Under: Zataženo, místy silný vítr

Podzimní hostování severských souborů v Jatkách78 zakončil švédský soubor Cirkus Cirkör. Jejich představení Under mělo premiéru v srpnu, v Česku se pak nyní předvedlo poprvé. Jde o završení stejnojmenné trilogie Olle Strandberga.

Předchozí části Undermän a Underart se věnovaly životu po vážné nehodě a adaptaci na novou situaci. I v Under, s podtitulem Man versus weather, se nacházíme v situaci bezprostředně po nehodě.

Po příchodu do sálu vidíme čtyři těla v bílém oděvu připomínajícím rubáš. Všechna leží na oranžové plachtě, z níž se vyklube horkovzdušný balón. Přichází pátý člen souboru a boj proti přírodě, proti počasí i proti sobě samému může začít.

Under je podle anotace o touze zkrotit nezkrotné. Člověk bojující s počasím a člověk svůj boj prohrávající. S vichřicí, jež se nedávno prohnala Českem, máme své zkušenosti. Popadané stromy, ztráty na životech.

Také herci v Under bojují se silným větrem, který ztěžuje provazochodkyni její výkon a ostatním rve látku balónu z rukou.

Recenze: Roots uchvátily německé publikum, nyní ohromují i to české

Po chvíli se však podaří ústí balónu nasměřovat do větráku a… a celý prostor náhle vyplňuje balón, který se jen pomalu opět smršťuje zpět. Methinee Wongtrakoon na železné ozvučené plošině, díky čemuž každý zvuk hromově rezonuje, předvádí bouři a protagonisté navlečení v kožiších se tak chrání pravděpodobně proti sněhové vánici.

Ale mimo boje s počasím mi přišlo, že sleduji i boj člověka se sebou samým. Plocha jeviště a plocha železné plošiny – dva rozdílné světy, mezi nimiž nelze jen tak přecházet. Mezi tímto a oním světem je propastná hranice, kterou je však jednosměrně docela snadné překročit. Stačí trocha nepozornosti nebo hloupá náhoda… A nejbližší, ale i člověk sám (věříme-li na život po životě) se musí s novou situací vyrovnat.

Aspoň tak na mě působil duet Henrika Aggera a Simona Wiborna. Jejich snaha vstoupit na „území“ toho druhého a být následně odmrštěn zpět působily jako rozdělení pouta mezi zesnulým a pozůstalým.

Stejně jako v předchozích severských představeních, ani zde nečekejte závratnou akrobacii, prostor dostane spíš moderní scénický tanec, především v podání Methinee Wongtrakoon a Simona Wiborna. Jeho sólo patří mezi nejlepší momenty představení. Hudbu občas doplnil podmanivý a sexy hlas Anny Ahnlund, škoda jen, že místy byl podkres až příliš syntetický, hodil by se mi spíše k bluesové kapele.

Představení mi bylo po celou dobu něčím povědomé. Jednotlivé scény byly roztáhlé, trvaly několik minut a víceméně se v nich nic nedělo. Nejlepším příkladem je již zmíněný vyfukující se balón.

Recenze: Black Black Woods jsou zkouškou divácké trpělivosti

Diváci dobrou dobu neviděli nic jiného než oranžový masiv, který jen velmi pomalu klesal zpět. Také závěrečná scéna s válcováním trvala dlouho, byť nepřinášela po chvíli již nic nového. Velice mi to připomnělo Black Black Woods, závěrečnou část trilogie, kterou v loňském roce uvedl Cirk La Putyka.

Under trval sice podstatně kratší dobu, pouhých 90 minut, ale během nich se vystřídalo jen pár obrazů natažených na samotnou hranici únosnosti.

Severští návštěvníci nás naneštěstí ani v jednom případě tolik neoslovili, co však rozhodně můžeme doporučit, je návštěva jednoho z představení inscenace Roots, jež se bude hrát téměř celý prosinec. Jistá očekávání máme též od listopadové premiéry Honey, v níž se spojí Cirk La Putyka s Dejvickým divadlem.