Každoroční Letní výstava se v londýnské Královské akademii umění (Royal Academy of Arts) koná bez přerušení už od roku 1769 a do dnes je považovaná za důležitou uměleckou událost roku. Jde o největší expozici na světě, kam může svá díla poslat úplně každý, jak amatér, tak profesionální umělec. Letos bylo vystaveno celkem 1 200 děl. Je ale opravdu na co koukat, nebo je to spíše jako „sekáč“, kde člověk musí opravdu hledat, aby našel něco pořádného?
Dříve na Letní výstavě ukazovali svá díla takoví velikáni, jako byl například William Turner nebo jeho rival John Constable. 18. až začátek 19. století celkově přálo různým uměleckým salónům v západní Evropě, hlavně ve Francii a Británii. Umělci tak celý rok pracovali na tom, aby se jejich díla dostala na výroční výstavu pořádanou těmi nejlepšími galeriemi a salóny. Pro umělce to nebyla jen čest a možnost okouknout a porovnat díla ostatních umělců s těmi svými, ale také společenská událost umělců a návštěvníků z vyšších kruhů.
Ve 21. století tahle koncepce už dávno nefunguje, ale přesto je Letní výstava jednou z nejnavštěvovanějších výstav celého roku, kde jsou vystavena téměř všechna média: fotografie, malby, sochy, filmy, kresby i architektonické návrhy. Navíc je to příležitost koupit díla i méně známých autorů, kteří se třeba v budoucnu stanou významnými umělci. Kdokoliv může poslat maximálně dvě práce, ze kterých výbor Královské akademie umění vybere ty nejlepší. Zároveň všech 80 akademiků samotné Akademie může vystavit až osm svých prací, takže výsledkem je mnoho obrazů naskládaných na těsno na sebe téměř od podlahy až ke stropu.
Mnoho lidí toto považuje za největší problém; každá stěna se téměř hroutí pod stovkami prací a pro návštěvníka je opravdu těžké to všechno vstřebat, natož v tom najít to, co se nám opravdu líbí. A co teprve potom, když si chcete prohlédnout obraz visící téměř u stopu. Smůla, neprohlídnete, štafle v nabídce nejsou. S podobnou kritikou přišla i novinářka britských novin The Independent, Karen Wright, když napsala, že Letní výstava není nic jiného než glorifikovaný autobazar, kde je téměř nemožné oddělit zrno od plev.
Ačkoliv souhlasím s tvrzením, že ve skutečnosti se návštěvníkovi líbí tak 20 % vystavených prací, neznamená to, že nejde o pozoruhodnou podívanou. Ty stovky obrazů a soch naskládané na sebe je samo o sobě zajímavá změna oproti klasickým výstavám, kde se nezřídka stává, že v jedné místnosti o velikosti deset metrů čtverečních jsou čtyři obrazy. Navíc si člověk utřídí, co se mu vlastně líbí, a jestli jsou díla známých umělců opravdu lepší než amatérů. Já osobně jsem si třeba neonových nápisů slavné umělkyně Tracey Emin ani nevšimla, naopak mě zaujal obraz o něco méně slavnějšího Iana Davenporta.
Letos je to třetí rok, kdy jsem se na výstavě byla podívat, a vždy se na to těším, protože to je chaos a zároveň i sranda a rozhodně je na co koukat. I kdyby jen na to, kolik děl se dá vtěsnat do jedné místnosti.
