Ricky Martin dorazil do Prahy v županu

74

Poprvé v Praze. Ricky Martin ze sebe vydá to nejlepší. Láká na bombastickou show. Takto nás přesvědčovala média a tiskové zprávy o velkoleposti prvního českého koncertu Rickyho, který se odehrál 9. září v pražské O2 areně. Portorický zpěvák v 90. letech učaroval celému světu a i dnes, o 25 let a 10 studiových alb později, platí za jednoho z největších pěveckých štramáků. Stačilo to ale k tomu, aby zbořil halu a získal si srdce všech návštěvníků?

Ani náhodou. Ale je fakt, že se snažil, a po vizuální stránce byl koncert parádní show. Projekce, světla, vyvýšené pódium, dechová sekce a tanečníci. Bylo toho hodně, nač se dalo dívat. Včetně Rickyho, který střídal kostýmy rychleji než postava Boutona v komedii Brouk v hlavě.

Ale od začátku. Na svého idola si návštěvníci počkali, koncert odstartoval s půlhodinovým zpožděním. Možná právě to byla chvíle, kdy na obrazovkách mohla běžet reklama na Rickyho nadaci pomáhající znevýhodněným dětem, místo aby zazněla v polovině koncertu, kde utlumila už tak malátnou atmosféru.

Ricky zpočátku nastoupil živelně a celý koncert začal jednou ze svých nejznámějších pecek, songem María (1995). Tu odzpíval v námořnickém kabátku, ve kterém vypadal jako Joe z Někdo to rád horké. K ní přidal ještě pár dalších rychlejších písniček jako Shake Your Bon-Bon, ovšem pak se náhle objevil ve zlatém županu, pronesl několik slov k fanouškům a zazněla první z řady balad, Vuelve.

Po ní následovala ani rychlá ani pomalá Jaleo, během níž se zpěvák objevil v kabátě, aby si ho při následující písni uvázal kolem boků. Nebudu vás napínat, přehlídka jeho kostýmů působila minimálně pozoruhodně (spíš bych ale použila slovo bizarně) a vše završila stříbrně vyšívaná kožená bundička s portorickou vlajkou na zádech.

Co mu nejvíce slušelo, a co si naštěstí na sobě také nechal nejdéle, bylo hnědé tričko, byť k němu měl prapodivně vyhlížející pytlovité hnědé kapsáče. Několik kostýmů vystřídali i tanečníci, ačkoli ti to měli jednodušší. U tanečnic pak šlo hlavně o to, aby byly kostýmy co nejvíce upnuté (ale zároveň aby nic nevypadlo, ačkoli jedna z tanečnic měla celkem namále).

Ovšem zpět k hudební složce – dostáváme se do poloviny koncertu, kdy zazněla další hitovka, Livin` La Vida Loca. Po tomto skoro nabuzení diváky zchladila již zmíněná reklama na Martinovu nadaci a další série balad, mezi nimiž zazněly například písně She`s All I Ever Had, Vente pa`ca nebo Lola, Lola. Rozproudění přišlo až se songem La Mordidita, naneštěstí se ale jednalo o jednu z posledních písniček. Po ní přišla už jen Bomba a Por arriba, por abajo a přídavek v podobě Cup of Life. Díky a na shledanou.

Jak jsem zmínila, tento koncert byl povedenou vizuální show. Projekce na několika obrazovkách promítala útržky videoklipů, snímala jeviště, nebo barevnými abstrakcemi dotvářela atmosféru koncertu. Tanečníci se vlnili o sto šest a efektně působila sladěná choreografie se samotným Rickym v průběhu songu Livin` La Vida Loca. Bylo to okázalé a bylo toho moc. Jako by se všichni snažili odvést pozornost od toho hlavního, a tím byl zpěv.

Nebo v tomto případě bohužel jeho absence. Jeden se musel celkem podivit, kolik textu z vlastních písní zpívá opravdu sám Martin a kolik zastane vokalista. Ať už ten, který byl osobně přítomen, nebo ti, kteří byli přítomni skrze playback z reproduktorů (u takto velkého koncertu opravdu přinejmenším nečekané). A jednoho také překvapilo, jak naživo písně zní. To, že se s věkem Martinovi trochu změnila barva hlasu, by se dalo čekat, ovšem neomlouvá to zjednodušené frázování nebo dokonce recitování refrénů.

Pokud je zrovna rovnou nezpíval zmíněný vokalista – třeba u Por arriba, por abajo jsem Martina neviděla během refrénu zvednout mikrofon k ústům ani jednou. Zato diváky naučil jednoduchý taneček, který po něm s radostí zopakovali. Jenže na hudebním koncertě zpěváka by nemělo jít o show a skopič(ov)inky kolem, ale hlavně o zpěv. Zkrátka nestačí jen vrtět zadkem, a to ani v případě, že se jedná o zadek Rickyho Martina…