Ego: pas de deux dvou kohoutů na jednom smetišti

S Losers Cirque Company se každý rok můžete setkat na Letní Letné, pro niž připravují své premiéry. Tou letošní bylo poetické Vzduchem, za níž stál Matyáš Ramba. Mimo tento novocirkusový svátek soubor během roku hostuje v Divadle na Fidlovačce nebo prostoru Jatka78 a nově také v La Fabrice, kde proběhla premiéra jejich už druhé letošní novinky, inscenace Ego.

Vedle Losers Cirque Company, pod jejíž hlavičkou tato inscenace vznikla, zaujmou i jména Radima Vizváryho, který je autorem choreografie, a Daniela Špinara, jenž se ujal režijní supervize. Kombinace těchto jmen je příslibem povedeného díla a nastavuje laťku očekávání zatraceně vysoko. A to i přesto, že příběh není nikterak originální.

Můžeme být sebedokonalejší, nacházet se na absolutním vrcholu, ale vždycky se časem objeví někdo lepší, mladší a možná i hezčí, kdo nás z pomyslného trůnu bude chtít sesadit. Pak nastává boj téměř na život a na smrt, podobně jako lvi bojují o pozici alfa samce ve smečce.

Ego nás nutí neztratit svou důstojnost a neprohrát. Bojovat, vytrvat, zůstat na špici. To však nelze, a časem tak přijde porozumění, jakási obdoba osvícení, po níž nastane klid v mysli. Ať se teda mládí snaží, u ostříleného matadora nastává fáze zenu vyjádřená větou „I don’t give a f**k anymore!“

I ten nejobyčejnější příběh lze ale vyprávět novým způsobem, a právě to se Petru Horníčkovi a Jindřichu Panskému povedlo. Představení mělo švih a vtip, kterým Losers okouzlili diváky už ve své první stejnojmenné inscenaci. Svůj podíl na tom má i hudba, o niž se postaral Igor Ochepovsky a která perfektně dokreslovala a vypointovávala některé scénky.

Show tak byla postavená nejen na precizní párové akrobacii, ale i na potměšilostech, zákeřnostech a poťouchlostech, díky čemuž chvílemi připomínala legendární honičky Toma a Jerryho. Mužské soupeření o to, kdo vyčůrá větší díru do sněhu, vzbuzovalo u dámské části publika chichot, z jejich pánských doprovodů pak sálalo porozumění. Běžná rutina, je třeba si vytyčit teritorium.

Ego je velmi maskulinní a machistické, i přes podpatky a princeznovskou hudbu. Místy zase naopak připomíná spíše arkádu Street Fighter, kde se uplatnila i brilantní pantomima Jindřicha Panského. A upřímně musím říct, že v současné záplavě politické korektnosti a gendrové vyváženosti je tenhle nadsamčí souboj něčím tak krásným a úlevným, až se z toho chce brečet. A to se vám během představení nejspíš i povede, i když smíchy.

Proslýchá se také, že by Radim Vizváry i Daniel Špinar měli být součástí inscenačního týmu i novinky Losers Cirque Company pro rok 2019. Je-li tomu tak, máme se nač těšit.