Každý má jiný hudební vkus, a právě proto vám přinášíme výběr skladeb, které nás baví, inspirují a provázejí našimi dny. Od alternativy po mainstream, od klidných melodií po energické hity – nechte se unést našimi doporučeními!
Nuit Incolore: Dépassé
Možná je to jenom kvůli francouzštině a mým francouzským předkům a nebo tím skvělým elektro beatem?
Každopádně i celá další tvorba Nuit Incolore stojí za poslech.
Tata Bojs: Vesmírná
Hypnoticky opakující se text, postavený vlastně jen na pár slovech, doplněný o skvělý hudební progres. Další level je tato písnička na koncertě!
Miro Žbirka: Do člna
Skladba z úplně jiného soudku. Byla vydána v roce 1984, ale její nadčasovost, ať už v textu, nebo hudbě, je fascinující.
Bára Zmeková: Máky
Už když jsem Máky objevil poprvé, neměl jsem pocit, že poslouchám píseň, ale že se kolem mě rozprostřela krajina, utkaná z vln, linoucích se od saxofonu na jednom jejím konci a od piana na kraji opačném. Na tomto podkladě se odehrává rozhovor ženy s bílým ptákem, zdánlivě všední a nedokončený – zmínka o mácích jej však obrací v jakousi existenciální konfrontaci prchavého s věčným.
Eivør: Verd mín
V písni zpěvačky Eivør, zpívané v autorčině rodné faerštině, prožívá žena pod noční oblohou okamžik sblížení se svým milovaným, který je však plachý a nechá ji brzy zase samotnou. Jako by pominul čas příboje a nastal odliv. Ona se proto sama vydá za ním, zve ho svým „mořem“ a vrhá se do jeho objetí (anebo jeho vln?). Zpěvaččin pronikavý hlas, jemuž odpovídá jen ozvěna, dává tušit, jaké by to asi bylo poslouchat tuto píseň naživo v některé z faerských zátok. A zařadíme-li ji k žánru popu, nic to nemění na její hloubce.
Haris Alexiou: To tango tis Nefelis (Nefelino tango)
Šanson s řeckou melodií a rytmem latinského tanga si pohrává s antickou bájí o Nefelé, oblaku v podobě bohyně Héry, který stvořil Zeus, aby Héru ochránil před králem Ixiónem. V písni je tento příběh pozměněn – Nefelé je mladá dívka, na kterou dotírají bůžkové lásky. Zeus ji před nimi skryje právě tím, že ji promění v oblak. Skladba na posluchače přenáší pocit dívčina omámení, nepopsatelného prožitku, ale snad i strachu z dosud neznámého citu.
David Kushner – Daylight
K Daylight od Davida Kushnera se vždy ráda vracím, má v sobě něco magického. Je temná, emotivní a zároveň krásná. Tichý začátek, rostoucí intenzita, až vše vyústí v silný refrén, který mě pokaždé zasáhne. Nejvíc mě však fascinuje Kushnerův až hypnotický hlas, v němž se prolínají temné tóny s náznakem naděje.
Álvaro Soler – Volar
Volar má tu úžasnou schopnost přenést mě myšlenkami na místo, kde je všechno lehké a bezstarostné. Latinské rytmy a chytlavá melodie vytvářejí atmosféru, která ve mně probouzí touhu užívat si každý okamžik naplno. Slunce, svoboda, bezstarostnost – přesně ten typ songu, který mi zlepší den a nutí mě zpívat spolu s ním.
Nazareth – Dream on
Jedním z mých nejoblíbenějších žánrů jsou rockové balady a Dream On od Nazareth je jednou z nich. Procítěný zpěv Dana McCaffertyho, melancholická melodie a moment, kdy hudba utichne a zůstane jen jeho hlas, dávají písni nezapomenutelnou atmosféru. Dream On je prostě píseň, která nestárne.
C.U.T. – Fabulous
Mívám dny, kdy prostě nedokážu spát bez sluchátek s náhodnou hudbou nebo podcastem. Občas se mi obsah promítá do snů, což je vždycky trochu příjemně děsivé. A někdy mě probudí skvělá hudba, kterou si musím okamžitě uložit. Před pár měsíci jsem měla takovou noc. Usnula jsem během poslouchání mashupů a algoritmus pak čaroval, dokud mě neprobudil uprostřed noci tenhle úžasnej song.
Foster the People – Houdini
O Mozartovi říkali, že jeho hudba obsahuje “příliš mnoho not”; já takovou hudbu miluju a zahrnuju do ní i Houdiniho. Tohle je písnička o energetických upírech a neschopnosti si udržet hranice s toxickými lidmi. Ale má taky příliš mnoho not, a proto se mi líbí.
Billy Talent – End of Me
Tohle je písnička o energetických upírech a neschopnosti si udržet hranice s toxickými lidmi. Ale má taky příliš mnoho not, a proto se mi líbí.
Genesis: The Musical Box
Pořád mě baví skladby, které dokážou během jedné kompozice změnit rychlost, náladu, umí překvapit nějakým nečekaným prvkem. Ve zlaté éře art rocku, což je tak první polovina sedmdesátek, bylo takových kapel víc. K mým nejoblíbenějším patří dodnes britští Genesis, nejlíp v klasické sestavě s frontmanem Peterem Gabrielem. The Musical Box je důkladný otvírák na LP Nursery Cryme (1971) a nejdřív člověka nenápadně naláká téměř romantickou předehrou, aby ho pak posadil na tobogán divokého tempa. K přebalu alba, kde viktoriánská holčička sráží hlavy kriketovou pálkou, by asi měl co dodat nějaký freudián.
Pink Floyd: Lucifer Sam
Není snad provařenější kapely než Pink Floyd. Jejich debutové album The Piper at the Gates of Dawn (1967) je ale nečekaně hravé, poetické a plné svěží až dětsky působící fantazie. Mohl za to jejich tehdejší leader Syd Barrett. Lucifer Sam je taky jeho dílo. Ostrý kytarový rif a strhující hudební dynamika perfektně kontrastuje s kočičím textem. „That cat’s something I can’t explain“ je asi to nejpřesnější, co se dá o kočkách říct.
Zuby nehty – Ven paca
Tahle dívčí trvalka naší scény má vždycky spolehlivě nádherné vokály, chytlavou, ale netuctovou melodii, vtipné texty. Ven paca je přesně taková. Zaujme i využitím houslí. Dalším bonusem je stručnost. Umí dobrý nápad využít, ale nerozmělní ho. To platí nejen v této písni. Zpěvnost a „drive“, se kterým to Zuby Nehty umí rozjet, doslova prochází celým tělem.
Zdroj úvodního obrázku: Depositphotos.com
Na článku spolupracovali: Alena Kaňová, Michal Švanda, Štěpán Klinkovský, Kristýna Vaňková, Eliška Novosadová.
