Recenze představení Nesnesitelná tekutost bytí: originální nápad, ale nedotažený konec

Posledním představením, které jsem v rámci Letní Letné navštívila, se vymyká všemu, co bylo možné doposud spatřit. Herečka v akváriu, pod vodou. Troufalý unikátní projekt Víta Neznala a Kateřiny Dvořákové vznikal tři roky, aby jej nyní nabídli ve třinácti reprízách divákům.

Na tomto experimentu se vedle Víta Neznala podílelo plno dalších lidí. Všemu předcházely detailní konzultace se statiky, skláři, vodohospodáři, betonáři a dalšími a dalšími. Výsledkem se stala Nesnesitelná tekutost bytí, premiéra neotřelé pohybové inscenace s Kateřinou Dvořákovou v hlavní (protože jediné) roli. Nutno však podotknout, že stále se jednalo o experiment. A jak známo, ten může dopadnout dobře stejně jako špatně.

Ačkoli se premiéra Nesnesitelné tekutosti bytí odehrála v rámci Letní Letné, podstatná je také spolupráce s prostorem Jatka78 a holešovickou tržnicí. Vše se totiž odehrává v hale číslo 11A, přezdívané Skleněnka. Přicházejícím divákům se nabídl pohled na industriální prostor, v němž vévodilo akvárium, již s herečkou. Chvíli trvalo, než se diváci usadili podél všech čtyř stran. Kateřina Dvořáková toho využila k pojídání popcornu a pantomimě propojenou s klauniádou. Její pozorování v divácích zanechalo dojem, že ne ona, ale oni jsou za sklem, vystaveni Dvořákové na odiv.

Samotné představení začíná chválou sytě červených holínek, které jsou pro postavu v akváriu kotvou, symbolem jistoty v rozháraném životě plném nepředvídatelných situací. Monolog o širokém výběru barev zmíněných holínek střídá monolog o škodlivosti chemických přípravků na zelenině a úvaha o pravdivosti médií. V poslední době tolik oblíbené téma (nejen) divadelníků. Voda mezitím pomalu prosakuje podlahou akvária a zároveň začíná kapat svrchu. Marný je boj Dvořákové, marně se pokouší kapky zachytit. A brzy stojí ve vodě do půli lýtek a rozjíždí se choreografie Dory Sulženko Hoštové.

Do této chvíle mi představení připadalo dokonalé. Nečekaně vtipné (s ohledem na název i anotaci jsem čekala od počátku hluboce filosofický pohled), v zásadě promyšlené a někam směřující. Ale ne nadlouho. Všechno se zhatilo ve chvíli, kdy na „jeviště“ vtrhli dva technici, utnuli Dvořákové křepčení a začali pozorně prohlížet, zda akvárium těsní. Ano, nemuselo to být hrané, ano, akvárium mohlo začít prosakovat, ale ne, nemyslím si, že tomu tak doopravdy bylo.

Během technické kontroly totiž divák mohl sledovat, jak se akvárium pomalu ale jistě nadále plní vodou, což by se, pokud by skutečně hrozilo nebezpečí, pravděpodobně nedělo. Zajímalo by mě, co tvůrce přimělo takto diváka „tahat za fusekli“ a zaškrtit si tak slibně se rozvíjející představení.

Následná část, v níž byla herečka pod vodou, působila sice malebně a divák zůstal uhranut vlněním vody a bublinkami, které vznikaly pohybem Dvořákové, jenže záhy se voda začala zase odčerpávat, dokud nezůstala herečka na dně jako ryba na suchu. Závěr pro mě osobně postrádal pointu, která by navázala na úvodní část představení a celé ho smysluplně uzavřela. Takto zbylo jen vyznění do prázdna, bez hlubší myšlenky. Tedy toho, co by mohlo odlišit divadlo od akvabel… Jako by tvůrci rezignovali na dramaturgii představení a spoléhali jen na sílu scénografie tvořené akváriem.

Na druhou stranu i přes uvedené námitky ve mně přetrvává částečné nadšení. Nadšení z odvahy tvůrců dát dohromady tak originální počin, jakým Nesnesitelná tekutost bytí i přes své nedostatky je.