Persony: herecké defilé Divadla Na zábradlí

Divadlo Na zábradlí oslavilo 9. prosince 2018 své 60. narozeniny a v tento den se také konala třetí premiéra nové inscenace Persony. Tu si vzalo na starost duo Mikulášek-Viceníková, kteří se zasloužili o jednoznačný rukopis Divadla Na zábradlí. Nejinak je tomu také v případě Person inspirovaných dílem švédského režiséra a dramatika Ingmara Bergmana.

Samozřejmě, základní (a myslím, že i zásadní) otázkou této inscenace je, nakolik je divák obeznámen s Bergmanovým dílem. A zda jeho (ne)informovanost je na škodu či ku prospěchu. Zřejmě na to nelze jednoznačně odpovědět. Divák, který Bergmanovu tvorbu zná, bude jistě lépe sledovat souvislosti a dramaturgický posun inscenace oproti filmu Persona, respektive i dalších filmů. Naopak divák Bergmanem nepolíbený je neovlivněný a může si Mikuláškovy Persony vychutnat s nepředpojatou myslí.

Přiznávám, že osobně patřím do druhé skupiny. Z četných Bergmanových filmů jsem viděla jen Lesní jahody, a to ještě kdysi dávno. Jediné ponětí, které o Bergmanovi tedy mám, je, že se zabývá existenciálními otázkami a že jeho postavy jsou zkoušené osudem. Ostatně máloco severského je vysloveně pozitivního.

Ovšem divák z tábora neznalých se nemusí obávat, že by se při představení ztrácel. Persony jsou jakousi koláží, sledem krátkých epizod, které nejsou navzájem nijak propojené. S výjimkou manželského páru, který se miluje stejně vášnivě jako nenávidí. K této dvojici se v průběhu představení několikrát vracíme a sledujeme vývoj jejich vztahu. Doplňují je další postavy s podobně neutěšeným osudem. Muž, který hraje šachy se smrtí, matka a dcera, které si k sobě neumí najít cestu, oněmělá herečka a její ošetřovatelka, která musí obstarávat konverzaci za obě. Žádný z momentů však nemá jen tragický nádech, v každé z příhod je i část komična a ze všeho toho hromadícího se zoufalství probublává smích.

Jednotlivé epizody nemají žádný děj, podobně jako Čechovovy hry ukazují spíše určité rozpoložení a náladu. Inscenace Mikuláška-Viceníkové se navíc vyznačují obrazivostí, která má mnohdy navrch nad slovem. Stejně tak i v Personách se mi zdá zásadnější, jak se jednotlivé postavy tváří, jejich pohyb po jevišti a mimika než to, co říkají.

K tomu samozřejmě značně přispívá i výtvarná podoba inscenace, o kterou se postaral Marek Cpin. Scéna připomíná pokoj, ale neurčitý, neosobní, aby v něm mohla fungovat kterákoli z person jdoucí zrovna kolem. S ohledem na dřevěné obložení stěn by se ale také mohlo jednat o saunu, ačkoli tato kratochvíle je typičtější pro Finsko. Jednoduchost a strohost scény si lze případně spojit i se skandinávským minimalismem. Marek Cpin je v tomto případě i kostýmním výtvarníkem, což mu dalo šanci pohrát si s barvami. Kostýmy se pohybují v tónech od béžové, splývající s pozadím, přes hnědou až k černé. Hra barev tak umocňuje celkový vizuální dojem.

Vraťme se však zpět k personám samotným. Absence děje dává o to větší prostor hercům k vykreslení charakteru postav a Persony jsou v podstatě hereckým defilé části souboru Divadla Na zábradlí. Vedle ostřílené pětice herců (Dita Kaplanová, Jana Plodková, Magdalena Sidonová, Jiří Vyorálek a Jakub Žáček) se překvapivě snadno prosadí i nové tváře souboru Petra Bučková a Barbora Bočková (obě v angažmá od letošního roku). Nejvíce mou pozornost však vzbudil Vojtěch Vondráček, který sice není v současnosti evidován jako člen souboru, byl by však jistě přínosem. Už jeho úvodní scéna, v níž stárne publiku před očima, zaujme, mě osobně pak z celého představení upoutala nejvíce.

Mikuláškovy Persony tedy shledávám povedenými, nicméně i přes čitelnost jednotlivých minipříběhů ve mně po skončení zůstalo jakési napětí. Přeci jen mi chybělo nějaké vyústění. Představení začalo, proběhlo a skončilo, vše ve stejné tónině, ve stejném duchu. Absence jakéhokoli zvratu či gradace zapříčinila, že jsem odcházela s pocitem, že mi něco uniká. Je ovšem otázkou, zda by se mi to „něco“ podařilo nalézt v Bergmanových filmech.