Dva kamarádi – spisovatel a malíř – hledají cestu životem. Moc neví, kudy se vydat. Ještě o něco méně to zjevně ví režisér filmu Dvě slova jako klíč Dan Svátek. Výhodou je, že si během sledování filmu divák celkem pocestuje, autem, vlakem, lodí, od pobřeží Polska až po Japonsko, Indii a New York. Jenom se trochu těžko hledá, kdo, kdy, kde a proč zrovna je. A jestli jde o fikci z rozepsaného románu nebo nějakou cestu z dost nepochopitelných pohnutek. V podstatě v roli Deux Ex Machina se mihne i Pierre Richard.

Tomáš má za sebou nelehké období, kdy jej alkoholismus dohnal až do léčebny. Když se z ní konečně dostal, našel svou novou misi v malování. Tedy, on tvrdí, že malování k němu přišlo. Na jedné z vernisáží se pak objeví velmi pohledná Anna, která mu vypráví o svém synovi Tomáškovi – jmenuje se stejně jako ty. Slovo dá slovo a z náhodného setkání je vášnivá noc přímo v prostorách galerie (těžko říct, kde se tam vzala pohovka a proč tam nikdo večer neuklízí). Vypadá to báječně, až do chvíle, než Anna Tomášovi po nějakém čase zavolá, že čeká jeho dítě.

Nedělej moje chyby

Tomášovy vztahy s otcem nejsou právě ideální. Nedokázal mu odpustit, že si našel novou rodinu a odstěhoval se. Ani jejich poslední setkání neskončilo právě ideálně. A k tomu ještě nepříliš dobrá zkušenost Tomáše z jeho předchozího vztahu, kdy přišel o dítě. Zkrátka, zpráva od Anny ho nadchne i vyděsí zároveň. Jede se poradit se svým kamarádem spisovatelem, který má zrovna rozepsaný román o jistém japonském byznysmenu panu Fujimorim, který se dozví od lékařů zdrcující zprávu. Zbývá mu jen pár dní života. A tak se rozhodne, že si musí ve své minulosti udělat pořádek a vyhledá dceru, kterou už léta neviděl. I on opustil ji i její matku a mnoho let se spolu nestýkali. Nyní nabídne dceři, že s ní uskuteční cestu, kterou jí slíbil. „Myslíš tu, kterou jsi mi slíbil jako malé holce,“ odpoví mu chladně dnes již dospělá žena.

Aby cestování nebylo málo, bere spisovatel (v knižní předloze je to Josef Formánek) Tomáše na svou cestu do džungle. Konktrétně na ostrov duchů Siberut, ležící v západní Indonésii. Tam projdou intenzivním obřadem, který Tomáše málem stojí život. Když se po dlouhém čase probere v nemocnici, už asi ví, co má dělat. Zato kamarád spisovatel ještě pořád tápe. A nikomu z nich moc nepomáhají zvláštní dopisy, které rozesílá jakýsi francouzský kněz z New Yorku. Ten má totiž zvláštní sny zjevující mu osudy jemu zcela neznámých lidí, včetně Anny.

Trip na tripu. Jiné vysvětlení není

Najít důvod, proč Dan Svátek natočil film Dvě slova jako klíč, bude dost obtížné. Tedy kromě prozaického vysvětlení, že prostě úspěšné Úsměvy smutných mužů si žádaly pokračování. Jinak ale: buď se tvůrčímu týmu zachtělo trochu se podívat po světě, nebo musel mít režisér v sobě tolik LSD jako všichni Beatles při natáčení Magical Mystery Tour dohromady. On ten výsledek je vlastně dost podobný, i když přiznejme si, jediný beatlesovský komerční propadák je aspoň zábavný. U snímku Dvě slova jako klíč se na mysl neustále dere jen jedna otázka: „Proč?“ Nutno ale přiznat, že tak, jako dnes Magical Mystery Tour, oceňují studenti filmové vědy jako vrcholně artový film, mohlo by se podobného uznání dostat i Svátkovi. Minimálně dlouhých, nudných a nic neříkajících záběrů je film plný, takže artová atmosféra by tu byla.

Jenže právě díky nim vypadá celý snímek jako podivné obrázkové leporelo, které je vlastně souborem náhodně poskládaných obrazů. Dějových linek je tolik, že se jen těžko hledá, kde se zrovna nacházíte. Navíc, scénář si s divákem pohrává. Dlouhé minuty cesty pana Fujimoryho z jeho kanceláře v sídle jeho firmy autem přes japonské město až… vlastně kam až, jsou ve skutečnosti jen dějem napsaným spisovatelem do jeho nejnovější knihy. A pak jsme najednou v New Yorku, kde jistý stárnoucí kněz – ano, tady se na pár záběrů objevuje Pierre Richard – chodí po ulici, rozdává sušenky a pak ve svém bytě píše dopisy.

Snaha leporelo vzájemně propojit do nějaké příběhu se zcela míjí účinkem. Většina dialogů jako by pocházela z knihy „1000 nejtrapnějších klišé, která důvěrně znáte“. Důraz na obraz a kompozici je vlastně docela podobný jako u amerického snímku Oppenheimer, který jde do kin skoro ve stejnou dobu. Jenže, když dva dělají totéž, není to totéž. A zatímco u Oppenheimera se daří – byť se značným úsilím a řadou zádrhelů – příběh alespoň trochu gradovat, Svátek předkládá sice zajímavé a netradiční obrazy, kterým ale k filmu přece jen něco chybí. Ani slušný herecký výkon Davida Švehlíka, který ovšem ční o dost nad ostatní, to nezachrání.

FILM: DVĚ SLOVA JAKO KLÍČ

Režie: Dan Svátek
Scénář: Dan Svátek; knižní předloha: Josef Formánek
Střih: Alois Fišárek
Kamera: Jakub Šimůnek
Hudba: Norbi Kovács
Zvuk: Ondřej Muška
Účinkují: David Švehlík, Ivan Franěk, Diana Dulínková, Daniel Olbrychski, Pierre Richard, Gen Seto, Jana Nagyová Pulm, Jaroslav Dušek, Marika Šoposká, Jiří Šimek, Juki Iwasaki, Terezie Vraspírová, Adam Šrámek 
www.bontonfilm.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
1
Herecké výkony
4
Vizuální zpracování
7
Hudba
5
recenze-film-dve-slova-jako-klicMožná kdyby Dan Svátek natočil němý film, mohl být snímek Dvě slova jako klíč celkem zajímavý. Protože, přiznejme si, vizuálně je díky množství exotických lokací docela zajímavý. Když nemáš co říct, vraz tam trochu indonéské džungle a domorodého šamana. Film si hraje na hlubokou sondu do duší protagonistů, jenže ve skutečnosti jsou to mnohdy jen statické, nikam se neposouvající záběry, které jsou podkresleny tak klišoidními výroky, že se vám chce z kina utéct. Nebo je tu ještě možnost, že Svátek zkusil natočit psychologické drama přístupné i „běžnému divákovi“.