni. Nejspíš to mělo vyznít chlácholivě, asi jako když mluvíte na koně, ovšem nervově labilní Soňu to vůbec neuklidnilo. A není divu. Když byli na jevišti jen sami dva, takže bylo jasné, kdo s kým hovoří, a on ji přesto oslovil v každé větě dvakrát, chtělo se i mně vyskočit z kůže. Nebo aspoň ze sedačky. Ať už mělo oslovení konejšit nebo zdůraznit naléhavost Petrových slov, nepovedlo se. Jinak Konáš zahrál cílevědomého Švajcara velmi dobře a bylo těžké určit, zda je zlosynem, nebo obětí. Jako jediná z postav si také po celou dobu udržela jasný směr.

Petra Tenorová roli Soni zvládla snad ještě lépe. Vývoj postavy od vyklepaného uzlíčku nervů, který má ze strýce Cyrila hrůzu, po šílenou divoženku prohlašující, že je Cyril jejím milencem a otcem dítěte, nebyl sice postupný, spíše skokový. O to viditelnější rozdíl mezi oběma polohami však byl. A s obojím si Tenorová poradila skvěle.

Zmíněný Cyril (Milan Kačmařík), podle jehož postavy jsou román i inscenace pojmenované, je Sonin strýc „zatížený“ duševní nemocí. Myslí si, že je neviditelný, a pokud se podle toho ostatní nechovají, dělá scény. To zpočátku nebylo patrné – jakmile Cyril vešel do místnosti, všichni otáčeli hlavu. Ovšem ne jako by jej neviděli, ale jako by jej záměrně ignorovali. On pak poskakoval mezi nimi a působil, jako by naopak chtěl být viděn, strhnout pozornost na sebe. Tento drobný rozpor však výrazně neubíral na Kačmaříkově výkonu.

Scéna byla laděná do stejné červeně jako zbytek sálu, opticky tak vznikl velký prostor. Jevišti dominovala kostka z poloprůhledného skla, která odhalila vnitřek jen při správném nasvícení. I přes temnotu příběhu nejsou kostýmy jen tmavé – Soňa a Katy v první části mají červené šaty, v druhé půli barevné oblečení obléká už jen Soňa, čímž vyniká propast mezi ní a zbytkem rodiny. Paradoxně je to tedy ona, kdo mezi všechnu tu čerň vnáší trochu jasu zářivými barvami svého kostýmu.

Neviditelný v Rokoku má pomalejší rozjezd, kdy je nutné se seznámit se všemi členy rodiny a vzájemnými vazbami, hned nato se ale rozehrává děsivý kolotoč událostí, které dovedou k šílenství skoro každého, nejen Soňu. Ke konci tempo opět zvolní, je třeba bilancovat. Tak co, vyplatilo se Petrovi jít si za svým? Získal, co chtěl? Neřekla bych.

 

Divadlo: Neviditelný

Režie: Martin Františák
Divadelní adaptace: Martin Velíšek
Dramaturgie: Marie Nováková
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba: David Smečka
Světelný design: Ondřej Kyncl
Hrají: Petr Konáš, Petra Tenorová, Miloslav Mejzlík, Marie Málková, Milan Kačmařík, Sára Affašová, Aleš Bílík, Jiří Schwarz, Michal Kern
www.mestskadivadlaprazska.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie a dramaturgie
7
Zpracování
6
Výprava
6
Herecké výkony
7