Film Já, Simon (2018) – Gay Pomáda, která se tak trochu míjí časem

Simon Spier, hlavní hrdina filmu Já, Simon, je na první pohled docela normální teenager, kterého čeká maturitní ples. Žije se svými rodiči a mladší sestrou v typickém americkém domečku. Neučí se úplně špatně, a také vypadá k světu. Takže není divu, že o něj dívky jeví zájem. Hlavně Leah Burkeová, jenže tu on bere jako kamarádku.

Má k tomu docela dobrý důvod; už pár let totiž o sobě tuší, nebo spíše ví, že ho přitahují chlapci. Kde ale v sobě najít odvahu to říct veřejně? Co na to budou říkat rodiče? I když si je Spier celkem jistý, že doma by to nemusel být takový problém – ostatně jeho matka Emily je podle všeho psycholožka zabývající se vztahy. Občas to vypadá, že analyzuje každý rodinný rozhovor a neubrání se nějaké té dobře míněné odborné radě. Že by tedy odsoudila přízemně svého syna? To se s největší pravděpodobností nestane.

Jedna nepozornost

Ale co škola, co by tomu řekli kamarádi? Jako asi každý teenager, i Simon je prostě neustále zmítán pochybnostmi. Zároveň si ale začíná čím dál silněji uvědomovat, že už dlouho takhle předstírat nevydrží, že by chtěl hrát se všemi na rovinu, že by chtěl mít možnost říci přátelům, kým doopravdy je. Navíc do konce školy už moc času nezbývá, tak proč čekat?

Jenže do toho všeho se na školním blogu objeví příběh podepsaný tajemným Blue. Když ho Spier začne číst, připadá si, že tahle slova mohl klidně napsat on sám. Má tedy ve škole spřízněnou duši. Ale kdo to sakra může být?

Ani dlouho neváhá, založí si e-mailový účet a tajemnému Blue napíše. Zdá se, že i jeho potěšila zpráva od Spiera. Konečně mohou oba mladí muži s někým mluvit bez předsudků, bez přetvařování a vlastně i bez lhaní. Má to ovšem jeden drobný zádrhel. Tajemný přítel rozhodně nemíní vystoupit z anonymity, rozhodně se necítí na to, aby veřejně odhalil pravdu o sobě a možná i o citech, které se mezi ním a Spierem začínají rodit. Ovšem intenzita jejich konverzace nabírá na síle. Simon začne pochopitelně pátrat po tom, kdo může být onen Blue. Jenže když už má pocit, že je u cíle, něco to zmaří. Onoho tajemného sice nakonec najde, jen mu chvíli trvá, než se dovtípí, o koho se jedná.

Pak se ale stane něco neočekávaného. Simon Spier nedokáže bez svého neznámého přítele vydržet ani chvíli. Když od něj dostane e-mail, musí hned odepsat. Využije k tomu počítač ve školní knihovně. Jenže v rozrušení udělá osudnou chybu. Neodhlásí se, když od něj odchází. Bohužel pro Simona si hned po něm sedne ke stejnému stroji Martin Addison. Nikdo horší to být asi nemohl. Addison není zlý, je to jen takový ten typický loser, kterého zná ze školy snad každý.

Chlapec, hluboce přesvědčený o své výjimečnosti, přitažlivosti a vtipnosti, který má pocit, že by měl být magnetem pro ženy. A dost dobře nechápe, proč se za ním stále davy obdivovatelek netáhnou. Samozřejmě, že pokud by teď ženy začaly vyjmenovávat věci, které je zaručeně odpudí, klidně si vsaďte na to, že právě tohle bude Addison. Pochopitelně právě proto, aby ženy zaujal, protože to je podle něj přesně to, co chtějí.

Když ovšem pochopí, co má v rukou, okamžitě v tom vidí cestu, jako konečně dosáhnout svého. Všemi oblíbeného Spiera má najednou v kleštích. Takže mu neváhá sdělit, co zajímavého na počítači objevil, a jako důkaz připojí fotky konverzace. Jasně, nemusí se o tom nikdo dozvědět. Stačí maličkost, Addison totiž miluje další ze Spierových kamarádek Abby Susovou. Když ji tedy dokáže přesvědčit, aby šla s Addisonem na rande, vyděrač fotky zničí.

Má to ovšem několik zádrhelů, spíše větších než menších. Především Susová má zájem o posledního z party Nicka Eisnera a ten o ni. Spierovi tak nezbývá nic jiného, než obětovat i Leahu. Kromě toho je ale Addison opravdu loser se vším všudy, takže každý pokus dát ho dohromady s Abby končí trapasem skoro galaktických rozměrů. Díky tomu stále více tlačí na svou oběť, protože je to přece její vina. Asi už si umíte představit, jak tohle skončí.

Který že je rok?

Já, Simon (nebo v originále Love, Simon) je vlastně taková alternativní Pomáda. Jen už nejsou sedmdesátá léta, a tak Danny nemiluje Sandy, ale Kenickieho.

FILM TOM OF FINLAND: OTEVŘENÁ MYSL NUTNOSTÍ

Tehdy by to byl možná skandál, za který by hrozil vyhazov ze školy, ale dneska?

A právě tohle je asi největší slabina tohoto filmu… Kdyby jej Greg Berlanti natočil ještě tak před desetiletím, dobrá. Asi by se dal chápat Simonův strach jít s pravdou ven.

Ale ve 21. století, kdy se heterosexuální muž tak trochu stydí přiznat svou náklonost k dívkám? Kdy dojde k naplnění snu gayů z filmu Tom of Finland o tom, jak jsou „heteráci šikanováni“?

Ještě tak, kdyby to autoři scénáře Isaac Aptaker a Elizabeth Bergerová postavili na nejistotě mladého muže, který se svou orientací bojuje a není si jistý. Pak možná. Ale Spier vypadá dost vyrovnaně, alespoň v tomto směru, a rozhodně nemá v plánu zkoušet, jestli by to nemělo být jinak.

FILM KAZIŠUCI: DĚJ TRAPNĚJŠÍ NEŽ NÁZEV

V tomhle už vypadá uvěřitelněji hledání lesbických dívek v jinak děsivě špatném snímku Kazišuci. Zejména za situace, kdy opravdu nevypadá příliš pravděpodobně, že by měl s touhle zprávou Simon problém doma.

Jeho otec sice vypadá jako správný ranař a milovník amerického fotbalu, ale jak Simon správně tuší, ani tady zatracení nehrozí, ačkoliv je ve finále ta sentimentalita málem odpudivá.
Přes určitou plochost tématu měl i jeho tvůrčí tým poměrně šťastnou ruku v obsazování (především) hlavních rolí. Ono těch nelogických zápletek je ale ve filmu více.

Nick Robinson jako Simon Spier vypadá přirozeně, scénář po něm nežádá zbytečná velkolepá gesta (téměř) a tak vlastně vypadá, jako by hrál sám sebe. Sázka na hezounka v roli gaye musí téměř vždy vyjít.

Zajímavě ho doplňuje Katherine Langfordová, hvězda Netflixu, která hraje Leah Burkeovou. Klobouk dolů za odvahu sáhnout po dívce, která není typickou Barbie, přesto má silné kouzlo a nelze jí upřít ani jisté erotické charisma.

Také zbylá dvojice partičky, Alexandra Shippová a Jorge Lendeborg Jr., k sobě skvěle pasuje, ona má lehce asijské rysy, on zase nezapře afroamerický původ.
Když k tomu přidáme solidní kameru v rukou Johna Guleseriana, je výsledkem vlastně docela milý, i když poněkud neoriginální snímek, který trochu stahují nelogičnosti a z dnešního pohledu až nepochopitelné složitosti.