- Reklama -

Jedinou letošní premiérou, kterou činohra Národního divadla uvádí ve své historické budově, je Sofoklův Král Oidipús. Antická tragédie, jež vznikla v 5. století př. n. l., se v úpravě režiséra Jana Friče dočkala značně moderního hávu, podobně jako dříve Goethův Faust. Řecké tógy tak vystřídala kardinálská roucha a chór se proměnil v dav čumilů.

Na svět přichází dítě. Chlapec, který se neměl narodit. Jeho rodiče, král Láios a královna Iokasté, jej přikazují zabít. Proč? Kvůli kletbě, která Láiovi určí, že ho usmrtí vlastní syn a poté bude spát s jeho ženou, svou matkou. Sluha, který má ten hrozný čin vykonat, však o kletbě neví nic, a tak dítě předá pastýři ze sousedního Korintu, kde jej vychová král Polybos.

V Delfách se Oidipús dozvídá o svém předurčení. Aby nevystavil své domnělé rodiče nebezpečí, prchá z Korintu. Paradoxně však do Théb, vstříc svému osudu. Cestou zabíjí krále Láia, zdárně rozluští hádanku sfingy a ožení se s ovdovělou Iokasté, aniž by tušil, že to on je královým vrahem. A že ona je jeho matkou. Oidipús s Iokasté zplodí čtyři děti a je uznávaným vládcem. Ovšem jen do doby, kdy v Thébách vypuká mor. A co vzkazují bohové? Že je třeba město očistit a dopadnout Láiova vraha.

Je tak vyhlášeno pátrání po onom zlotřilém zločinci a v tomto momentě také začíná samo představení. Oidipús (Pavel Batěk) svléká své bílé papežské roucho a převléká se do colombovského baloňáku. Sbor kardinálů se poté, co vyšle modlitbu k bohům a zamoří celé jeviště kouřem z obří kadidelnice, promění v detektivovy forenzní poskoky, kteří pátrají nejen okolo sebe, ale především hledají cosi podezřelého ve slovech dalších postav, zejména samotného Oidipa. Často pak vyskakují z role a vykládají význam jednotlivých pasáží, případně vysvětlují, jaký je doslovný překlad původního textu a jak by slova mohla být také chápána. Zároveň jsou strůjci více či méně povedených slovních hříček. Například jeden z nich Oidipovi radí: „Dobře si to rozvaž,“ a ten si začne rozvazovat tkaničky u bot.

Celé vyšetřování je protknuto kriminalistickými klišé od zmíněného baloňáku přes asistenty oprašující a zkoumající kosti až po do obličeje namířené světlo při výslechu. Už jen chybí nálepka „znáte z TV“. Oidipovi k podobě detektiva Colomba nechybí ani doutník a celé je to vtipný a podařený nápad. Ale… Bohužel jej rozmělňují další nápady. Ať už jde o filologické vsuvky, neustálou přítomnost jednoho z kardinálů / Diova kněze (David Prachař), jehož litanie připomínají spíše rap, nebo proměnu chóru v dav zbloudilých turistů, kteří se bezcílně potulují po scéně a fotí si vše, co jim připadá zajímavé.

Z chaosu všech nápadů se v závěru vynořuje ještě jeden brilantní. Když se mluví o Iokastině sebevraždě a Oidipově oslepení, ponoří se celý divadelní sál do tmy. Dobu není vidět vůbec nic, jen slyšet hlasy herců. Záhy je účinek této scény sražen obřím kruhem vyplněným zářivkami, na který Oidipus leze a zůstává na něm zavěšen v prenatální poloze. Už bez baloňáku i papežského roucha, které ve výsledku nedává v inscenaci žádný smysl. Alespoň mně ne, vezmu-li v potaz, že ani antické ani současné Řecko nemá s římsko-katolickým křesťanstvím nic společného. Našinec by ale nejspíš tápal v tradicích pravoslavné církve a hierarchii popů, a tak nezbývá než se smířit s povědomým, byť naprosto nedůsledným vyjádřením kněžského úřadu.

Oidipúv příběh je divákovi i přes nadbytek situací a nápadů předán vcelku srozumitelně a moderní pojetí hře v zásadě nijak neuškodilo. Na druhou stranu jí ale ani výrazně neprospělo a navzdory srozumitelnosti příběhu jako takového (kterou nejspíš do jisté míry ovlivňuje divákova znalost Sofoklovy hry), není jasné, co přesně si má divák z představení odnést. Navíc při tolika postavách a vůbec všeho, co se na jevišti děje, nedostávají herci dostatečný prostor vyniknout, a to ani Pavel Batěk či Jana Stryková v roli Iokasté. Pokud Špinarův Oběd u Wittgensteina trpí přílišným zjednodušením, má Fričův Oidipús problém přesně opačný.

DIVADLO: KRÁL OPIDIPÚS

Autor: Sofoklés
Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec
Úprava textu: Nina Jacques, Ilona Smejkalová, Jan Frič
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Nina Jacques, Ilona Smejkalová
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hudba: Jakub Kudláč
Světelný design: Tomáš Morávek
Choreografie: Marek Zelinka
Fotograf inscenace: Patrik Borecký
Hrají: Pavel Batěk, Jana Stryková, Igor Orozovič, David Prachař, Jana Preissová, Alena Štréblová, Taťjana Medvecká, Lucie Polišenská, Martina Preissová, Filip Kaňkovský, Petr Vanšura, Václav Marhold, Jiří Pěkný, Mikuláš Čížek
Kapela: David Herzig, Jakub Šindler, Lukáš Mutňanský, Petr Hanák, Jakub Kudláč, Jiřina Dvořáková
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
5
Zpracování
5
Výprava
6
Herecké výkony
5