Film Velká svoboda (2021). O hledání lásky tam, kde nemá být

11. 2. 2023

175

Být homosexuálem bylo ještě před několika málo lety docela nebezpečné. Přesvědčil se o tom i Hans Hoffman, který rovnou z koncentračního tábora putoval do věznice. Z dnešního pohledu je jeho život naprosto nepochopitelnou snůškou krutosti. Vždyť Hoffman nebyl zločinec, jen měl tu smůlu, že ho místo žen přitahovali muži. A tak mu paragraf 175 vynášel s pravidelnou jistotou pobyty za mřížemi. Film Velká svoboda ukazuje velmi drsně, jak moc odlišný byl svět ještě před padesáti lety.

Blíží se přelomový rok 1968, ale pro Hanse Hoffmana se nic moc nemění. Vlastně vše běží v dost nepříjemném stereotypu. V Německu platí paragraf 175, který postihuje homosexualitu jako zločin, který se trestá odnětím svobody. Zapomeňte na podmínku nebo napomenutí, policie „tuhle odpornou činnost“ stíhá velmi důsledně. „Nepřirozené smilstvo, ať už mezi osobami mužského pohlaví nebo mezi lidmi a zvířaty, se trestá vězením a dalším trestem je okamžitá ztráta občanských práv,“ psalo se v tomhle paragrafu, který dával tehdejším bezpečnostním složkám právo zasahovat do pošty, sledovat kamerami veřejná místa, a vlastně dělat cokoli k odhalení „zvrhlíků“.

Ani vrah nemusí být bezcitný

Bylo to právě skrytá kamera umístěná na mužských veřejných záchodcích, která vynesla Hoffmanovi dvacet čtyři měsíců ve věznici. Není to ani zdaleka jeho první trest, vlastně už se s vězeňským prostředím docela sžívá. Jeho první odsouzení se datuje již do období druhé světové války, tehdy ještě putoval do koncentračního tábora. Měl štěstí, přežil. Ale po jeho osvobození mu z trestu zbývaly čtyři měsíce. Takže žádná svoboda, homosexuály je potřeba držet pod zámkem, myslela si většina tehdejších „slušných“ lidí, kterým se „tato individua“ doslova hnusila. Takže Hoffman se sice dočkal osvobození koncentračního tábora, ale ne toho svého. Že by se mu dostalo vlídnějšího zacházení, to se také říci nedalo.

Už při svém prvním pobytu se setkal s Viktorem. Viktor byl sice odsouzen na doživotí za vraždu. Když totiž nachytal svou ženu s milencem, prostě jej zabil. Ovšem z hlediska společnosti byl Viktor přece jen přijatelnější než Hans Hoffman. Není proto divu, že jejich první setkání proběhlo trochu drsně. Viktor byl heterosexuál, a tak se mu – jako všem pravověrným heterosexuálům – Hans hnusil. A dal mu to také pořádně najevo. Jenže jak se Hoffman s železnou pravidelností vracel do věznice, kde už Viktor vlastně zdomácněl, jejich vztah se postupně začal měnit. Zejména, když Hoffman kromě nespravedlivého odsouzení prožíval řadu dalších ústrků, tak jako když před jeho očima spáchal sebevraždu mladík, do kterého byl hluboce zamilován. A který se do věznice dostal právě za sex s Hansem. Tehdy se Viktor poprvé postavil na Hoffmanovu stranu a vyneslo mu to noc v temné samotce. A tak se z dřívějších nepřátel stávají pomalu přátelé, a možná i něco víc.

Drsný pohled do zrcadla šosáctví

Rakouský režisér a scenárista Sebastian Meise se rozhodl nastavit velmi drsné zrcadlo naší společnosti. Ve filmu Velká svoboda nám servíruje pohled na nás samé, důsledky našeho chování, a dělá to opravdu bez příkras a pozlátek. Soudného člověka musí zamrazit, když si uvědomí, že v době vlastně docela nedávné, vzdálené zhruba půl století, jste se mohli dostat do vězení jen za to, že se vám líbí lidé stejného pohlaví. Nebo třeba to, že ještě v šedesátých letech byl ve Velké Británii pokus o sebevraždu považován za stejný zločin, jako je vražda. A když se vám tento pokus nevydařil, mohli jste skončit na šibenici. Pravda, německé zákony byly ve druhé polovině 20. století k homosexuálům shovívavější, za smilstvo dostávali „jen“ rok až dva za mřížemi.

Meise vsadil na syrovost, a tak se prakticky celý snímek Velká svoboda odehrává za zdmi věznice, v dost drsném prostředí. Kamera nic nepřikrášluje, a tak jsou některé momenty poměrně explicitní a slabším povahám, zejména těm bojujícím s vnitřním šosáctvím, se může chvílemi zvedat žaludek. Do celkově drsné atmosféry zapadají velmi přesně i oba představitelé hlavních rolí – Hanse Hoffmana ztvárnil Franz Rogowski, role Viktora pak byla jakoby ušita na míru Georgu Friedrichovi. Oba se drží velmi civilního pojetí, které ještě umocňuje bezvýchodnost jejich životů.

Nutno přiznat, že pro diváka je film opravdu náročný. Scénář pracuje s retrospektivou – Velká svoboda začíná Hoffmanovým odsouzením v šedesátých letech, a teprve později odkrývá divák vztah Hanse a Viktora, včetně předchozích eskapád. Ale protože prostředí věznice se nemění, je v některých okamžicích trochu obtížné se ve snímku orientovat. Třeba snímek Tom of Finland si v explicitnosti s Velkou svobodnou nezadá, ostatně je také o osudech hvězdy homosexuálního porna. Přesto kvůli syrovosti prostředí působí Velká svoboda ještě drsněji. Takže na tohle běžte jen v případě, že unesete konfrontaci sami se sebou.