Každý den uvaří zaživa desítky humrů a na konci dne je vyhodí do odpadků. Newyorčané si olizují prsty po jídle, které dřív patřilo chudým a dnes je symbolem luxusu a exotiky. Mrhání potenciálem, rozdělení rolí, o „obědové“ podstoupit interrupci a pak se rychle vrátit na plac. Krysí závod v autentickém prostředí, na které raději rychle zapomeneme, abychom nemuseli nic měnit.
Divadelní hry Arnolda Weskera, zástupce britských rozhněvaných mladých mužů, u nás nejsou moc známé. Přesto jeho hra “Kuchyň” zapadá do dalších levicových děl své doby. Tzv. “rozhněvaní mladí muži” v minulém století poukazovali na britský konzumerismus a mladé lidi, kteří se s nadějí na dobrý život stanou součástí masy.
Nový film Alonsa Ruizpalaciose Weskerovu hru prohloubil do bolestivého naturalismu, kde jednotlivci téměř ztrácí svou identitu, přesto jsou součástí soukolí, ve kterém se nesmí zadrhnout ani vlas víly, aby se systém nezhroutil. Kritizovat konzumní společnost je snadné, avšak pro řadu lidí bolestivé, protože člověk bez vlivu se cítí nevyslyšen a vedle živobytí může svou lehkovážností také přijít i o svobodu.
“V kuchyni” se setkávají lidé různých národností a řada z nich pracuje v zemi ilegálně. Restaurace v centru New Yorku je pro nově příchozí na chvíli ostrůvkem naděje a klidu. Úzkost vyvolávající neklidně švenkující kamera najednou ustane, když s postavami sestupujeme do suterénu, kde se desítky hlučných zaměstnanců přeskakují jako krysy. O postavách toho moc nevíme, protože je vidíme jen během jediného dne a roli vypravěče si předávají jako ohnivou pochodeň. Oheň, který může mít řadu významů v umění, v životě i vývoji lidstva se tu nejvíce blíží podobenství snadno šířící se zkázy.
Pedro, mexický nelegální migrant, se zamiloval do Julie, ale v drsném prostředí, kde se snaží každý jedinec žít svůj sen, jejich láska působí spíš smutně. Pár nemá žádné vyhlídky na šťastný konec, jejich dny jsou stejné, stejně bezútěšné. Nemají peníze, plány, ani sny a jedinou Pedrovou šancí na příjemné vyhlídky je Juliino těhotenství. Ale i v této situaci se sny střetávají s pragmatismem nižší třídy, která si nemůže dovolit unášet se sny. V té chvíli se Pedro hroutí a svým výbuchem nenávratně zastaví provoz celé kuchyně. Role prostoru se totiž mezitím stíhají několikrát proměnit. Ve špičce je právě kuchyň oním strašidelným agresivním místem, které působí jako nejsilnější hráč. Její osazenstvo absorbuje všechno nepříjemné, aby hosté na restauračním place mohli spokojeně konzumovat svoje jídlo.
Filmová kuchyň je velmi autentická, a ačkoli v rámci uměleckého záměru některé jevy zesiluje, každý, kdo si práci ve velké kuchyni zkusil, bude cítit nepříjemné dejavu. Autoři nezapomněli autenticitu vnést do jazyka postav, které pro sprosté slovo nejdou daleko. Film má být poctou těžce pracujícím lidem, kteří se starají o náš komfort, nicméně je to spíše pomník všem ztraceným lidem, kteří nemají ten luxus moct si vybrat mezi dřinou a sněním. Pracují desítky hodin denně, abychom si mohli válet zadek v teple, s pocitem, že platíme dost a že je to takto spravedlivé. V neposlední řadě ukazuje film obrácenou stránku bájného amerického snu. Ano, opravdu existují země, pro jejichž občany je toto ztvárnění nepominutelného pekla snesitelnější. V kontextu aktuálních výsledků voleb v USA je pachuť o to silnější.
FILM: LA COCINA (2024)
Režie: Alonso Ruizpalacios
Scénář: Alonso Ruizpalacios, Arnold Wesker (divadelní hra)
Kamera: Juan Pablo Ramírez
Hudba: Tomás Barreiro
Distributor: Aerofilms
