Honza Homola: „Nechci v hudbě nikomu nic dokazovat…“

Čeho se Honza Homola dotkne, to mu jde. Už pětadvacet let hraje a zpívá v punkové kapele Wohnout. Kromě pěkné řádky hudebních nástrojů ovládá i malířské plátno a když zrovna nemá v ruce kytaru, tak skládá, píše, cestuje a fotí. My jsme nakoukli do jeho ateliéru, abychom se dozvěděli, jak vnímá chaotický uplynulý rok, proč cvičí na housle a hlavně jak to dělá, že jeho hudba nás všechny pořád tak baví.  

Přišli jsme za tebou do ateliéru, tak by mě zajímalo, na jakým uměleckým díle teď pracuješ?

Teď s kapelou pracujeme na desátý řadový wohnoutí desce, což je pro mě priorita. V dubnu jdeme do studia. Já normálně za standardní situace dokážu malovat a skládat v jeden moment, ale když je před deskou, dal jsem malování úplně stranou. Měl jsem období, kdy jsem maloval hodně, ale to skončilo v září nebo v říjnu a teď jenom hraju. 

A co od nový desky můžeme čekat?

Já fakt nevím. Máme teď poprvý producenta. Trošku nám do toho kecá, abychom se někam pohnuli, protože sami nemáme odstup.  Vypustili jsme první singl Umění, s kterým jsme původně nechtěli vůbec nic dělat. Vznikl v mým ateliéru v rámci online vernisáže, kterou jsem udělal v první koronavirový vlně. Pustil jsem kameru a zahrál písničku, která vznikla v ten moment. Byla to improvizace, kterou producent někde slyšel a říkal, že je to skvělej nápad. Pro nás je to dost netradiční skladba.

Tvoje umění se vystavuje v pasáži Artvarium. Co tam je?

Obrazy, který vznikly v rámci projektu ART332 v období, kdy jsem měl záchvat a hodně jsem dělal obrazy na grafickým tabletu. Pak už mi vadilo sedět u počítače, ale jako výtvarník nemám žádnou techniku. Nestudoval jsem, jak se maluje olejem, jak akrylem, neznám technologie. Učím se za chodu a všechno jsou to patlaniny. Já vždycky svoje obrazy beru dost v uvozovkách. Každej obraz je pro mě dobrodružství. Začnou se mi slejvat barvy, nevím, co s tím, někam se to přilepí a já s tím bojuju. Kdybych měl techniku na jistotu, tak by mě to nebavilo. 

I v muzice se potřebuju pouštět do neznámejch vod. Hrozně rád experimentuju, ale u Wohnoutů se musím hlídat, protože to bude poslouchat širší publikum. Byl bych rád, kdyby ta deska, kterou jsme řešili s producentem, byla pro normální wohnoutí konzumenty i pro lidi, který by chtěli už od nás něco novýho.

Vkládáš do ní něco ze svojí sólový tvorby?

Velmi opatrně. Už jsem se od toho oprostil, protože hodně textů mi kapela vrací s tím, že jsou moc intimní nebo osobní. Muzika je pro mě obecná záležitost, tu uděláš s kapelou jako kompromis. Ale text píšeš sám za sebe, to nejde napsat kolektivně. Text je báseň. 

Nedávno jsme řešili text písničky, která měla být singl a jmenuje se Mozart. Je to zvláštní skladba na hranici klasiky a death metalu s textem o tom, že Amadeus Mozart se probere v našem století, protože tady chce založit kapelu. Celá písnička má chronologickej vývoj, jak se probudí jako přízrak a najednou hraje na spinet hroznej metal. To téma samo o sobě je trochu klišé, ale já to nechtěl zpracovat prvoplánově, že tam bude pařit s elektrickou kytarou. Já mám radši, když je to zajímavější. A kapela říká, že by tam mělo být víc toho, jak je na fesťáku a hulí cigára v backstagi. A to já právě nechci, takže najednou se začnem trochu hádat. 

Pro mě je důležitější se hnout z místa na úkor úspěchu. Mám radši, když v písničce objevím novej přístup, i když to posluchači neocení, než když uděláme písničku na jistotu, ale nikam se nehneme. Brácha jako další autor je dobrej článek v tom, že koriguje, aby to moc nelítalo stranou.

Z čeho bereš inspiraci?

Já netrpím na múzy. U mě je to prostě mechanický. Kdyby ses zeptala mojí ženy, tak doma snad kromě jídla furt hraju. Mám v ruce kytaru třeba deset hodin denně a brnkám, takže zákonitě přijdou tři, čtyři vteřiny, který mi z toho přijdou zajímavý. Něčeho si všimnu a pak se snažím přemýšlet, o čem by ta písnička měla být. Vždycky je to slogan, kterej člověk potom rozvíjí. Chytnu se zajímavýho verše a obalím ho vatou. V rámci demokracie v kapele se ale stává, že to nahrajeme, všechno dobrý, jenom ten verš, kvůli kterýmu to vzniklo, by kluci dali pryč. Já na to říkám, že když to dáme pryč, tak už ta písnička pro mě neexistuje.

Baví tě víc experimentovat s formou, nebo s obsahem?

Obojí je pro mě hrozně důležitý. Teď je pro mě důležitej skrytej obsah. Nemám rád prvoplánový věci. I za cenu, že se to lidem nebude líbit. 

V malbě mám svobodný ruce, protože se nikomu nezodpovídám za to, co namaluju. Vím, že se to spoustě lidí nelíbí, ale to pro mě není důležitý, protože se tím chci bavit. 

U muziky je to prostě těžší. Když je to kapela, tak samozřejmě musím myslet na posluchače. Myslím, že kdybych udělal CD úplně podle svýho gusta, nikdo by to neposlouchal. V tvorbě člověk potřebuje myslet hlavně sobecky sám na sebe. Proto ho to baví. Já si nedokážu představit, že bych byl rádiovej skladatel. Mluvil jsme s jedním producentem, kterýho si vážím a pracoval s velkejma kapelama, a říkal, že u rádiovejch kapel je strašnej tlak na úspěšnost. Tohle má člověk furt před ksichtem a musí z toho vycházet. Já bych to fakt nechtěl. Pro mě je důležitější se tím bavit, než bavit ostatní.

A proto má vaše kapela koncert každý víkend…

My jsme si koncertováním přitáhli svý publikum, který naši tvorbu chápe. Hrajeme hodně specifickou muziku. Pro nás nejsou důležitý rádia ani hudební soutěže. Samozřejmě jsme měli radost, když jsme vyhráli… co vlastně… jo Anděla. Tu sošku jsme prodali do bazaru a tam ji někdo ukradl. My to děláme pro koncerty. 

Brzo budete hrát v Národním divadle. Máš k tomu místu speciální vztah?

V životě jsem nebyl v Národním divadle, což je velká ostuda. Dřív jsem tam akorát skejtoval. Musím říct, že hrozně rád poslouchám klasickou muziku. Už dlouho. Teď mám oblíbenýho skladatele Čajkovskýho, jeho skladby se mi fakt líbí, ale vždycky mě kolem vážný hudby iritoval snobismus. To divadlo mi tak taky trochu zavání. Když si představím sebe jako bejvalýho pankáče, že tam hraju… I když zrovna Národní divadlo není takový. V činohře snobismus tolik není. Spíš orchestry mi vždycky přišly navoněný. Národní divadlo je nejvyšší meta, kterou u nás můžeš dosáhnout.

Jak vnímáš uplynulej rok?

Musím říct, že hodně zajímavě, protože jsem díky tomu objevil věci, na který bych asi nepřišel. My hrajeme pětadvacet let furt. Najednou z toho člověk vykolejí a má volný víkendy. Žiju úplně jinak a stal se ze mě jinej člověk. Začal jsem hrát na housle…

Jak ti to jde?

Zatím blbě. Hrál jsem na bicí a o houslích jsem vždycky snil, hrozně se mi líbilo pouštět si houslový koncerty. Ale věděl jsem, že je to nesmysl, abych se po čtyřicítce začal učit na nejtěžší nástroj, na kterej musí člověk začínat odmalička. Jednoho dne ráno jsem se probudil a říkám si „Proč ne?“, prostě to zkusím. Ale ne jako challenge, já nikdy nechci v hudbě nikomu nic dokazovat. Pořídil jsem si housle a sehnal jsem si dva učitele. Jednu učitelku mám v Berlíně online a jednoho bluegrassovýho houslistu, kterej sem jezdí. Zase objevuju novou dimenzi v muzice. 

Ovlivnily housle tvoji tvorbu nebo hudební vkus? Umíš si představit, že bys je využil v kapele?

Jednou jo. Je to fakt diametrálně nejtěžší nástroj. Každej nástroj na začátku trošku pochopíš. Housle jsou úplně jiná liga. Nejseš schopnej na ně zahrát „hoří“ ani po půl roce. Těším se na ten přerod, kdy se z odpornýho vrzavýho zvuku stane krásnej tón. Vím, že to jednou nastane a že nebudu virtuózní houslista, ale chci mít housle jako nástroj ke skládání. Je to jinej druh přemejšlení. Hrozně se mi zlepšila levá ruka, protože na housle musím pokládat prsty úplně přesně. A housle hlavně zlepšujou intonaci, protože řada nástrojů má svým mechanickým sestrojením daný tóny. Kytara má pražce, takže pokud je naladěná, prostě bude znít. Ale na housle se všechno dělá uchem a svalovou pamětí, což je hrozně těžký. Pokládám prst do políčka, kde není žádná značka. Všechno si to musím nahnat do hlavy tím, že cvičím furt dokola. 

Cítíš spojení výtvarný a hudební tvorby?

Někdy jo, ale musí se to doplňovat. Intenzivně cvičit na kytaru vydržím denně chvilku, zbytek času skládám nebo hraju. Na housle vydržím cvičit dvě hodiny, protože je to nový, ale na kytaru už ne, tak jsem chodil odpočívat od kytary k obrazům. Dvě hodiny jsem hrál a už jsem cejtil, že mi kytara nepřináší nic novýho, tak jsem šel dvě hodiny malovat a pak jsem se vrátil zase ke kytaře odpočatej. Zároveň u malování nic neposlouchám, protože v hluku se nedokážu soustředit

Mají barvy tón?

Mají, hluboký tóny jsou samozřejmě hnědý a černý a vysoký jsou žlutý a křiklavě zelený. Mollovej obraz by byl temně modrofialovej. Jednou mě napadlo napsat knížku barevně, protože otazníky a vykřičníky málo definujou náladu. Písmena by vyjadřovaly pocity, takže smutný pasáže by byly hnědý a fialový a veselý zase žlutý, zelený. Mám dvě témata na knížku, ale nemám na to čas. 

Napsal jsem dvě knížky. Jednu na základce, tu nemůžu najít. Jednu jsem pak napsal a vydal asi v pěti kusech, tu taky nemám. Ale mezitím mi vznikl podivnej materiál. Na počítači mám soubor „Poznámky 332“ a furt si do toho píšu myšlenky. Zjistil jsem, že to nekonečně roluju, a když to čtu, tak je to sice chaos, ale mně to nevadí a šlo by to nějak dát dohromady. 

Jak se loučíš s obrazy?

Dobře, jsem rád, když jdou z domu. Vystavuju a prodávám je v projektu ART332, co jsme založili s kurátorkou Renatou Mužíkovou. Když si je nikdo nepořídí, tak jsou nečastějc v kavárnách, kde jsou na očích. Nerad je skladuju. Minulej tejden jsem vyzvedával obraz, co jsem půjčil pánovi, kterej si ho nemohl dovolit. Normálně ho měl asi rok a pak se ozval zájemce, tak jsem mu zase půjčil jinej. Pro mě je hezčí, když to visí v kavárně, než když to má někdo doma. 

Jeden obraz se geniálně zničil. Z Pinocchio Coffee v Teplicích nám volali vyděšený majitelé, že jim druhej den po instalaci obraz samovolně spadnul a napíchnul se na meníčko na stole. Já si z toho moc nedělám. Když mi to poslali na fotce, řekl jsem jim, ať tam meníčko nechají a pověsí to zpátky. To meníčko normálně dotvořilo obraz, takže najednou je to 3D záležitost.

Napadlo mě to u okna. Byla rozkvetlá zahrada, žena má 8. dubna narozeniny a říkal jsem si, že bych ty narozeniny udělal jako svatbu. Ale bohužel jsme to udělali tak věrohodně, že to všichni vzali jako regulérní svatbu a my jsme z toho nedokázali vybruslit jinak, ne že jsme šli na úřad a stvrdili to papírem. 

To na zahradě nebyla opravdová svatba?

Táta byl farář a měla to být narozeninová scénka. Směla tam jenom rodina, všichni brečeli a rozesílali SMSky, chodily nám blahopřání a svatební dary. Divili se, jak může táta dělat faráře, ale řekli jsme, že dneska jde všechno. Pak všichni odjeli, my jsme tu večer seděli s tátou a říkali si, že jsme to asi přehnali. Vyšlo nám z toho, že dojedem na úřad.

Co ti říká okřídlené „sex, drogy a rock’n’roll“?

To je častá otázka, protože lidi se domnívaj´, že na koncertech probíhaj´ strašný divočiny. Tak to bylo možná dřív, když jsme začínali. Tehdy byly mejdany. Dřív jsme hráli třeba „zub moudrosti“. V novinách tenkrát vycházel nějakej kvíz, a kdo ho prohrál, musel celej den nosit na krku velkej umělej zub. Nejhorší bylo, že si ho musel nechat doma a přinést ho zase na příští koncert. Když ho zapomněl, byly za to přísný sankce. Jedna byla, že jsi musel celej víkend držet v ruce chleba, normálně bochník. Takže si vem, že kromě samotnýho koncertu furt musíš držet chleba, což je fakt vopruz. 

Je hrozný říct, že člověk zestárne, zmoudří nebo nedejbože zbačkorovatí, ale pětadvacet let jsme furt každej pátek a sobotu na koncertech. Lidi, co jdou jednou za čas na koncert, s náma chtěj´ pařit. Já už se s nima ani nechci potkávat, protože bych z toho byl alkoholik. To prostě nejde vydržet, takže jsme nakonec všichni zalezlí v šatně.

Na stagi se přepneme úplně do jinýho světa. Je fakt, že se každýmu kolikrát nechce hrát, třeba není v dobrý náladě, nebo je nachcípanej nebo prostě línej. Pak tam vběhne, hodinu a půl mydlí, přilítne úplně zpocenej a je k nezastavení. Najednou má pocit, že by vypil dvacet piv. Koncerty tě hrozně nabijou.

Spousta lidí má představu, že hudebníci si jen tak brnkaj a maj easy život. On to je easy život, ale na nástroj musíš furt cvičit, skládat a cestovat po koncertech. Oni viděj hodinu a půl koncertu, ale neviděj to, že jedeš čtyři hodiny, seš tam na tu šílenou zvukovku a pak čtyři hodiny zase jedeš nazpátek a doma seš v šest ráno úplně vysátej. Pak tady na tebe naskáčou děti. Je to regulérní povolání.

Mě vždycky zajímalo, jestli koncerty pro muzikanty po nějaký době přestanou být zábava a stane se z toho práce…

Pro nás ne, ale znám tady kapely, který to tak měly možná od začátku. My jsme pětadvacet let ve stejný sestavě, ani si nedokážu představit, že by někdo z nás odešel. Máme to jako zábavu a těšíme se na pátek, že jedem s kámošema na vejlet. Ještě si zahraješ a přivezeš peníze, takže je to skvělý. Teď do toho přišla pandemie, která nás, věřím, 100% nezničí jako kapelu. I kdyby to trvalo dva roky a my jsme si museli najít jiný povolání, tak se k tomu vrátíme. Sice jsem si teď zvyknul, že mám volný víkendy, ale cejtím, že to je jenom dočasná záležitost a že až poprvý bouchneš do kytary na pódiu, tak ti to všechno zase naskočí.