Domů Divadlo Divadelní recenze Obávaný Revizor přijíždí do Divadla na Vinohradech

Obávaný Revizor přijíždí do Divadla na Vinohradech

Pražské Divadlo na Vinohradech uvedlo adaptaci Gogolovy satirické komedie Revizor. Tato hra není jen jedním z nejslavnějších děl světové dramatiky, ale také je považována za jednu z nejlepších novověkých komedií. Jak si s ní poradil režisér Juraj Deák? Vcelku obstojně, i když bez explicitních narážek na současnou politickou situaci jsme se neobešli ani tentokrát. Ale vzhledem k tématu je to odpustitelné.

Gogolova hra Revizor z roku 1836 je satirickou komedií, jež si brala na paškál tehdejší stav ruské společnosti a státu. Car Mikuláš I. nechal krátce po svém nástupu k moci ustanovit tajnou policii, která potlačovala jakékoli náznaky protivládní činnosti. Zároveň jde také o dobu, kdy kvetla korupce a uplácelo se o sto šest. A i když je Revizor pevně spjat s ruským prostředím a dobou, ve které byla tato hra napsána, je zároveň komedií nadčasovou. Bordel v úřadech, nespokojenost občanů a korupce jsou pojmy, které znají všechna státní uspořádání světa bez ohledu na to, kde se v rámci časové osy právě nachází.

Ale především je Revizor komedií, a toho se Juraj Deák víceméně držel. Satirické narážky zůstaly místy nadčasové („Trošku si asi přilhal, ale bez toho se dneska neobejde žádná státnická řeč.“), místy se strefovaly do konkrétních politických činitelů současné doby. Bez poznámek o losování účtenek, o „účelovce“ a že „všeci kradnú“ se to neobešlo. Je však třeba uznat, že dané pasáže byly k původnímu textu přidány docela trefně. O jejich nutnosti však lze polemizovat. Na druhou stranu Deák s Čepkem ani nemuseli moc přidávat, něco z Gogolova textu je až nečekaně současné – například pasáž, v níž by hejtman svázal redaktůrky a pisálky a podobnou pakáž do jednoho uzlu a na kaši rozšlapal…

Kromě korupce je velkým tématem hry i chvastounství. Chlestakov je mladý nadutý hejsek, který si myslí, že mu patří svět. Huláká, vyhrožuje, i když má kapsy prázdné, a svým furiantským chováním přesvědčí místní hodnostáře, že právě on je očekávaným a obávaným revizorem. A nic jim není divné, ani když Chlestakov, rozjařen ze svého publika a vypité vodky, překročí veškeré hranice svého přehánění a přisvojuje si i sepsání Tří mušketýrů a přátelství s Puškinem. Možná proto nic netuší, zdá se, jako by i sám Chlestakov svým výmyslům věřil.

Strach představenstva naopak ještě vzroste a Chlestakovovi podstrkávají peníze horem i dolem. Ten, už jen z čiré zlomyslnosti, ještě svede hejtmanovu dceru a následně mizí z města. Důvěřivý hejtman se už vidí v generálské uniformě s modrou šerpou, místo mu budoucí zeť jistě zajistí. Spolu s ženou fabulují, plánují svůj velkolepý příjezd do Petrohradu a představují si, v jaké parádě se Chlestakov vrátí pro jejich Mášu. Vše vrcholí vysněným opětovným příjezdem Chlestakova s průvodem; hudba hraje a z nebe se snášejí konfety a padá zlatý déšť třpytek. Ač jde jen o zbožné přání, představa je natolik silná, že se na kratičký okamžik zhmotní, a opravdu – na jeviště přijíždí Chlestakov celý v bílém, aby vzápětí opět zmizel. Velkolepé vyvrcholení jinak celkem rozvleklé druhé části představení.

Naopak první část měla značný spád, především díky skvělým výkonům Aleše Procházky v roli hejtmana a Ondřeje Brouska jako Chlestakova. Hejtmanovo úvodní hudrování a snaha o zavedení jakéhosi pořádku a Chelstakovův vychloubačný monolog s historkami, které by byly neuvěřitelné i pro barona Prášila, považuji za nejlepší momenty inscenace. Pozadu nezůstávaly však ani další postavy, zmiňme například obecní mamlasy Dobčinského a Bobčinského. Viktor Javořík spolu s Jiřím Maryškou tvořili humornou dvojici a oba svým třeštěním trochu připomínali Mr. Beana. Javořík nadto ke konci představení vysekl perfektního kozáčka.

Kozáček nebyl jediným ruským motivem v této inscenaci, právě naopak. Velmi se to projevilo na výpravě – scénografii, kostýmech i hudbě. Scéna byla bohatě zdobená, převládaly květinové motivy v barvách červené, žluté a zelené. Kdo držel v ruce opěvovaný bestseller Nestvůra z Essexu, pak by mu kulisy mohly připomenout obálku této knihy. Kostýmy Jany Hauskrechtové vypadaly krásně a po hejtmanově županu vzdychám ještě teď. Celkově pánové byli oblečeni vkusně a nádherně, naopak hejtmanová s dcerou musely obléknout barevné šaty s bohatě nabíranými sukněmi a všemi nevkusnými doplňky, co ke správné „Marfuše“ patří – obrovská mašle do vlasů, pořádný cop, vysoká čelenka.

Ale ani to se nepřiblížilo pověstnému ruskému kýči tolik jako kožichy, do nichž se hejtmanovi oděli na konci, když se oddávali snění o petrohradské budoucnosti. Z výpravné složky mě ovšem nejvíce nadchla hudba Ondřeje Brouska ve stylu ruské diskotéky. Nepředstavujte si však Ruskou Mášu Michala Davida – i Brousek dokázal dobře odhadnout hranici mezi tím, kdy to kýč jen připomíná, a tím, kdy to kýč už je.

I přes zmíněnou rozvláčnost druhé poloviny představení je Deákův Revizor inscenací, která stojí za zhlédnutí.

 

Divadlo: Revizor

Překlad: Zdeněk Mahler
Režie a úprava: Juraj Deák
Dramaturgie: Vladimír Čepek
Hudba: Ondřej Brousek
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Jana Hauskrechtová
Pohybová spolupráce: Martin Pacek
Foto: Viktor Kronbauer
Hrají: Aleš Procházka, Andrea Černá, Šárka Vaculíková, Pavel Nečas, Denny Ratajský, Marek Holý, Václav Vydra, Jiří Maryško, Viktor Javořík, Ondřej Brousek, Oldřich Vlach, Marek Lambora, Tomáš Dastlík, Alice Laksarová, David Steigerwald, Jan Battěk
www.divadlonavinohradech.com

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
6
Zpracování
7
Výprava
10
Herecké výkony
10