V Divadle pod Palmovkou prožijete Rok na vsi

V románové kronice Rok na vsi zachycují Alois a Vilém Mrštíkové jeden rok fiktivní moravské dědiny Habrůvka. Ovšem ač fiktivní, můžete i dnes najít – nejspíš ne čistě náhodnou – podobnost s dalšími obcemi a jejich obyvateli. O dramatizaci románu se postaral Miroslav Krobot již v roce 1993, za inscenaci dokonce získal i cenu Alfréda Radoka. O tom, jak povedená a nadčasově pojatá jeho dramatizace románu je, však svědčí hlavně nastudování dalšími divadly, naposledy Divadlem pod Palmovkou.

Román Rok na vsi vyšel v letech 1903 a 1904, bratři na něm však pracovali téměř celou dekádu. Ač byl původně jako autor uveden jen Alois, ve druhém vydání z roku 1918 se už objevuje i Vilém coby spoluautor. Ostatně právě díky jeho obrazotvornosti jsou jednotlivé charaktery vykresleny do detailu. V Habrůvce čtenář románu stráví rok, s obyvateli vsi tak zažije veškeré slavnosti i práce související s jednotlivými ročními obdobími.

Ještě důležitější než to, co se děje na poli, je však to, co se děje ve vsi samotné. O událostech, jež se odehrají za zavřenými dveřmi, se pak vypráví v hospodě. A samozřejmě jen tehdy, když u toho nejsou ti, kterých se to týká. Podobně jako Dostojevského Bratři Karamazovi jsou i zdejší hrdinové přehlídkou pokřivených osobností, kterým je máloco svaté. Však si také kněz dost zoufá a hlásá, že Habrůvka je v ostatních farnostech terčem posměchu. Málokdo na jeho slova však dbá…

Nelze určit, kdo je v této hře kladný a kdo záporný hrdina. Každý si nese kus temna v duši, každý z nich by udělal lépe, kdyby se více staral o svoje a neklevetil na návsi, každá z postav nějakým způsobem negativně ovlivní osud někoho druhého. Bolestná podívaná. Děj nenabízí Rok na vsi téměř žádný, respektive je roztříštěn do několika menších linií. Život na vesnici plyne líně a vše je určováno potřebami hospodářství. Přesto během představení můžeme vysledovat několik epizod, které skončí více nebo méně tragicky. Za ústřední téma by bylo možné považovat vztah Cyrila Rybáře (Ondřej Veselý) a Vrbčeny (Vendula Fialová), která mistrně Rybáře oškube o všechno, co má („Chci víc!“), nechá si od něj zařídit novou chalupu a pak se pokorně vrátí k manželovi. A Vrbka, pokud je nad věcí, si může mnout ruce, jak má parádní bydlení bez práce.

Další postavičkou je Antoša (kterého ztvárnil opět výtečný Petr Uhlík), starostův syn a největší vesnický proutník, který balí dívky na sladké řečičky o tom, že měsíc na obloze vypadá jako kolo od vozu. Nebo tak nějak. Otázka je, kdo je tu na vině – zda ubohé vesnické husičky, které se nechají takhle lacino oblouznit, nebo Antoša, že zneužije jejich naivity. Ať je to, jak chce, za chvíli není mladé dívčice, která by ve vsi neměla outěžek. Antoš si přitom vesele odjuchá na vojnu, která ho zbaví veškerých závazků. Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe a kdo není vyloženě zkažený, aspoň pije jako duha. Není se ostatně čemu divit – Mrštíkům za vzor posloužila vesnice Diváky, v níž žili a kde na 160 domů připadalo 11 hospod. Boj s alkoholismem byl tak předem prohraný.

Rok na vsi v Divadle pod Palmovkou vykazuje hodně podobných znaků s další zde nedávno uvedenou inscenací Žítkovské bohyně. A není se čemu divit – inscenační tým je téměř totožný. Jan Dušek tak vystavěl velmi podobnou scénografii, kterou „oplotil“ obvod jeviště a nechal v ní jen několik průchodů pro herce. Celkem zaměnitelný byl i kostým Venduly Fialové, která se v Roce na vsi ujala role Vrbčeny a v Žítkovských bohyních byla Josifčenou. V obou případech byla oděná do kombinace černé a rudé a když vyšla jako Vrbčena na jeviště v klobouku, byla s Josifčenou skoro totožná. V obou inscenacích vyobrazené vesnické stereotypy se také výrazně neliší, v Roce na vsi však vyzněly o dost silněji díky tomu, že nebylo nutné skákat v čase, ale vše se odehrálo během jediného roku. Nářečí, kterým herci mluvili, bylo oproti Žítkovským bohyním lépe zvládnuté a méně těžkopádné. Co se naopak odlišovalo, byla hudba, pod kterou je opět podepsán Sebastian Lang. Tentokrát však využil více dechovkových motivů typických pro vesnické bály.

Pokud bych si měla z obou inscenací vybrat, pak bych dala předost právě Roku na vsi. V drobných epizodách zarámovaných vesnickým životem a prací se toho odehraje celkem dost, hlavní ale je, že se každý z příběhů logicky uzavře – tragicky, nebo jinak. Inscenace díky tomu působí uceleně. Osobně bych se bez některých scén dokázala obejít (například Vrbkův monolog nebo stýskání Rybářovy matky), naopak jsem si užila hospodskou rvačku hned v úvodu. Rok na vsi zkrátka nabízí nejen odraz života ve vesnici, ale především povedený odraz lidské nátury se všemi jejími zápory.