Opulentní Faust pojatý jako dekadentní road trip baví ve Stavovském divadle

Národní divadlo se odhodlalo k odvážnému počinu – zinscenovat Goethova Fausta. Dvojdílné drama (nebo spíše báseň, druhý díl je pak dokonce považován spíše za kritický esej) je až pekelně obsáhlé a složité. Inscenační tým v čele s režisérem Janem Fričem se toho však nezalekl a po roce příprav započalo zkoušení. Výsledkem je svébytná a osobitá inscenace ve Stavovském divadle.

Řekněme si to na rovinu. I přes značné úpravy, škrty a další zásahy dramaturgů Marty Ljubkové a Jana Tošovského je nový Faust stále příliš opulentní. Přes dvě stě minut trvající inscenace zřejmě nebude žádná „líbivka“. Nicméně ti, kdo zatnou zuby a odhodlají se k návštěvě představení, budou bohatě odměněni. Jan Frič totiž proměnil Fausta v dekadentní road trip.

K setkání Mefista (Saša Rašilov) s Faustem (Martin Pechlát), jehož momentální rozpoložení je dost rozkolísané a proto snadno padne ďáblovi do léčky, dojde vcelku záhy. Bez zbytečných okolků se tak můžeme vydat na výlet do zahrady pozemských rozkoší. Zvedá se opona a odhaluje kamion (pro potřeby scény zkrácený), respektive otevřené dveře návěsu, za nimiž můžeme tušit nákladový prostor.

Jím se Faust s Mefistem protáhnou až do kabiny a nespoutaná pouť za poznáním může začít. Jedeme! Od klubu ke klubu až do samého rána. Alkohol, drogy a děvky. Jedeme! Markétka. Čistá a nevinná, mladá tak, že se i Mefisto začervená. Jenže Faust přemožen chtíčem nedá jinak. Nebeské poznání mu bylo odepřeno, a tak prozkoumá hranice člověčenství až na samé dno. Brodí se morálním bahnem, v němž mu není cizí ani vraždění. A jedeme dál! Další kluby, další děvky, Markétka již v zapomnění.

Jedeme! Ale moment, najednou zpátečka, něco jsme si asi zapomněli. Markétka! Uvězněná, odsouzená. Zachráněná? Nikoli, neobětuje duši Mefistovi jen za záchranu těla. Božská Pavlína Štorková však hlásá větu „Je zachráněna!“, jíž se uzavírá první díl. Ale jedeme dál! Další zastávka: marnotratný císař a Helena. Setkání s ní je těžkou dopravní nehodou, při níž vystřelí airbagy a Faust to div nezaplatí životem. Je třeba přestávka.

První část představení měla švih a spád. Drive, který by divák u tak náročného díla nečekal. Vcelku čitelný příběh této části usnadňuje orientaci. Po pauze však přichází změť obrazů, jež by spolu vůbec nesouvisely, nebýt stále součástí Faustovy cesty. Zrození Homunkula, polemika o divadle v antickém Řecku, nymfy, Euforionova smrt. Teprve zde příběh naštěstí opět chytá zdánlivě ztracenou nit a my spolu s Faustem sledujeme na plátně sitcom (který i přes nahraný smích záměrně není vtipný) o neposedném chlapci v jednorožčím pyžámku, jehož smrt vysvobozuje i Helenu a Faust se opět vydává na cestu.

Jedeme! Zpět k marnotratnému císaři, vyhrát mu válku a ukrást zem. Bohatec Faust dožívá svůj život a Mefisto Rašilov, tou dobou již oděný celý v latexu a s mocnými rohy na hlavě, očekává svou odměnu. Celou dobu se totiž zdá být poněkud neochotný v plnění Faustových přání. Zdá se, že doufal mít s učencem menší práci. Šoupnout mu jedno děvče do postele a je vymalováno. Jenže jak to tak vypadá, Faust je stejně důsledný v rozkladu své duše, jako byl předtím důsledný ve studiu Bible. O to větší je pak ďáblovo překvapení, když se náhle objeví andělský chór i s Markétkou a nárokuje si Faustovu duši pro sebe. Mefisto však dlouho nezoufá, přichází Wagner, Faustův nástupce.

Faust v režii Jana Friče je inovativní a baví. Srší však i mnoha nápady a v druhé části už to může být pro diváka náročné na vnímání. Až mě napadá, zda by nebylo lepší se inspirovat Karlem H. Hilarem, který obě části uváděl v samostatných večerech. Ačkoli je pravda, že tím by inscenace ztratila na soudržnosti. Scénu v podobě zmíněného kamionu, kterou vytvořil Dragan Stojčevski, považuji jednoduše za geniální. Posloužila nejen kabina, ale i návěs, který propouštěl světlo dle potřeby. Kostýmů, jež má na svědomí Linda Boráros, v průběhu představení herci vystřídají mnoho, nejvýraznější jsou zlatě třpytivé overaly nymf a latexový komplet Mefista. Pavlína Štorková jako Bůh diváka na začátku zaskočí, za současných okolností jej i zamrazí, víc ale nebudeme prozrazovat.

Hudba Jakuba Kudláče je skvěle kontrastní. Zběsilou jízdu dokonale doprovází elektronické beaty, k nimž snad nemůže být většího opaku než sbor zpívající žalmy. Herecké výkony jsou vyrovnané, Martin Pechlát již ve Spalovači mrtvol prokázal, že mu sedí i tragičtější rovina, ačkoli i zde dostal příležitost k několika spíše komickým momentům. Snad jen Saša Rašilov mohl být sebejistějším a ďábelštějším Mefistem, který se sebou nenechá zametat. Velké množství dalších postav nedalo příliš šancí výrazně vyniknout, Johanně Tesařové se to však povedlo. Její esotericky čarodějná voodoo bába s plnovousem a dredy na hlavě byla rozkošnou pravou rukou Mefista.

Skládám poklonu. Za odvahu předložit divákům Národního divadla Fausta opulentního a dekadentního. Je to však velké sousto, byť delikátní, a bude třeba jej chvíli trávit.